Petr Robejšek jel: EU nás ohrožuje. Hrozí prasknutí finanční bubliny, spořte pod slamník. Do ČT už mě asi nepozvou. A Jan Schneider dodal: Ti, co brojí proti ruské propagandě...

„Politická korektnost se týká nekonečného sporu v každé společnosti o tom, kdo má právo definovat, jaké jsou věci, co to je, co se okolo nás děje. Ti, kteří se považují za strážce politické korektnosti, trvají na tom a domnívají se, že jsou to právě jen oni, kteří mají právo definovat to, co je tak, jak oni vidí. Svým způsobem věří zvláštní představě, že když se o některých věcech nebude mluvit, tak přestanou existovat. A stejně dětinské představy jsou, že když se o některých bude mluvit tak, jak oni by si přáli, takže se takové stanou. To ‚poručíme větru dešti‘ je reálný příklad politické korektnosti,“ uvedl na začátek Robejšek.

Zamlčováním do neexistence

„Když řekneme, že věci nejsou takové, jak se vám všem zdají, jsou úplně jiné a ty věci, které se odehrávají a mají odehrávat tak, jak si to představujeme, tím kouzelným proutkem dosáhneme toho, že se ty věci tak opravdu stanou. Spousta lidí podléhá představě, že stačí některé věci zamlčet a ony prostě zmizí. A některé věci si tak nějak přimodlit a ony vzniknou. Fakticky to není nijak veselé. To znamená, že společnost se ubírá o možnost soutěže myšlenky. Tím, že věci pojmenováváme, tak se snažíme určit, jakou mají podstatu, co jsou, hledáme pravdu. Každý ze svých pozic a tím pádem i s určitou tendencí věci zkreslovat, ale právě proto, že každý může říci, co si támhle o tom myslí, z toho plyne, že vzniká možnost najít něco, co nejvíce odpovídá tomu, jak ten sloup v realitě vypadá.

Když tento diskurs zakážeme, tak se obíráme o možnost poznat svět a tak se automaticky deklasujeme o možnost jej nějakým způsobem ovlivnit a změnit v náš prospěch. Protože my ani nevíme, kde jsme, protože jsme si zakázali určité myšlenky, předpoklady, vlastnosti. Protože ty nejsou přijatelné. A v tu chvíli jsme si zakázali přemýšlet, poznávat a kastrovali jsme schopnosti společnosti reagovat rozumně, reálně a racionálně na svět, který už je tak dost komplikovaný, abychom využili každý prostředek, který máme. Když se ptáme, co nás ohrožuje, když se ptáme o bezpečí a nebezpečnosti, tak vlastně potichu v duchu myslíme na určitá ohrožení.,“ uvedl Petr Robejšek.

Byznys se strachem

Schneider na to pak reagoval: „Pro mne je velmi nebezpečný jev, který bych nazval manipulace se strachem. Společnost je přestrašená. Když si vezmete tu produkci hollywoodských filmů od obrovských mravenců, včel, nebezpečných anakond, požárů, neštovic… Lidé na to chodí a mám pocit, že si vypěstovali závislost na strachu, že potřebují svojí dávku strachu, že se potřebují bát. Pak se tady děsí celkem náhodných, běžných věcí a mluví o tom, že je ohrožena jakási identita, ale já ty lidi shledávám prázdnými. Možná vyheknou poprvé ráno, když se vidí v zrcadle. Společnost je vyděšená, snadno manipulovatelná a velmi křehká a málo odolná. Říkalo se, že není nic nedemokratického srazit svého soka ze schodů, protože to je na férovku, je to tváří v tvář, není to žádný útok zezadu. Prostě já mu poskytnu tu výhodu mužného souboje. Takové řeči, že toto se tady nenosí a toto by v demokracii být nemělo – já myslím, že to je jeden z příznaků té choroby, že se lidé bojí pojmenovat věci pravými jmény. Tady se nosí, že člověk musí být kluzký jak čípek, aby byl do příslušných míst dobře aplikovatelný, a pak té kariéře nic nebrání.“

