Polovina věří Ukrajině, polovina separatistům. Každý v tom má kus života. Dobrovolník se vrátil z Donbasu a bez propagandy vypráví o obyčejných lidech i našem národě

12. 5. 2015 11:27

ROZHOVOR Michal Kislicki strávil pět měsíců v oblasti Slavjansku jako dobrovolník a pomáhal lidem, kteří se ocitli v kritické situaci kvůli bojům mezi separatisty a ukrajinskou armádou. Posledních šest týdnů v České republice se věnoval shánění materiální a finanční pomoci a nyní znovu odjíždí na východ Ukrajiny. Založil neformální sdružení Chuť pomáhat a chce organizovat pravidelnou pomoc pro oblast zasaženou válkou.

Polovina věří Ukrajině, polovina separatistům. Každý v tom má kus života. Dobrovolník se vrátil z Donbasu a bez propagandy vypráví o obyčejných lidech i našem národě
Foto: David Daniel
Popisek: Michal Kislicki
reklama

Po návratu z oblasti bojů na východě Ukrajiny jste uspořádal sérii přednášek o situaci na frontě a o tom, jak se tak dá pomáhat. Proč?

Původním cílem bylo dát lidem zprávu o tom, co jsem na Ukrajině viděl. Udělal jsem proto v Brně, na Třebíčsku a na Valašsku jednadvacet přednášek o věcech, o nichž tady média příliš neinformují. Hodně lidí se pak k pomoci, kterou teď organizujeme, začalo připojovat a za měsíc a půl se nám podařilo shromáždit dvě tuny materiálu i finanční pomoc, lidé dokonce začali pro ukrajinské děti i šít hračky. Vzniklo také zatím neformální sdružení Chuť pomáhat – skupina asi dvaceti kamarádů, kteří chtějí soustavně pomáhat a organizovat nejen jednorázové projekty pomoci, ale uvažujeme o tom, co do budoucna dělat dlouhodobě.

Jaké je u nás povědomí o věcech, o nichž podle vás média moc neinformují?

Mám pocit, že když probíhaly boje o Majdan – to jsem byl ještě tady – lidé všude mluvili o Ukrajině, o tom, co se bude dít. Dnes není nikde nic slyšet, jako by to všechno někam vyšumělo. Když jim říkám, že na Ukrajině denně dál umírají lidé, ukazuju jim fotky a říkám, že válka tam stále trvá, žasnou. Kdo nesedí denně na internetu a nehledá zprávy, je dost neinformovaný. Válka je tam pořád a neustále se bojuje a lidi umírají. Po minském příměří přestaly probíhat velké pozemní tankové útoky, ale to neznamená, že by nepokračovalo dělostřelecké a raketové ostřelování a spousta lidí to odnáší každý den.

Jaké máte vy sám zdroje informací?

Mám na východní Ukrajině přátele, za těch pět měsíců jsem na frontě a v okolí získal stovky dobrých přátel, zhruba obden si s některými píšu a ptám se, co se děje. Neptám se už ale ani tak na konkrétní denní rutinu, tu si umím představit, mám ale informace třeba o tom, když začne útok na některé větší město.

Na přednášce v Brně jste v dubnu mluvil o bojích v Debalceve, o postupu separatistů. Zažil jste tam přímé boje? Jaká je tam situace dnes?

Když začal naplno přímý útok, staral jsem se už spíš o běžence ve Slavjansku a do míst bojů jsem už nejezdil, později jsem odcestoval do Česka. Od přátel vím, že ruská armáda zahájila velký útok a po třech týdnech tvrdých bojů se jim to podařilo, padla spousta ukrajinských vojáků, které jejich velitelé nechali napospas, ale přišla kvůli tomu o život i spousta civilistů. Když pozemní jednotky začnou útočit a lidé nemají kam utéct, zůstane jich většina pohřbených ve sklepích. Teď je Debalceve na straně separatistů, někteří lidé se tam vrací, ale život je tam ještě těžší než na ukrajinské straně, protože separatisté mají ještě míň prostředků na pomoc než ukrajinská vláda. Někteří lidé ale i tak chtějí žít ve svých domech…

Na přednášce jste říkal, že pomáháte bez ohledu na to, ke které straně potřební lidé patří. Jak může fungovat taková pomoc na straně obsazené separatisty?

