Rabovací gardy, Havel a Schwarzenberg, uctívání gestapáků, nutný pád kapitalismu. Vyšla kniha o naší historii. Ale taková trochu jiná...

05.03.2015 14:00

JINÝMA OČIMA Jak vypadají roky 1944 až 1948, když jejich historii "vezmou do ruky" komunisté? Na to odpovídá poměrně excentrická kniha Svoboda zrozená v boji. ParlamentníListy.cz z publikace, která vyšla pod záštitou středočeského KV KSČM, z dokumentačních důvodů vybraly pasáže týkající se kolaborace, odsunu i znárodnění. Předmluvu ke knize napsal Miroslav Grebeníček, poděkování autorů si vysloužil i Stanislav Grospič, tedy dva poslanci KSČM, kteří patří ve straně k zastáncům velmi tvrdé linie.

Rabovací gardy, Havel a Schwarzenberg, uctívání gestapáků, nutný pád kapitalismu. Vyšla kniha o naší historii. Ale taková trochu jiná...
Foto: Hans Štembera
Popisek: Knihovna, ilustrační foto
reklama

Výrazně odlišný pohled na jedno z klíčových období našich moderních dějin, než má většina současných historiků a politiků, nabízí kniha Svoboda zrozená v boji, kterou s podtitulem Revoluční léta 1944-1948 věnují autoři blížícímu se 70. výročí osvobození Československa od fašismu. Zdůrazňují, že toto časově krátké období čtyř let znamenalo pro československou společnost převratné změny, počínaje vyvrcholením odboje přes osvobození až k budování nové lidově demokratické republiky, a že to vůbec nebyly snadné roky. Zahrnovaly totiž konečnou porážku fašismu, odstraňování válečných škod, obnovu hospodářství, materiální nedostatek, přídělové zásobování, rozsáhlou migraci obyvatelstva, ale i politické zápasy.

Zároveň to však byl i čas těžce vybojované svobody, plný nadějí, optimismu, obětavosti, bezplatných brigád a radosti ze společné práce. Alespoň tak ho podle autorů prožívala značná část poválečné generace. Mnozí dnešní historici nad touto dobou s nepochopením kroutí hlavou a nazývají ji "zblázněnou“. Ne však autoři této publikace, kteří přinášejí poněkud jiné svědectví o velké době, než na jaké je veřejnost ze sdělovacích prostředků i literatury v posledních více než dvaceti letech zvyklá. Důvody odlišného pohledu lze vyčíst už z poděkování autorů za to, že tato kniha mohla úspěšně vyjít, které je adresováno především středočeskému KV KSČM v čele s poslancem Stanislavem Grospičem. Předmluvu napsal Miroslav Grebeníček.

Část dnešní pravice osočuje z kolaborace většinu národa a snižuje úlohu odboje

Hodně kontroverzí určitě vzbudí kapitoly, které se zabývají postihem kolaborace, odsunem a osidlováním pohraničí. Autoři připomínají, že provedení tzv. očisty bylo jedním z důležitých úkolů lidově demokratické moci, jak se vypořádat se zradou a kolaborantstvím a rozbít protinárodní reakční ideologie, ze kterých zrada vyrostla. "Důsledné uskutečňování očisty postihovalo především kolaborantské živly z majetných vrstev, a tak se Ministerstvo spravedlnosti, které bylo v rukou národních socialistů, pokoušelo očistu zpomalovat a zmírňovat. Ve veřejnosti vzbudil například nespokojenost zdlouhavý proces se členy protektorátních vlád a relativně mírné tresty, které dostali,“ uvádí se v publikaci.

Pravicové strany se prý snažily relativizovat vinu zrádců, vytvářet mínění, že kolaborace je věcí svědomí a politického názoru, ale ne zločinem. Z jejich řad se v souvislosti s očistou ozývaly hlasy o mstě a závisti. Mezi obviněnými i potrestanými za přílišnou vstřícnost vůči špičkám nacistického okupantského režimu byli i někteří známí umělci a producenti M. Havel, V. Burian, L. Baarová nebo A. Mandlová. "Dnes je chování řady tehdy stíhaných kulturních pracovníků za jejich vystupování během protektorátu paušálně omlouváno a bagatelizováno, je relativizována hranice mezi odbojem a kolaborací. Naopak někteří současní pravicoví činitelé osočují z kolaborace většinu národa a zároveň snižují úlohu odboje,“ kritizují autoři.