Ohrožujeme se sami, protože se nedokážeme cíleně pobavit co je a není důležité, vysvětloval Schneider. „Tvrdě a korektně. Zjistil jsem, že například jak s určitou hrozbou pojednávají – a je poněkud banální – je to sníh. Britové nepoužívají sněžné pluhy, nepoužívají sůl a nepoužívají zimní pneumatiky. Oni si spočítali, že když nasněží, což je asi pět dní v roce, tak že se vyplatí zůstat doma a nevydávat peníze nesmyslným způsobem kvůli pěti dnům v roce. To znamená, my se snažíme všechna nebezpečí porazit na hlavu, ‚poručit větru dešti‘ a já myslím, že k určité velikosti patří i kalkulace, že tedy něco projedeme, ale že se z toho nemusíme zbláznit.“

Minimum nákladů, maximum zisků

Robejšek pak pokračoval slovy: „Naše západní společnost je ohrožena zejména tím, že má vychytané všechny myšky. Tyto společnosti, jejich organizace a fungování, jsou založené na předpokladu nebo na cíli dosáhnout toho, co chceme, to znamená fungování společnosti, co nejlevněji a co nejrychleji. Této filozofii jsme se všichni upsali a to je v mých očích právě ta největší zranitelnost toho západoevropského modelu, který se snaží optimalizovat všechny procesy tak, aby to skutečně probíhalo jako ve výborně fungující firmě. Tedy – s co nejmenšími náklady co největší zisk. Jenomže společnosti takto fungovat nemohou. Pro nás je nejnebezpečnější to, co je zároveň i nejpravděpodobnější. To je porušení této optimalizované společnosti a to spojuji s něčím, jako je energetický black-out. Co to udělá se společností, když pět dní nepůjde proud. Vrátí se o doby kamenné. Najednou nefunguje vůbec nic, ta civilizační skořápka úplně zmizí. Tuto analýzu si člověk musí každý den měnit a přibrat si třeba Rusko nebo migrační vlnu a vždy si zvažovat – jak to vypadá dnes.“

Největší rusobijci jsou bývalí obdivovatelé SSSR

Velká silná emoce v České republice je strach před Ruskem, pokračoval Robejšek. „Ať tomu říkáme hybridní válka, což není nic jiného než asymetrická válka, nebo dejme tomu i ta myšlená invaze, nebo ekonomická válka. Jak je akutní tohle riziko?“

Schneider odpověděl: „Já se domnívám, že žijeme v masivní protiruské propagandě. Uvažuji, před čím nás ty samozvané think-tanky chrání, před ruskou propagandou, ale já ne a ne na ni narazit. Proto se NATO muselo dosápat až k ruským hranicím, aby něco zaslechli, protože já nic takového neshledávám. Spíše si myslím, že je to taková vyrovnávačka určitých lidí, kteří se vyrovnávají sami se svou minulostí. Dělají to poměrně nešetrně, snaží se vystupovat velmi protirusky, a když se na ně podíváte, tak to jsou lidé, kteří vystupovali velice prosovětsky před čtvrt stoletím a otravují tady vzduch a veřejný prostor a naprosto deformují atmosféru.

Co se týká energetické bezpečnosti, tam bych viděl velice dobrý příklad. V roce 2008 a 2009 byla takzvaná plynová krize, Topolánek to tam jel žehlit a naše noviny naprosto beze studu psaly, že Rusko přestalo dodávat plyn do Evropy. V životě se málokdy setkáte za bílého dne s takovou lží. On totiž jde přes severní Polsko plynovod Jamal. Ten jel na plné pecky. Ti novináři to věděli, a přesto psali, že Rusové přestali dodávat do Evropy plyn. Není to pravda, oni přestali dodávat na Ukrajinu, protože přes ni se už dál nedostával, Ukrajinci to kradli. O tom, že to není náhoda, svědčí i nedávný výrok ukrajinského premiéra Jaceňjuka, který začal hrozit tím, že když jim Evropa nepomůže, tak zavřou tranzitní kohoutky. Takže Jaceňjuk byl jediným člověkem, který kdy pohrozil zastavením ruského plynu do Evropy. Z tohoto důvodu já se Ruska nebojím. Efektivita obchodu záleží na slušném vystupování obou stran, čili Rusové nikdy nehrozili tím, že by tady způsobili energetický black-out. Bylo velice prozíravé, když se v roce 1996 navázala cesta na norský plyn, my jsme se tenkrát vyvázali z té základní jednostranné energetické závislosti na Rusku.“