Kostel Dobrá zpráva, pod kterým spolu s dalšími dobrovolníky působím, pomáhá oběma stranám. Ze strany separatistů například jezdí pro materiální pomoc nebo pro potraviny jejich řidiči, jindy my přes frontu jedeme tam. To se ale musí řešit propustky a také podplácet vojáky, ale celkem se to daří. Myšlenka sdružení Chuť pomáhat, které nyní vzniklo tady, stojí jednak na materiální a finanční pomoci, ale hlavním cílem je s naším pastorem a lidmi ve Slavjansku vymyslet, jak zajistit co nejefektivnější využití české pomoci. Moje vize je vybrat skupinu lidí, třeba některou malou vesnici, kam by byla soustředěna pomoc pravidelně, mohla by se tam pak třeba zřídit školka a pomoc by byla více cílená.

Říkáte, že jako dobrovolník působíte pod patronací kostela. Co to znamená?

Když jsem přišel do Slavjansku, pracoval jsem na obnově domu pro děti ulice, který před válkou patřil církvi, pak jsem jako křesťan zůstal právě pod tímto kostelem sloužit. Pro mne je to celé služba Bohu, lidé z církve jsou v té válce od začátku a žijí v ní už rok, vědí tedy pořád stokrát víc než já komu nejvíce pomáhat.

O jaký kostel vlastně jde? U nás převažuje představa, že na Ukrajině působí jen pravoslavná církev...

Jde o protestantskou církev, pravoslaví je na Ukrajině asi nejrozšířenější, nicméně je to trochu diskutabilní. Formálně se totiž k němu hlásí každý, ale že by ve smyslu víry někomu příslušníci nebo duchovní pravoslavné církve pomáhali, to už příliš vidět není. Druhé nejrozšířenější církve jsou právě protestantské, které společně organizovaly pomoc i přesto, že mají odlišný pohled na Boha. Pochopily, že ve válce jsou přizvány především pomáhat lidem a začali pomáhat společně.

Jak vnímáte české prostředí po návratu z frontové linie?

O politiku jsem se tady nikdy nezajímal, já ji moc neřeším ani tam, ani tady. Podle toho, co jsem viděl, bych mohl mít názor na to, kdo a kde první zaútočil, jestli pro pomoc Česká republika dělá dost, ale to mně nepřísluší soudit. Ani nevím, jestli to naši nebo kteříkoli jiní politici dělají dobře. Každý stát podle mne hájí svoje zájmy, někdo zbraněmi, někdo sankcemi, někdo podporou a někdo tím, že ji neposkytuje. Vím jen, že já osobně mohu pomáhat konkrétním lidem, a do toho se snažím investovat co nejvíc času.

Řešení konfliktu budou mít v rukou ale nakonec právě politici a vy to tak či tak pocítíte…

Vím, že to nakonec pocítím, i když politiku nebudu sledovat, ale zatím nevím, jak bych výsledek mohl ovlivnit. Kdybych si myslel, že mohu, možná bych teď svůj čas věnoval něčemu jinému. S organizováním pomoci je ale teď mnoho starostí a není jednoduché získat lidi pro to, aby nám svěřili svoje prostředky. Navíc mám zažité, že ve Slavjansku a na frontě se o politice vůbec mluvit nemůže, protože to je skoro sebevražedné téma. Polovina lidí věří dál v Ukrajinu, polovina v Doněckou nebo Luhanskou lidovou republiku a jsou tak názorově rozděleni. Každý v tom má kus svého života nebo bohužel i smrti, a já jim do té záležitosti nemůžu zasahovat. Mohu něco udělat jen účinnou pomocí jednotlivým lidem. Ukrajinská vláda se vykašlala na všechny lidi ve frontové zóně a z mého pohledu pro ně nic nedělá. Jako věřící člověk se stále modlím k Bohu, aby všem těm lidem dal moudrost k tomu, aby udělali správné kroky a konflikt ukončili.

Působí v oblasti Slavjansku i některé další humanitární organizace?

Nemám o tom celkový přehled, jediný kdo pracuje ve Slavjansku, je Člověk v tísni. To je vynikající organizace, možná polovina pomoci, která tam jde, je přes Člověka v tísni. Mají i projekty na obnovu apod. Na Ukrajině pomoc příliš přes jejich vlastní organizace nefunguje, je to spíš individuální. Obyčejní lidé vezmou auto, vytáhnou ze sklepa pytel brambor a odvezou ho na frontu. Anebo se organizuje pomoc přes církve.

Má podle vás Evropa na východní Ukrajině prostor pro humanitární pomoc?

Určitě ano, pomoc by mohla být větší. V porovnání s Ukrajinou jsou evropské země i Česká republika nesrovnatelně bohatší, na Ukrajině žije čtyřicet milionů obyvatel na hranici chudoby. Možnost pomáhat je tedy obrovská, ale kdo a jak má pomáhat, to soudit nemohu. Lidé, kteří jsou v bojové zóně, pomoc ale akutně potřebují, je jich milion a nemají ani co jíst.

