Klausův Tříska navrhl sebrat sociálně vyloučeným volební právo. Přečtěte si, koho nápad zaujal

Začalo to tím, že ekonom a pedagog Dušan Tříska přišel s pozoruhodnou teorií, jak vyřešit narůstající nerovnost ve společnosti.

„Znovu bychom měli zvážit princip všeobecného a rovného volebního práva, díky kterému je politické rozhodování ovlivňováno stále širší skupinou sociálně deprivovaného, neproduktivního či dokonce vyloučeného obyvatelstva. Následný růst finančních transferů (dotací a sociálních podpor) totiž pouze zhoršuje sociální mobilitu, která jediná je skutečným klíčem k řešení uvedeného problému,“ uvedl Tříska v Hospodářských novinách. Sklidil za to na webu Respekt.cz ostrou kritiku, z které vyplynulo mimo jiné například to, že by se mohlo zakázat volit právě autorovi nápadu Dušanu Třískovi.

„Čemu by pomohlo odebrání voličského práva? Ano, nepochybně ještě větší frustraci nezanedbatelné části společnosti a kdo ví, možná by to vedlo i k revoluci. Jak jinak by se pak tito lidé měli domoci práv? Ale především, jak by to vyřešilo onu sociální nerovnost? Už někdo někdy slyšel, aby se lidem zlepšila kvalita života poté, co se jim vezme část jejich práv? Ano, zkusili to komunisté, ale víme, kam to vedlo,“ ptal se ve svém komentáři šéfredaktor Respektu Erik Tabery.

Zaujal tím i Romana Šmuclera, který diskusi na toto téma označil na sociální síti za velmi zajímavou. „Vůbec si nemyslím, že by se chudým a sociálně postiženým mělo zakázat volit. Otázkou ale jsou třeba poměrně nákladné volby ve vězeních. Nemá být součástí trestu ztráta některých občanských práv? Hlas dvou vrahů s doživotním trestem je v demokracii pak více než hlas kohokoli jiného. Možná by se tak měli dočasně trestat lidé s daňovými úniky. Je to v řadě zemí. Přineslo by to drobné změny, ale i to by asi zlepšilo výsledek voleb ve prospěch lidí zodpovědných a nepopulistických. Je to otázka složitá a nejednoznačná, ale proto je dobře, že se o ní nyní diskutuje...“ uvedl Šmucler (vedle řady jeho profesních lékařských a pedagogických aktivit byl též v roce 2009 lídrem kandidátky strany TOP 09 v Karlovarském kraji. Nakonec z ní ale odstoupil kvůli časové zaneprázdněnosti, pozn. red.).

Jak dále řekl Šmucler ParlamentnímListům.cz, diskuse je zcela určitě přínosná i proto, že může vést k tomu, aby si lidé uvědomovali více své občanství.

„Aby věděli, co je právo a co zodpovědnost. Mám pocit, že u nás tak nějak lidé považují volby za nedůležitou věc, neváží si této možnosti. Začít vést diskusi o tom, zda by nebylo možné tedy omezit práva některým vězňům, mně připadá zcela na místě. V některých zemích to tak je, že v důsledku nějakého provinění odsouzení lidé ztrácejí některá občanská práva - a právo volit mezi tím také někde je zahrnuto. Ony by se tím s vysokou pravděpodobnsotí výsledky voleb nezměnily, pokud by někteří vězní nevolili, ale uvědomilo by si i jejich okolí, že jde o jistý druh vydobyté výsady. Pokud to vezmeme ještě zcela prakticky z pohledu územně správních celků: Když jsou volby a vězni volí v nápravně výchovném zařízení, kde nežijí, lokální politiku tak mohou ovlivnit. To je poněkud paradoxní, pokud nezůstávají většinou ani po výkonu trestu v okolí věznice," konstatoval Roman Šmucler.

Přiznal, že jemu osobně se velmi líbí to, jak lidé rozhodují ve Švýcarsku, třeba když jednotlivé obce řeší rozpočet. „Asi tím odbočuju, ale i tím, že se tam lidé zapojují do rozhodování tak, že jsou seznamováni s klady i zápory toho, co jednotlivý bod, který se projednává, bude obnášet, si jsou vědomi své vlastní zodpovědnosti, ale i toho, co občanská práva přinášejí. To u nás chybí. Alespoň zatím," shrnul Roman Šmucler pro ParlamentníListy.cz svůj názor.

Volební právo není samozřejmostí, i ženy ho mají poměrně krátce

To, že volební právo nebylo vždy samozřejmostí či určeno všem, potvrzuje historie. I během ní se objevovaly hlasy, že právo volit má být jakousi odměnou – třeba za placení daní. Ženy pak stály dlouho stranou.

Až v roce 1893 se stal Nový Zéland, tehdy ještě jako kolonie Velké Británie, první zemí na světě, která přiznala volební právo ženám. Na začátku nového století jej pak následovala Austrálie. Prvními státy západní Evropy, které poskytly ženám volební právo, se v letech 1906–1915 poté staly Finsko (tehdy autonomní součást Ruské říše), Norsko a Dánsko.