„Přece však rozumíš tomu reflexu strachu před Ruskem, který v této společnosti existuje,“ obrátil se Petr Robejšek k Janu Schneiderovi. A ten uvedl: „Já si myslím, že se mají vyřizovat účty v době, kdy to bylo aktuální. Ale vyřizovat si účty s Rusama v době, kdy jsme měli obrovskou možnost využít našeho dobrého jména k navázání velice dobrých obchodních vztahů s Ruskem, tak to byl veliký hřích. Je to pochopitelné, fázovitě posunuté, ale pro mne neakceptovatelné.“

Slova agentova

Robejšek si poté postěžoval: „Já jsem považovaný za ruského agenta. Univerzitní profesor mne odpovídajícím způsobem pojmenoval jako ‚ruský šváb‘. Univerzitní profesoři používají takovouto vybranou mluvu a intelektuální kvalitu, a přestože jsem takovými mnohem chytřejšími lidmi, než je pan Putna, považován za někoho na ruské straně, mám v tomto ohledu trochu jiný názor.

Myslím si, že ruská společnost, systém, nezávisle na tom, kdo tam momentálně vládne, je vnitřně nestabilní entita. Oni mají nerovnováhy, o kterých si můžeme dlouho povídat. Ta země je jednostranně závislá na exportu svých energetických nosičů a surovin, jim chybí rozběhnutý střední stav. Moje teze je, že ten systém je vnitřně nestabilní, to znamená ohrožený rozpadem. Když ve společnosti má systém určitou vnitřní labilitu, tak má potřebu kontrolovat svoje předpolí. To neznamená tam vmašírovat, obsadit a dosadit tam gubernátora. Má potřebu kontrolovat impulsy, které přicházejí zvenku dovnitř, do systému, který je vnitřně slabý.

Takto viděno, samozřejmě z ruského hlediska, představuje ten pás středoevropských a potažmo dále západoevropských zemí, určitou výzvu. Neříkám bezpečnostně politické riziko. Oni jsou jiní než my a zdá se, že zatím jsou úspěšnější než my. Vliv, který vyzařuje od nich, by mohl být nebezpečný. To ještě neznamená, že stojíme na prahu třetí světové války. Ta věc se stane problematická, když to této hry Východ – Západ zapojíme další hráče. Zespoda Turecko, shora Spojené státy, a tak dále. V tu chvíli je to značně nepřehledné.

Když se ale ptáme, jak nebezpečné je pro ČR Rusko, tak v té základní struktuře tady vidím určité oprávnění být ostražitý, dávat pozor. Rusko skutečně může mít zájem na tom kontrolovat – neznamená obsadit, ale ovlivňovat vývoj ve svém předpolí. Něco, co je normální, je to projev existence společenského organismu. Vidím tu určitou pochopitelnost těch, kteří se v České republice bojí Ruska.“

Bát se, či nebát, ruského medvěda

První dotaz, či spíše poznámka mladšího posluchače v první řadě: „Myslím, že Rusko směřuje ke stabilitě. Stoupla tam zásadně porodnost, snaží se tam vybudovat potravinovou nezávislost, jdou cestou ‚ne GMO‘, a dávají svým občanům možnost získat půdu o výměře více než hektar s omezením, že s tím nelze libovolně zacházet, nemůže se to prodat, nemůže to být zabaveno…“ A Robejšek reagoval: „Směřování a trendy jsou fajnová věc. Já chci mít ale ty výsledky. Jsem ten poslední, který démonizuje Rusko, ale zároveň chci vidět věci racionálně v současném stavu. Ty trendy jsou, ale nejsou ještě dosaženy k tomu, abychom mohli říci – ano, to je stejně stabilizovaná země jako dejme tomu nějaký západní stát. Jsme příliš malí na to, abychom se nemuseli bát.“

Schneider pak převzal otěže: „Ta politická korektnost je ve skutečnosti velká politická nekorektnost. Takto je pojednáváno Rusko velmi politicky nekorektně, což znamená, že je limitována jakákoliv slušná debata, v čem jsou – ohledně Ruska – negativa, pozitiva. Jsme pod velikým tlakem, kdy se předepisuje, jak se o té věci má mluvit a tím pádem je likvidována čestná férová debata o tom, co na Rusku vidíš pozitivního a co negativního. Člověk si o té věci myslí toto, ale s touto výhradou a ty výhrady, to je to nejzajímavější, co se o této situaci dá slyšet, to je ta důstojná rozprava, ke které bychom také rádi maličko přispěli.“