Dnešní optikou osidlovali pohraničí jen prospěcháři, zlatokopové a rabovací gardy

Uvádějí, že posuzování provinění jednotlivých osob bylo náročným procesem, do něhož se někdy promítaly i politické tlaky a osobní vztahy, a tak dvě třetiny případů neskončily odsuzujícím rozsudkem. To potvrzuje zpráva k Národnímu shromáždění z 29. května 1947, podle níž z více než 132 tisíc podaných trestních oznámení skončilo žalobními návrhy 38 316 případů. Odsouzeno bylo celkem 30 142 osob, jimž bylo uloženo 778 trestů smrti a 741 trestů doživotního žaláře. "K obviněným před Národním soudem patřil také průmyslník Jan Baťa. V nepřítomnosti byl uznán vinným za zločin proti státu a odsouzen k 15 letům těžkého žaláře. Jeho podnikatelský majetek byl následně zkonfiskován. O tom, že prezidentské dekrety nejsou vyhaslé, svědčí letitý spor rodiny Baťů s českým státem,“ píše se v knize.

Osidlování pohraničí, které patřilo k naléhavým úkolům prvních poválečných let, je podle autorů po listopadu 1989 často ve sdělovacích prostředcích tendenčně, jednostranně a nevyváženě hodnoceno. "Jako kdyby neexistovaly statisíce poctivých lidí, kteří se zasloužili o obnovu života v pohraničí i za cenu osobních obětí, ale jen prospěcháři, 'zlatokopové' a 'rabovací gardy'. V televizních inscenacích dominují záběry na neobydlené vesnice, rozpadající se domy (dnes je jich možná více než před listopadem 1989) a jiné negativní jevy, ale diváci se jen zřídka setkávají s obnovou válkou zničených měst, podniků a dopravních cest, nově vybudovanými sídlišti a celými městy,“ zmiňuje se v publikaci Svoboda zrozená v boji.

Němci v českých zemích chtěli ještě před Mnichovem domů do Říše

V úvodu kapitoly o poválečném odsunu se připomíná, že na postupimské konferenci tří antifašistických velmocí – Sovětského svazu, Velké Británie a Spojených států – bylo dne 2. srpna 1945 jednomyslně rozhodnuto o odsunu Němců z Československa, Polska, Maďarska a Rakouska. Je také zdůrazněno, že Němci v českých zemích v posledních volbách před Mnichovem z drtivé většiny hlasovali pro Henleinovu Sudetoněmeckou stranu, pod heslem "Heim ins Reich“ (Domů do Říše) požadovali připojení k Německu, ztotožnili se s nacistickou ideologií a agresivní politikou a v době heydrichiády požadovali ještě drastičtější postup proti českému národu.

Přitom veřejnosti je téměř neznámé, že přesidlování Němců z československého území začalo již koncem války při ústupu Němců před Rudou armádou z rozhodnutí samotných německých orgánů. Z Československa prchali němečtí exponenti okupačního režimu, funkcionáři Henleinovy strany a zrádci z obavy před spravedlivým trestem za zločiny spáchané na českém a slovenském národě. Mezi květnem a říjnem 1945 probíhal "neorganizovaný odsun“ Němců v podmínkách prý opodstatněné nenávisti našich občanů vyvolané jak útrapami během války, tak čerstvými prožitky z Květnového povstání, z hromadných poprav a vypálených obcí i ze zpráv o zvěrstvech, která se odehrávala v koncentračních táborech a při "pochodech smrti“.