Ve Velké Británii ženy po značně tvrdém a usilovném tažení získaly v roce 1918 částečné volební právo. Bylo však omezené pouze na osoby starší 30 let. Stejného postavení jako muži dosáhly voličky teprve v roce 1928, kdy byla tato věková hranice snížena na 21 let.

V mnoha dalších zemích bylo ženám přiznáno volební právo teprve po druhé světové válce. V roce 1945 získaly volební právo ženy v Itálii, Francii a v Japonsku. Koncem čtyřicátých a začátkem padesátých let následovala většina jihoamerických států. V Argentině se o poskytnutí volebního práva ženám zasloužila Eva Perónová. I když dnes většina muslimských zemí umožňuje ženám volit, obyvatelky absolutních monarchií arabského světa (např. Saúdské Arábie a Kuvajtu) toto právo dosud nemají. Například v Kataru ho získaly tamní ženy až v roce 1999.

Překvapivý pro někoho ale může být možná fakt, že například Švýcarsko, pokládané za vzor fungování demokracie, schválilo volební právo ženám na federální úrovni až v roce 1971, Lichtenštejnsko dokonce ještě o 13 let později.

Ženy a volby v Česku

Také v Čechách bojovaly ženy za svá politická a občanská práva od druhé poloviny 19. století. Mezi nejvýznamnější osobnosti, které se o zisk volebního práva zasazovaly na přelomu 19. a 20. století, patřily Františka Plamínková a Alice Masaryková. První ženou zvolenou do českého sněmu byla v roce 1912 Božena Viková-Kunětická. Velký zlom nastal v roce 1920, kdy bylo v československé ústavě zakotveno, že ženy jsou politicky, sociálně a kulturně postaveny na roveň mužům a náleží jim volební právo.

Všeobecné volební právo? Evoluční past

K tématu všeobecného volebního práva se před časem vyjádřil taktéž biolog a filozof Stanislav Komárek. Tehdy napsal, že všeobecné volební právo je pro lidstvo evoluční pastí. A přirovnal nás (lidstvo) k druhu jelena, kterému jeho původní evoluční výhoda, paroží (volební právo) postupně zmohutnělo natolik, že ho začalo v boji o přežití znevýhodňovat a nakonec mu padl za oběť.

I když se Komárek k omezení volebního práva sice výslovně nepřiklonil, přinejmenším se pokusil vsugerovat otázku k zamyšlení nad tím, zda by nebylo lepší, aby se příští generace chodily do muzea kromě vyhynulých jelenů dívat také na voličské průkazy „nemajetných“ a „neorientovaných“. „Vzhledem k tomu, že většina voličů je málo majetná, málo vzdělaná a v problematice vedení státu málo orientovaná, dochází k etablování vlád, které slibují mnohem větší sociální výdaje nežli mohou z výnosu daní bez rizika učinit,“ uvedl filozof a biolog Komárek.

Kdysi i véčkař Tomáš Jarolím tuto otázku otevřel

Téma nakousl také tehdejší místopředseda Věcí veřejných Tomáš Jarolím. Vedla ho k tomu diskuse uvnitř jeho strany o tom, zda by se naopak neměla snížit hranice aktivního volebního práva, tak aby mohli k volbám chodit třeba i šestnáctiletí. Jarolím tehdy v reakci na tyto návrhy uvedl, že současná podoba volebního práva by se měla spíše omezit než rozšiřovat.

Tabery: Když ekonom navrhuje změny, kterým nerozumí…

Nicméně vraťme se k současnosti a tomu, co se rozpoutalo aktuálně po zveřejnění názoru Dušana Třísky. Podle šéfredaktora respektu Taberyho tím Tříska prý dokazuje, co se stane, když začne ekonom navrhovat celospolečenské změny, kterým vůbec nerozumí. Ve své teorii údajně vidí, že ten, kdo vydělává, ten by měl mít větší práva a nikdo by mu to neměl kazit.

„Jenže to už se děje, a dokonce bez zákonného odebrání práv. Za prvé, úspěšní více vydělávají a mají tudíž pohodlnější život. Za druhé, úspěšní se snáze dovolají pomoci (ať už je řeč o zdravotnictví, policii či justici). A za třetí, je naprostý omyl, že je stále více sociálně vyloučených voličů, kterým politici nadbíhají. Vidí to snad někdo ve sněmovně? Proti vyloučeným tu naplno či aspoň částečně vedli předvolební kampaň úplně všichni. Komunisty počínaje a občanskými demokraty konče. Proč? Nejen proto, že na to veřejnost slyší, ale především proto, že sociálně vyloučení se zrovna k volebním urnám nehrnou. Na to už léta upozorňují sociologové, v Česku například Lukáš Linek,“ konstatuje v komentáři mimo jiné na toto téma dále šéfredaktor Tabery.

Podle něj si tak někdejší spolupracovník Václava Klause a spoluautor kuponové privatizace Dušan Tříska zahrává s ohněm, protože podobné úvahy mohou brzy vyvolat úplně opačnou debatu. Tedy jestli nezbavit politických práv ty úspěšné, protože ti už mají vlivu více než dost.

„Což je samozřejmě také nesmysl. Je největší výsadou posledních let, že Ústava zaručuje stejná práva všem. Pokud je začneme plánovaně někomu odebírat, kde se to zastaví?“ zakončil Tabery svůj pohled na věc.