„Po čtyřiceti letech totalitního sevření krunýřem nesvobody jsme se vrátili do Evropy probolené zkušenostmi válečných kataklyzmat, Evropy, která ovšem o těch čtyřicet let déle než my pokročila při všech svých národních i státních, politických i ekonomických odlišnostech a zájmech v dialogu a rozvíjení demokratických svobod a ekonomické prosperity. Škoda, že se nám nepodařilo obohatit západní svět o naši zkušenost s komunistickou totalitou. V dnešní už celostné Evropě by ubylo mnohých naivních, ale nebezpečných ultralevičáckých, che guevarovských tendencí. Opět se potvrdilo, že zkušenosti jsou nepřenosné. V té opilosti mysli z nabyté svobody jsme zapomněli na ruského medvěda za zády a na to, že se se ztrátou teritoria nesmíří jen tak. To nám dochází až teď. A potom, změna režimu neznamená změnu v myšlení lidí po léta zvyklých na vězeňský syndrom musíš-nesmíš,“ uvedla ParlamentnímListům.cz Jana Šilerová.

Dnešní výčitky, že jsme klíči zvonili nadarmo, jsou dětinské

„Toho jsem se obávala už v tom listopadovém nadšení 89. roku. Moje generace měla na krku čtyřicítku a za sebou zkušenosti s rokem 1968, nenaplněnými sny, skepsí a nedůvěrou. Od roku 1974 jsem sloužila po různých farnostech Ostravska s StB za zády a žádné letnice - duchovní obrození církve a společnosti – jsem moc nečekala. Při vší radosti, že se neuvěřitelné stalo skutkem, jsem žádnými klíči nezvonila. Nikdy jsem nebyla na davová a stádní gesta. Dnešní výčitky, že jsme klíči zvonili nadarmo, jsou dětinské. Vzpoura davů čeká, že po změně režimu přijde jen tak zázrak shůry, aniž by nás to osobně něco stálo. Jak kdosi vtipně poznamenal, chceme-li na zemi ráj, musíme se stát anděly. Proto si často připomínám slova Václava Havla o naději: Naděje nespočívá v přesvědčení, že všechno dobře dopadne, ale že to má smysl,“ pokračovala dále emeritní biskupka olomoucké diecéze Církve československé husitské.