Jak se staví k pomoci lidé mimo okruh těch, kteří vám pomáhají, veřejnost obecně?

Pokud jde o obecné povědomí, je podle mne velký problém, že se konflikt udržuje ve stejné linii na východě Ukrajiny a vytvořil se tak dojem, že se nás to netýká, že to není náš problém. To ale není pravda, pořád je to válka v Evropě, po dlouhé době je to zase tady a Českou republiku to může rychle semlít. Může to skončit i tak, že se Putin naštve a skončí to konfliktem s Evropskou unií a NATO. Když konflikt začal, ukrajinská armáda i přes svůj špatný stav byla schopna za měsíc separatisty z celé bojové zóny vytlačit. Teprve až se do toho zapojili Rusové, najednou se fronta posunula o dvě stě kilometrů na západ. To, že Američané poslali poradce, aby cvičili Ukrajince, se nebude líbit Rusům, ti zase pošlou další zbraně a konflikt se bude jen dál a dál rozvíjet. Nevidím to do budoucna moc pozitivně.

Pomohlo by řešení konfliktu uznání samostatnosti separatistických oblastí?

Nejsem politik a ani stratég, ale ze zkušeností, které jsem tam získal, mohu říct jen to, že většina Ukrajinců, kteří tam žijí, chce jen jedno – aby to už za jakýchkoli podmínek skončilo. Kdyby se určily nové hranice, vadilo by to Ukrajině, která chce separatistická území zpět, ale ti lidé, co tam žijí, by se už na to všechno nejradši vykašlali. Dnes už je jim jedno, z čeho ta válka vzešla, ale už nechtějí umírat.

Mluvíte často o víře, ke které jste dospěl až na Ukrajině. O Češích se říká, že jsou nejateističtější národ v Evropě a vy sám jste tedy ještě nedávno patřil k nevěřící většině. Vidíte Čechy opravdu jako tolik neduchovní a materialistické?

Jestli jsou materialističtí, nevím. Když jsem se vracel, měl jsem v sobě pocit duchovního naplnění, a právě kvůli předchozím zkušenostem jsem se bál toho, jak se budou lidi ke mně stavět a jestli tady najdu i věřící lidi, se kterými mi bude dobře. Přišel jsem pak na to, že většina lidí u nás věří, i když nejsou věřící v tradičním křesťanském smyslu. Většina touží po něčem vyšším, po vyšším smyslu života, dobru apod., ale mám pocit, že spousta lidí byla od víry odrazena tradičním katolickým pojetím Boha. Odmítají pak mluvit o Bohu jen proto, že jde o toto slovo, ale když s nimi mluvíte, zjistíte, že žijí duchovně a řídí se i křesťanskými zásadami a morálkou. Nemám pocit, že jsme nejméně duchovně založení, ale většina lidí moc nemyslí na to, aby se duchovně někam posunuli. Řeší tradiční záležitosti, jako je práce, peníze, zábava. Já si myslím, že když pozvednu duchovní život, tyto věci jdou samy od sebe. Je to ale věc každého člověka.

Jaký vliv na to, že jste se stal věřícím, měly zkušenosti z krizové situace na Ukrajině?

Takové zážitky mají váhu, mě ale k sobě Bůh přivedl ještě před tím, než jsem poznal frontu a to nejhorší. Víra mi potom ovšem pomáhala, vědomí, že mám při sobě neustále Boha, bylo pro mě hrozně důležité. Když kolem vás dopadají rakety, je třeba vědět, že člověk má nad sebou nějakou ochranu. Ale i při běžné práci je to dobré, když dobrovolník pomáhá stovkám lidí, nesetkává se jen s vděčností, ale třeba vás označují i za fašistu. Pak je třeba silná víra a chápat to jako křesťanskou službu, aby vás to neodradilo od pomoci těmto lidem.

 

Jste politik? Zveřejněte bez redakčních úprav vše, co chcete. Zaregistrujte se ZDE.
Jste čtenář a chcete komunikovat se svými zastupiteli? Zaregistrujte se ZDE.

reklama
autor: David Daniel
reklama


Tento článek je již staršího data a diskuse k němu byla uzavřena. Děkujeme za pochopení.

Další články z rubriky

Xaver? Lipovská? Volba do ČT je tu a nastal poplach: Víme, kdo začal „blbnout”, a proč

20:33 Xaver? Lipovská? Volba do ČT je tu a nastal poplach: Víme, kdo začal „blbnout”, a proč

Jaká je budoucnost České televize? Jasněji by mohlo být ve středu, kdy poslanci mají zvolit poslední…