Dotaz k Rusku měl další posluchač: „Stát je řízen striktně ze shora, a stačí, aby tam někteří padli a může se leccos změnit. My jsme pod vlivem EU, potažmo pod silným vlivem USA. Můžete srovnat tyto vlivy a jejich nebezpečí? Myslím, že ten vítr fouká možná odjinud, než z toho východu…“

„Nejenom malá země se připravuje na tu minulou válku, na nebezpečí, která nepřijdou, a přesto je to legitimní, protože tím alespoň zčásti činíme méně pravděpodobnými ta nebezpečí, která také jsou v prostoru. Ale kromě těchto nebezpečí existují další, o kterých nevíme a která teprve mohou vzniknout. Pro mne je největší nebezpečí finanční bublina, která hrozí prasknutím a to nad celým světem. To má bezpečnostně politické konotace,“ uvedl Robejšek.

Glajchšaltování po evropsku

„Nedávno jsem řekl v České televizi, a od té doby mne už tam nezvou,“ pokračoval za smíchu auditoria Petr Robejšek, „… že EU byla dosud nefunkční a teď už je disfunkční. Disfunkční je, že ten systém škodí, ale to také není úplně přesně, protože také něco přináší a zároveň i škodí. Jistota dodávek není tak jistá, protože tím, jak se EU chová úspěšně netakticky vůči Rusku, tak Rusové orientovali svoje odbytiště na Čínu, takže už ta druhá strana roury není odkázána jenom na nás. Když na to přijde, tak mohli by hrát tu hru, že by nám udělali studené Vánoce. To se může stát a je opravdu určité riziko, protože struktura moci v Rusku je docela neprůhledná a je orientovaná hodně vertikálně a bez kontrol, což někdy může být dobré a jindy špatné. Když se na tu špičku dostane někdo, kdo je méně propočitatelný v pozitivním slova smyslu než Putin, tak to může být velká výzva.“

„EU nás ohrožuje tím, že nám vnucuje struktury myšlení a chování, které nejsou kompatibilní s našimi zájmy. Ona nás nutí, abychom se přizpůsobili jakémusi zprůměrněnému evropskému státu, kde je kombinováno Řecko, Německo a Švédsko zároveň a na ten průměr jsou psané normy a očekávané normy a žádná z těch zemí do tohoto průměru samozřejmě nepasuje, každému něco vadí. Každého něco nějakým způsobem omezuje a tento pohled – který se řídí podle hesla Více Evropy!, a když dojde k nějaké krizi, tak je to Ještě více Evropy! – tak ten je pro mne docela nebezpečný, protože znamená, že je to odmítání vnímat realitu, vlastní stav a vyvodit z toho důsledek.

Více Evropy je špatně, my musíme najít méně Evropy. V Evropě je zaběhané, že centrální roli hraje jen několik málo skutečných mocností. Všichni jako vypadáme, že jsme si rovni, že jsme si v EU rovni, ale všichni zároveň víme, že to tak není. Někteří jsou rovnější. Tyhle velmoci Evropy nám vnucují chování, které není kompatibilní s našimi zájmy,“ vysvětloval Robejšek, který téměř 40 let již žije v Německu.

Když se rozevírají nůžky

„Pokud jde o Spojené státy, tak ty jsou samy ve velkých potížích. Jako ekonomicky nejsilnější země v zenitu své dominantnosti, trošku zahnaná do kouta tím, že kapitalismus, který funguje v USA, má určitou specifickou formu, která vede k tomu, že ta země jako taková země se rozpolcuje velice razantně mezi chudé a bohaté. Mezi málo super bohatých a hodně stále více podobně chudých a má tudíž nebezpečný potencionál vnitřních nepokojů. Má v sobě silnou představu o nutnosti pomáhat a řešit problémy jiných, která je sama o sobě velmi dobrá a důležitá, protože kdyby nebyl nějaký hegemon, který hraje toho strážníka a kdyby to nebyl takový, kdo je nám tak hodnotově blízký, jako jsou Spojené státy, tak by to byl jiný hegemon, který nám hodnotově tak blízký není. Měl bych minimálně dva a ten první by byla Čína.