Havel a Schwarzenberg přijali německou terminologii "vyhnání“ a omlouvali se

K tomu autoři dodávají, že počty obětí neorganizovaného odsunu jsou zveličovány, nemluvě o nesmyslných propagandistických údajích landsmanšaftů započítávajících do obětí odsunu v podstatě všechny odsunuté Němce, kteří zemřeli v Německu 10 až 15 let po válce, čímž dospěly k počtu někdy až přes čtvrt milionu lidí. "Ačkoliv seriózní německá i česká historiografie taková tendenční zkreslení vyvrátila, opakují se občas i v současnosti. Je příznačné, že falzifikátoři údajů o německých obětech se neodhodlali k jejich kompletní individualizaci, jakou je možno najít na české straně u jmenného výčtu obětí holokaustu,“ konstatuje se v knize.

Po roce 1989 Václav Havel, Karel Schwarzenberg a někteří další politici, novináři, historici i část římskokatolické církevní hierarchie přijali německou terminologii "vyhnání“ a omlouvali se za odsun Němců po porážce Německa v druhé světové válce. Navázal na ně expremiér Petr Nečas, když v bavorském zemském sněmu v únoru 2013 mluvil o potřebě přímého dialogu mezi českou vládou a vedením spolků odsunutých Němců, což vyvolalo v České republice vlnu kritiky. "Po sedmdesáti letech od porážky Německa byl zde ustanoven 20. červen jako tzv. památný den obětí útěku, vyhánění a odsunu. Každým rokem mají být tedy například uctíváni i gestapáci a příslušníci zločineckých SS, prchající z ČSR,“ upozorňují autoři.

Podle prezidenta Beneše bylo znárodnění důsledkem hospodářského zotročení

Své místo mají v knize Svoboda zrozená v boji tak významné zásahy do vlastnických vztahů, jako byly pozemková reforma a znárodnění. Programy pozemkové reformy v domácím i zahraničním odboji vycházely z kritiky předválečné reformy za to, že ponechala velkým vlastníkům rozsáhlý pozemkový majetek a nezajistila malorolníkům a bezzemkům dostatek půdy. První etapa pozemkové reformy získávala podle autorů široké vrstvy venkovského lidu k podpoře lidově demokratického zřízení a rozšiřovala tak jeho sociální základnu, což se projevilo ve volbách v květnu 1945. Komunistické straně se podařilo prosazováním pozemkové reformy ovlivnit postoj značné části venkovského obyvatelstva a rozšířit svůj vliv z průmyslových center i do venkovských oblastí.

Kniha přináší také pozoruhodné vysvětlení znárodňovacích dekretů, s nímž přišel prezident Beneš pro britský list Manchester Guardian v prosinci 1945. Podle něho spočíval hlavní důvod znárodnění v hospodářském zotročení Československa Němci, kteří ovládnutím a germanizací klíčového průmyslu a bankovnictví "automaticky připravili hospodářský a finanční kapitál v naší zemi pro znárodnění“. Autoři připomínají, že nárok na náhradu za znárodněný majetek měli ti bývalí vlastníci, kteří nepatřili do kategorie nepřátel a zrádců, ale některé znárodněné majetky byly z doby války tak zadlužené, že je stát musel naopak sanovat. "Znárodnění bylo chápáno jako akt sociální spravedlnosti a podnítilo vlnu pracovní aktivity, což se projevilo i úspěšným průběhem poválečné obnovy průmyslu,“ uvádí publikace.

Školská reforma "zlého ducha“ Nejedlého odrážela moderní trendy pedagogiky

S obdobím let 1944 až 1948 je pak podle autorů spojen obrat doleva ve vzdělávání i kultuře. Proti státní škole se stavěla lidová strana a katolická církev, které požadovaly vyučování náboženství na všech stupních škol. Odpůrci školské reformy odmítali financování škol státem i prodloužení povinné školní docházky. Prosazovali nadřazenost tzv. humanitního vzdělání technickému s tím, že nový školský zákon ohrožuje vzdělanost a kulturnost národa. "Přitom školský zákon připravený učitelskými odborníky pod vedením Z. Nejedlého odrážel moderní trendy pedagogiky, ale až do února 1948 se ho nepodařilo prosadit. Nyní jsou veřejnosti předkládány tendenční názory, ostouzející tehdejší školskou reformu i Z. Nejedlého. Ten je označován za 'zlého ducha školství' a obviňován, že 'jako málokdo jiný poškodil českou vzdělanost',“ ohrazují se autoři.

