Kdo vybíral Havla? Disident o roce 89. Pití „tvrdého“, venčení psa...

5. 9. 2019 11:04

Třicetileté výročí pádu komunistického režimu se blíží. Někdejší disident, politický vězeň a šéf Jazzové sekce Karel Srp pro ParlamentníListy.cz rozebírá některé aspekty listopadu 1989. Dává jasnou odpověď na otázku, zda disent byl podporován ze zahraničí nebo jaký podíl měla zdejší americká ambasáda na výběru Husákova nástupce na Pražském hradě.

Kdo vybíral Havla? Disident o roce 89. Pití „tvrdého“, venčení psa...
Foto: Jan Rychetský
Popisek: Předseda Jazzové sekce Karel Srp

Naše země se začíná připravovat na oslavy 30 let od pádu komunismu. Každoročně se v období kolem 17. listopadu objevují různé vášnivé i věcné diskuse o tom, jak to tehdy na podzim roku 1989 bylo, co bylo spouštěčem změn, jak reagoval a nereagoval tehdejší režim nebo čeho všeho byl teoreticky schopen.

Anketa

Byl Robert Šlachta dobrým policistou?

90%
10%
hlasovalo: 6547 lidí

Největší váhu ve vztahu k zásadním dějinným událostem mají vždy pamětníci a přímí účastníci daných událostí. Přinášíme proto zamyšlení člověka, který proti režimu bojoval na kulturní frontě a na vlastní kůži pro své politické názory poznal i komunistické vězení. Předseda Jazzové sekce Karel Srp vzpomíná mimo jiné na to, jak nebo zda vůbec byl disent podporován ze zahraničí a jakou úlohu ve výběru budoucího prezidenta svobodného Československa měla ambasáda Spojených států amerických.

Podle Srpa bylo původním záměrem na místo lídra změn v tehdejším Československu vybrat některého umírněného představitele komunistické moci, nikoli výraznou postavu disentu. 

Anketa

Jste pro zachování sochy maršála Ivana S. Koněva na původním místě v Praze 6?

95%
5%
hlasovalo: 27422 lidí

“Zatímco americké ministerstvo zahraničí hledalo náhradu za prezidenta Gustáva Husáka mezi komunisty, oni hledali také. Protože Václav Havel v samizdatovém občasníku Honzy Rumla nazvaným Sport, tvrdil, že by jím nikdy nechtěl být, sázel jsem na Rudlu Battěka a Radima Palouše staršího. Hlavně Battěk měl zkušenosti s fungováním sněmovny ještě za Pražského jara, tedy v létě 1968, byl dlouho vězněn, politicky demokrat a fyzicky v kondici,” uvádí Srp.

V textu rovněž zdůrazňuje, že s dosud žijícími představiteli tehdejší komunistické moci je nutné o fungování režimu mluvit a ne se je snažit umlčet. Po letech totiž mohou být bývalí funkcionáři ochotnější mluvit o tom, jak vše ve skutečnosti bylo.

Celý text Karel Srpa, držitele státního vyznamenání a dlouholetého předsedy Jazzové sekce, přinášíme zde:

Miloš Jakeš vydal knihu Příběh komunisty. Rukou mi napsal věnování a ze zvyku jsem nejprve projel odkazy. Opar mi naskočil u informace I.správy SNB adresovaný trojici: Miloš Jakeš, generální tajemník, Fojtík…. A Hegenbart. Se všemi se znám. Netajím se, že v Jazzové sekci se 30 let objektivně propírá nedávná historie. Tedy, co jsme zažili. Natočil jsem moře nahrávek s Čestmírem Císařem, Miroslavem Štěpánem, Věnkem Šilhánem a dalšími. Minulostí se zabýváme bez jedovatostí a třeba šéf odposlechů zavzpomíná, kde byly mikrofony během Mezinárodní konference za mír a odzbrojení, kam dorazil i Asád, v zastoupení Brežněv, nechyběli italští a portugalští vlastenci včetně černých guerilos, co nafasovali české mírové kulomety.           Pozvánky nezbyly ani pro Lidické ženy – což by míru důležitosti současnému historikovi přiblížilo  sdělení, že si nezapnul mobil. Jazzová sekce měla v pražském Kongresovém centru osm nezaregistrovaných delegátů s řádnými visačkami. Ti v bytě u Karlova náměstí pak pořádali pro zápaďáky tiskovky o lidských právech.

S Milošem Jakešem a dalšími je stále o čem mluvit. Třeba o mortality-show v listopadu 89 na Národní. Tam jsem byl s mnoha Sekčními kluky a holkami až do konce. Vůbec nešlo o studenty – o mladé lidi však ano. 