To, že Spojené státy mají o sobě představu, že mají spasit svět, je samo o sobě správné, jenom zároveň mají vnitřní problémy takového charakteru, že tato snaha ovlivňovat svět se potom směšuje s tím, co slouží americkým zájmům. Což je z americké pozice zcela legitimní. Ale z pozice adresátů a spojenců, což jsme my, už tak bezproblémové není. Třeba TTIP, která by prospěla více Spojeným státům, než těm evropským spojencům. Já tu americkou snahu vidím, chápu, ale přesto zároveň musím říci, ta věc by nebyla pro Evropu výhodná, ta by byla výhodná více pro Spojené státy. Teď je otázka, jestli nám to hodnotové partnerství, které tu nepochybně je, stojí za to, abychom riskovali již tak labilní stabilitu ekonomiky Evropy,“ rozhovořil se dále Robejšek.

Mesiášství po americku

Ke slovu se pak dostal Jan Schneider: „Já se tady trochu ošívám, když slyším o tom americkém mesianismu, protože když budu mluvit, jak mi huba narostla, ten mesianismus měl vždycky dvě stránky. Vyvolený národ se buď cítil vyvolený, že měl nějaká práva navíc, ale ti moudřejší se na to dívali vždy s úděsem, protože věděli, že ten koncept vyvoleného národa spočívá v tom, že ten národ je vyvolen k větší odpovědnosti za ten svět, nikoliv k větším právům. Ale k větším starostem. Kdyby se Spojené státy cítily vyvoleny k tomu, že mají větší zodpovědnost za svět, dělaly by méně pitomostí, než dělají, když chtějí ten svět spasit. Tím trpí američtí demokrati, kteří chtějí ten svět nějak pospravit a nejlépe když tam pošlou nějaké křídlaté střely a rozmydlej to tam na maděru a pak se diví, že se tam stáhnou ti nejhorší zmetci, kteří na světě existují. A ti republikáni ten svět nechají být i z toho důvodu, že mu nerozumí, že jsou nevzdělaní, ale pořád mám spor, zda by byl lepší ten Sanders nebo Trump, protože ten Sanders by možná měl takovou snahu nás tady něco naučit. Ale Trump by nám ukázal ‚dělejte si co chcete‘.“

Bez alternativ!

Dotaz plzeňského zastupitele za TOP 09 zněl: „Umlčujeme nepříjemné hlasy, razí se mainstream… jak vidíte vývoj západní společnosti?“ Robejšek na to: „Západní část kontinentu žila příliš dlouho v konzumní letargii, v takové spokojenosti, uklidněnosti, sebestřednosti toho, že věci fungují, dá se počítat byť i s malými porcemi ekonomického růstu každý rok – donedávna. A tím pádem je i plánovaný růst osobního blahobytu a s tím související určitá rezignace na vše politické, na přenechání politiky politikům, což je úplně zásadní chyba a je to vlastně zkreslení demokracie. Ten reprezentativní element, který s sebou nesl nutnou každodenní komunikaci těch, kteří vládnou a těch, kteří jsou ovládaní, tento element zmizel a my jsme trošku rezignovali právě na to, co demokracii dělá životaschopnou a přenechali jsme elitám naprostou dominanci v tom, co je důležité a jak se to má dosáhnout.

Ta politická korektnost nám předepíše bez diskuse – abych citoval klasičku Angelu Merkelovou ‚ohne Alternative‘ – bez alternativy nám předloží řešení, které samozřejmě má alternativy. Ale ty jsou složitější, méně pohodlné, dražší v různých významech slova. V každém případě nevyhovují těm, kteří moc mají, jako jiné možnosti, které by byly schůdnější, smysluplnější a dlouhodobě určitě efektivnější, ale protože jsme jim přenechali dominanci rozhodovat, co je důležité, tak si evropská společnost může ten současný stav přičíst sama sobě. Přesto jsem optimista. Zejména v souvislosti s pohybem, a pozoruji to již delší čas, s pohybem zespoda společnosti. Společnosti najednou asi z důvodů, že ten blahobyt neprýští bohatě jako doposud, najednou jsou senzibilnější na to, co dělá politika, jak zacházejí s jejich penězi a jaké jsou perspektivy a najednou se ptají – není přece jenom nějaká alternativa? A jak to, že se nezabýváte problémy, které jsou pro nás důležitější než ty, které vy označujete za důležitější.