V poválečném období propojovaly politické strany pojetí kultury většinou výrazně s ideologií. Jedna z prvních ideových polemik po osvobození se rozvinula o úloze inteligence v novém státě. Zápas o váhající intelektuály prý začal na stránkách Svobodných novin z úhlu pohledu jejich šéfredaktora F. Peroutky a Národně socialistické strany. Inteligence tu byla vyzdvihávána jako vedoucí síla v boji proti fašismu s akcentem na její zvláštní úlohu v národě. Proti těmto elitářským názorům a vytváření stavovských přehrad se polemicky stavěla především Tvorba, která byla reprezentativním marxistickým časopisem, řízeným S. K. Neumannem. Ideový spor probíhal zvláště v předvolebním období o smysl našich dějin.  

Peroutka si stěžoval, že se ještě nepodařilo vysvětlit všem nutnost pádu kapitalismu

V poválečné atmosféře nakloněné myšlenkám socialismu se jich těžko mohli otevřeně zříkat i přední ideologové nekomunistických stran. Například F. Peroutka v prvním čísle svého nového časopisu Dnešek považoval socialismus za "novou epochu dějin“ a stěžoval si, že "se ještě nepodařilo vysvětlit všem nutnost pádu kapitalismu“. Největší nedostatek socialismu pak viděl Peroutka v tom, že ho uskutečňovali komunisté. "Dnešní oficiální historici neradi uznávají levicovou orientaci významných uměleckých osobností za předmnichovské republiky ani to, že komunistická strana získala po osvobození pro svůj program většinu kulturních tvůrců. Většinou to nemohou pochopit. Konstruují, že komunisté manipulovali lidmi pomocí tradičních kulturních hodnot jako myšlenky slovanství, husitství a národního obrození,“ píše se v knize.

O příklonu inteligence doleva svědčí podle autorů májové poselství kulturních pracovníků k českému lidu z roku 1946, které vyzdvihovalo Komunistickou stranu Československa jako ohnisko pokroku, svobody a lidskosti. Ze spousty podepsaných lze zmínit režiséra E. F. Buriana, spisovatele Jana Drdu, básníka Františka Hrubína, vnučku TGM Herbertu Masarykovou, básníka Vítězslava Nezvala či herce Národního divadla Ladislava Peška. "Socialismus se stává nezbytností a komunismus je jeho kulminací,“ citují autoři básníka Františka Halase. "Jsem komunistou mimo jiné také proto, že vidím, jak komunismus neústupně a za všech okolností hlásá zásadu práva, pravdy, spravedlnosti a lidskosti pro všechny,“ přiznal malíř Kamil Lhoták. A od filmového režiséra Otakara Vávry vybrali autoři knihy oslavu KSČ za to, že jediná před válkou varovala před hrozícím nebezpečím a před pravými zrádci národa.

Jste politik? Zveřejněte bez redakčních úprav vše, co chcete. Zaregistrujte se ZDE.
Jste čtenář a chcete komunikovat se svými zastupiteli? Zaregistrujte se ZDE.

reklama
autor: Jiří Hroník
reklama


Tento článek je již staršího data a diskuse k němu byla uzavřena. Děkujeme za pochopení.

Další články z rubriky

Skandál ve Velichovkách. Pacienti měli zůstat v karanténě, odjeli se pobavit. Po návratu do lázní je seřvali a vyhodili bez náhrady

4:46 Skandál ve Velichovkách. Pacienti měli zůstat v karanténě, odjeli se pobavit. Po návratu do lázní je seřvali a vyhodili bez náhrady

ParlamentníListy.cz získaly od dvojice pacientů v lázních Velichovky informace o incidentu, k němuž …