Opar mi naběhl nad dokumentem téměř na konci knihy. Je z 22. listopadu 1989. Oné trojici jej musel podstrčit jménem 1.správy mág technologie moci Alojz Lorenc. Mailujeme si. O něco později jsem přebíral jeho střídmou kancelář v Dejvicích. Dokument StB je nazván K některým záměrům USA a politice vůči ČSSR a končí východiskem:“ Podle současného hodnocení ministerstva zahraničí USA jsou existující formy činnosti nelegálních struktur v ČSSR neefektivní. Opoziční skupiny nemají vypracován realistický, přesvědčivý a působivý program, který by vyvážil skutečnost, že v řadách těchto skupin nepůsobí osobnost vyvolávající respekt a vážnost veřejnosti. Podle amerického hodnocení tyto vlastnosti nemá v nelegálních strukturách nikdo. Proto dostal zastupitelský úřad USA v Praze za úkol takovou osobnost vyhledat mezi politiky z řad KSČ.“

Do „amerických vod“ jsem vstoupil před Pražským jarem v roce 1966. Myslím, že není mnoho pamětníků. Bezpočtukrát jsem obědval s velvyslanci a chodil do mnoha jejich bytů v Praze a dodnes mne příležitostně navštěvují diplomaté v penzi. I ti, kteří byli tehdy vyhoštěni. Naposledy jsem jednomu okopíroval závěrečnou stránku z jeho spisu. Je úsměvná; odpovědný důstojník StB s lítostí konstatuje, že se nenalezly důvody pro vyhoštění diplomata a že tedy, bohužel, končí v termínu.

Období Václava Havla a dalších nastalo o deset let později. Uvádí-li 1.správa StB  pět dnů po sobotě 17.11. 1989, že ambasáda USA dostala příkaz hledat klíčovou osobnost pro změny, ve kterých byla Československá socialistická republika na chvostu převratů ve východní Evropě, pak to nesedí s informacemi, které ambasáda měla od nás. Křížově je v onom horním patře budovy ověřovala – nejspíš měla zpravodajské vákuum; nejpracovitějšího zaměstnance české vnitro vyhostilo v létě 1989. A jestli ministerstvo zahraničí USA v téže době zadalo pražské ambasádě „úkol takovou osobnost vyhledat mezi politiky z řad Komunistické strany“, pak je třeba přehodit výhybku Velké sametové.

Trochu si dloubnu do intrik emigrace: Nelegální cestou jsem v roce 1988 omylem dostal dopis, určený Havlovi. Strojem mu kdosi píše, že se pod krytím chystá do Prahy přední emigrant, aby navázal čerstvé styky s opozicí. Autor Havla varuje, aby se s ním nescházel, protože emigrace plánuje cestu do Sovětského svazu za významným oficiálním činitelem a setkání v Praze by toto jednání mohlo ohrozit. Dopis obsahuje i pomluvu (?) na jiného emigranta. Na rohu bylo však rukou připsáno (nevzpomínám si přesně) Václave, to není pravda…. Čili i emigrantská korespondence šla na západě přes mnohé zákruty až po spolupráci s Gorbačovovým Ruskem. Emigrantem na odstřel ve vlastních řadách byl riskující Jan Kavan. Jen současní hlupáci mohou na něj nasazovat. Loni jsem se jej zeptal, proč ze stovek knih, které se mu zdařilo do ČSSR poslat, nedostala jedinou Jazzová sekce. Byl tím překvapen – materiální záležitosti Charty 77 však nechávám na jiné, i když jsem měl výčet příjmů asi stovky disidentů v ruce. Dosavadní spekulace, jsou hnusně přemrštěné – snad vyjma čtyř kriminálníků - a kdo chce dnes chytračit, mohl se k disidentství připojit – oficiálně zasílané tuzexové bony by mu možná stačily na tehdejší činži. 

Ještě k úloze velvyslanectví USA v Praze. Ze zkušenosti:. V období 80. let minulého století mělo nejvstřícnější postoj k československému disentu, ale oficiálně zdvořilé bylo i ke stávajícímu vedení KSČ. Tehdejší komunističtí představitelé si dodnes chválí tehdejší kontakty a Miroslav Štěpán se o nich rozhovořil na mikrofon Jazzové sekce. Třeba o šifrách ze setkání odesílaných Shirley Templovou do Washingtonu. Tomuto podobojí říkám Zlatá éra americké diplomacie. 

