Gustáv Husák byl pro sovětské politické vedení dlouhou dobu neznámou, člověkem s podivnou minulostí, který s nejasnými úmysly opětovně vtrhl do politické arény. Po prolistování spisu, který si na Husáka vedla Moskva, se není ani čemu divit. Hned první založený dokument z roku 1936 hovoří o Husákovi jako o nedisciplinovaném členovi strany, který může být pod vlivem trockismu a musí na něho být dohlíženo. Ještě v 60. letech se vyskytovaly pochybnosti ohledně jeho minulosti, zvláště za války. Připomínána byla Husákova účast na propagandistické výpravě na nacisty obsazenou Ukrajinu, konflikty s Gottwaldovým politickým vedením v souvislosti s nacionální otázkou. Přítomny byly také negativní reminiscence spojené s poválečnou politikou vůči maďarské menšině a obviněními z 50. let, navzdory Husákově justiční a stranické rehabilitaci (v letech 1951–1960 si pobyl jako zrádce strany a lidu v kriminálech). 

Husákův negativní profil u Sovětů byl pak ještě oživen jeho aktivitami v období Pražského jara, kdy vystupoval reformisticky a zápasil s oblíbencem Moskvy Vasilem Biľakem o mocenský vliv na Slovensku. Sověti vytýkali Dubčekovi, že Husáka přivedl zpátky do politiky, a ještě když prezident Ludvík Svoboda konzultoval s Brežněvem složení své delegace, která nakonec po vstupu sovětských vojsk odletěla do Moskvy, a padlo přitom Husákovo jméno, dočkal se prý reakce, proč tam chce brát toho kavárenského politika.

Cesta Gustáva Husáka od reformátora k normalizátorovi na příkladu jeho veřejných projevů z roku 1968