Vzniká prostor, politická poptávka pro strany, které jsou nesystémové, možná antisystémové, které jsou z části monotematické, ale tak to prostě se začínajícími stranami vždycky je, které kladou ty nepříjemné otázky. Ukazují, tady je problém. To jsou strany, jejichž reprezentanti nejsou vždycky takoví, že by se s nimi chtěl člověk objímat nebo kamarádit nebo sedět u stejného stolu, ale oni jsou produktem doby a jsou kriminalizované těmi, kteří vidí svoji vlastní moc v ohrožení. Pro mne to je klasický koloběh elit. Ty nesystémové elity, to je Marie Le Pen, to je Wilders, to je AfD v Německu, všechny ty strany, které jsou považovány za populistické – prý nedotýkejte se jich, jsou nebezpečné. To jsou ty strany, které vyslovují nebezpečné otázky, které bolí velkou část společnosti, ať už je to sociální nerovnost, migrace, tempo a smysl evropské integrace. V tom bych viděl jistou perspektivu a renesanci demokracie. Nestačí, když budeme volit jednou za čtyři nebo pět let. Nestačí, když budeme vlastenci, musíme každodenně žít demokracií a svojí identitu a v zájmu svojí země v bezprostředním okolí, v komunální politice a tlakem na ty, kteří nás reprezentují, aby chápali, že chceme něco jiného než je pro ně to nejjednodušší,“ odpověděl obsáhle Robejšek.

Hotovost pěkně „do štrozoku“

„Je další finanční krize nevyhnutelná a jak se na ní můžeme připravit?“ zněla další otázka od mladé posluchačky.

Schneider na to reagoval slovy: „Není třeba se toho tolik bát, protože to je cyklický jev. Přeje si ji vždy ten, kdo na tom ukrutně vydělá. Já přemýšlím o národních měnách, protože tam je cesta, jak finančním spekulantům ty jejich kruhy trochu narušit.“

A přidal se i Petr Robejšek: „Zdá se, že éra ekonomického růstu je u konce. Představa o tom, že můžeme ekonomický růst generovat do nekonečna, je iluzorní. Někdo řekne – ale my ještě jo. A já myslím, že my už ne. To, co se nám může podařit, je udržet jej na nízké úrovni ještě pár let. Že bude nárůst o čtyři, pět procent se dá mluvit za předpokladu, že bude válka, kdy je třeba všechno znovu postavit, nebo zásadní měnová reforma, při které ztratíme všichni hodně. Do čeho investovat? Určitě ne do eura,“ doprovodil odpověď Robejška smích přítomných. „To co máte, nenechte elektronicky v bance, ale dejte si je pod slamníkem, ale musí to být správné bankovky anebo ještě lépe, nakoupit něco, co je stabilnější, a to jsou pozemky, nemovitosti, zčásti také zlato, malé mince. Jisté je, že dluhy, které se navyšují každým dnem, každou hodinou, každou minutou, musí být nějakou formou splaceny nebo vymazány. Anebo musíme peníze nebo finance redukovat v jejich významu směrem k nule. My si musíme odvyknout počítat v penězích a to je věc, která je na generace. A to se stane, jenom když jsme k tomu donuceni. Jsme fixováni na ekonomický růst Dejte těm lidem cumel a oni budou klidní. Sociální stát není nic jiného než forma jak uklidňovat lidi přerozdělováním majetku.“

Zatímco pak na závěr horoval Jan Schneider za obnovení Svazarmu, Robejšek uzavřel půldruhahodinové setkání: „Návrat k nějaké tradici může být, ve společnosti a ve světě, který je plný nestability. Nemůžeme se spoléhat na to, že organizace a struktury, které nám bezpečnost a stabilitu zaručují, že to udělají stoprocentně. Pravděpodobně to budou nebezpečí, která jsou zejména asymetrická. To znamená něco, co se týká jenom určitého regionu, části společnosti nebo určitého sektoru ekonomiky. Tedy bude strašně důležité mít instituce a struktury, které by tyto bezpečnostně politické výzvy byly schopny, když už ne neutralizovat, tak na ně nějak smysluplně reagovat. Žít z tradic, spolehnout se na to, co tento národ je, že v tomto regionu existuje staletí a že má zodpovědnost a zároveň že je pyšný na sebe.

Přežít do budoucnosti je podminěno tím, abychom dali jasně najevo, že budeme složité, těžko stravitelné sousto pro kohokoliv. Demokracie v jejím současném stavu je bezbranná a je na nás, abychom my jako občané přemýšleli o tom – než bude obranyschopná, než ji sami obranyschopnou uděláme – co uděláme pro bezpečnost nás všech. A to zastřešení státem a jasná demonstrace – my se chceme bránit, my jsme schopni se bránit – to by měla být úloha každého z nás.“