Patřilo k diplomatické étosu, že velvyslanec nemusel o všem vědět. Diplomaté nechyběli u soudů, kontaktovali novináře, v Praze působil výborný dopisovatel poslouchaného Hlasu Ameriky, diplomaté nikdy nenařizovali, nedoporučovali, pouze splnili, co bylo od nás žádáno. Tedy, nikdo ze západu disidenty neřídil, nenařizoval, nekoordinoval. Takto jednali, jak vím z vlastní zkušenosti i další ambasády – předloni byl v Jazzové sekci byvší ministr zahraničí jedné velké země. Když se zvedal, potichu jsem mu poděkoval za pomoc před 30 lety. Jen mrknul okem. V rámci ilegální Jazzové sekce byl však na naši žádost neoficiálními zahraničními kanály zorganizován výjezd do Budapešti na Evropské kulturní fórum. Bylo součástí Helsinského procesu a poprvé v socialistické zemi – Maďarsku. Událost snad nejvýznamnější od vyhlášení Listiny základních práv a svobod, která se stala součástí dnešního ústavního pořádku České republiky -  mimochodem tehdy podepsaná Brežněvem, Husákem, všemi prezidenty socialistického tábora včetně zemí ze západu….O tom se 30 let mlčí. Fungování budapešťského fóra a hlavně a hlavně nepropustnost pro nezvané, jistily tři bezpečnostní okruhy. Jazzové sekci se to ve dvou lidech povedlo.  

Již při zahájení rozbil obvyklé zdravice britský lord John Stevas. Před nejvyššími asi ze 30 států se Československa zeptal, kdy pominou mraky nad Jazzovou sekcí. To nikdo nečekal. Moskva se zděsila a Praha pos*ala. Sekce předem věděla, jak probíhá procedura. Již v Praze jí to o své vůli prozradil vybraný účastník, prokádrovaný KGB i StB –  kterého by čekal gulag. Tolik jen na adresu blbečků, co se hojí nenávistí ke komunistům.

Pražská ambasáda USA šla v Praze tak daleko, že ve střešovické diplomatické vile organizovala jednou v týdnu otevřené dveře pro disidenty. Chránil je jediný: Zuřivý vlčák Tuzex…. Tichá vilová čtvrť pak ožila „stavebními pracemi“, ale přesto se zde profláknutí disidenti scházeli. Tam jsem slavil i návrat z vězení. Zakázal jsem však pít tvrdý alkohol – Vašek Havel mi to v legraci vytknul – ale sledovačky každého byly důsledné. Láďa Lis bydlel na druhém konci Prahy a když jsem se ho zeptal, jak včera v noci proběhlo věnčení psa, divil se. Nevěděl, že monitoruji estébácké vysílačky, které právě Lise sledovaly.

Zatímco americké ministerstvo zahraničí hledalo náhradu za prezidenta Gustáva Husáka mezi komunisty, oni hledali také. Protože Václav Havel v samizdatovém občasníku Honzy Rumla nazvaným Sport, tvrdil, že by jím nikdy nechtěl být, sázel jsem na Rudlu Battěka a Radima Palouše staršího. Hlavně Battěk měl zkušenosti s fungováním sněmovny ještě za Pražského jara, tedy v létě 1968, byl dlouho vězněn, politicky demokrat a fyzicky v kondici. V období 1988-1989 se v republice zrodilo mno tzv. nezávislých skupin. Podle StB asi 35, ale členové se často opakovali. Jmen byl nadbytek. Na prezidenta možná ještě dr. Čarnogurský.

Alexandr Dubček vůbec ne. Dvacet let se k disentu výrazněji nepřipojil – a i když jsme si později tykali – měl sovětofilství zadřené pod kůží. Restart kapitalismu by neukočíroval. Mnohem vstřícnější byl po dvacet let Čestmír Císař. Byl jsem u kádrování ve třech, zda smí vystoupit na balkónu Melantrichu na Václaváku, za koho a co chce říkat. I po třiceti letech je to pro mne od Václava Havla silné kafe.

Karel Srp

Jste politik? Zveřejněte bez redakčních úprav vše, co chcete. Zaregistrujte se ZDE.
Jste čtenář a chcete komunikovat se svými zastupiteli? Zaregistrujte se ZDE.

autor: Radim Panenka

Bety.cz - magazín nejen pro mámy - horoskopy, recepty, diskuse, soutěže

Bety.cz TESTOVÁNÍ - Testujte s námi nové produkty či služby a o své názory a doporučení se podělte s ostatními čtenářkami Bety.cz.

Prostřeno.cz - recepty on-line - vaření, recepty, gastronomie

reklama
Tento článek je již staršího data a diskuse k němu byla uzavřena. Děkujeme za pochopení.

Další články z rubriky

Emir Kusturica potrestán za medaili od Zemana? Na FAMU, kterou proslavil, se prý chystá velká akce progresivních levičáků

19:44 Emir Kusturica potrestán za medaili od Zemana? Na FAMU, kterou proslavil, se prý chystá velká akce progresivních levičáků

Srbského filmového režiséra světového formátu Emira Kusturicu českému čtenáři netřeba představovat. …