Povídali jsme si s vedoucími pracovnicemi školy, Beátou Mogišovou a Helenou Hrnčiarovou, které pracují ve škole dlouhá léta a mohou srovnávat s dobou „předrevoluční“.
Když se objevuje objevené
Úvodem je třeba podotknout, že škola vlastní kadeřnictví a kosmetický salon, cukrářskou výrobnu a tři provozovny gastronomického charakteru. „Ti, kteří mají svůj cíl a jdou za ním, mají velkou šanci,“ říká paní Mogišová. „Máme sedm žáků ve firmách. A v novém roce to bude 16. Je to ale neskutečná mravenčí práce. To duální vzdělávání, které se nyní opět rozjíždí a které jsme kdysi zažili a co jsme po revoluci tak rychle zlikvidovali, na škole děláme stále. Naši žáci dělají odborný výcvik v reálných provozovnách. Tam se potkávají se zákazníky, s klienty. Dnes je to těžké,“ posteskne si přes všechny úspěchy školy, o kterých se ještě zmíníme, Beáta Mogišová. „Nejsmutnější je, že všichni víme, kde nás pata tlačí, jak by se to dalo spravit, vrátit zpět, aby se školství dostalo na úroveň, kde jsme byli. Bohužel, není vůle z kompetentních míst…“
Fotogalerie: - Maláčová v sedle
„Proč jsou naši žáci tak žádaní v zahraničí? Před dvaceti lety jsme šli poprvé na odbornou stáž do zahraničí. Potkali jsme se tam se skupinou Francouzů a ti učitelé se divili: Jak je možné, že ti tvoji žáci, jen se na ně podíváš, a oni tak poslouchají? Tehdy jsem se divila, jaká je nemorálka těch mladých Francouzů,“ zavzpomínala Beáta Mogišová. „Po revoluci jsem dost kooperovala s dětmi z Durynska, z Německa, z bývalého východního bloku. Spoluorganizovali jsme odborné tábory o prázdninách a každoročně jsem viděla, jak se ty děti mění. K horšímu. Říkala jsem, že je dobře, že to u nás není. Ale ono to přišlo. Ale ještě stále si dovolím tvrdit, že jsme na tom pořád ještě lépe než ten Západ. Naše děti jsou proto žádané, že je vybíráme,“ vidí situaci přece jen růžovějí Mogišová.
Škola je přece také reality show
„Třeba u mne poptávali z Itálie, jestli ještě nemám tři další, protože ti, kteří tam byli, museli domů, protože si mysleli, že jsou tam na výletě, na prázdninách, a ne na praxi. Setkáváme se s žáky, rodiči a říkáme jim: To není o tom, že budeš tam mít nějaké slušné kapesné, ale musíš si být vědom, že reprezentuješ nejen sebe, ale i školu. Němčiny je podle Heleny Hrnčiarové stále méně, protože angličtina ji zcela převálcovala. „Jestliže pracují v reálných provozovnách, jsou schopni se velmi rychle adaptovat na svoji pozici. Obsluhují reálné hosty. Ta děcka, která mají jen odborné učebny, tak u nich je rozdíl, protože nepřijdou do reality. Pak se v praxi stydí, bojí,“ konstatuje pedagožka a já vzpomínám na jednu přestižní západočeskou gastronomickou školu, kde se při přednášce děvčata otřásala hnusem a nechtěla vzít do ruky ani syrové maso a chlapci zas argumentovali, že nemohou pracovat s noži, protože by se mohli zranit.
„Když jsme dříve nadávali, že musíme mít ruštinu, tak teď jsme ji zase zavedli. Angličtina se dala povinně na základní školy, a když žák přijde na střední, chce mít ten jazyk, který měl na základní škole. Ale na trhu práce nebo v okolí naší republiky – v Rakousku, Německu, na severu Itálie – je žádaná němčina,“ konstatuje Mogišová.
„Jeden náš bývalý žák rozjíždí bary v Singapuru, už je tam třetím rokem. Vezměte si barmany. Na Slovensku vyhrála naše bývalá žačka a v Čechách vyhrál české mistrovství náš bývalý žák, který pracuje v Čechách. Oba dva se dostali na mistrovství světa v Kalifornii do první dvanáctky, a ten žák dokonce do první šestky. Říkám na rodičovských sdruženích, že startovací plocha je pro všechny stejná,“ pochlubí se Hrnčiarová. Tyto ženy mají praxi a zkušenosti, proč by tedy nemohly komentovat nepříliš utěšený stav učňovského školství jako celku, který je bez ohledu na pomyslné hranice v České republice i na Slovensku.
„V oboru kadeřník máme trojnásobného mistra světa! Ten už trénuje zahraniční kolegy. Vzali jsme jej v rámci programu Erasmus, který děláme v Německu. Rozhodli jsme se, že na jeden slovenský večer vezmeme i naše kadeřníky, kteří odprezentují své práce – svatební, večerní účesy. A na tom večeru byla přítomná jedna paní z německého cechu kadeřníků, která když viděla práci toho žáka, se svěřila, že její syn je trenér durynských kadeřníků a že by mu našeho žáka ukázala. On mu nabídl účast v soutěžním týmu Durynska, že jsou ochotní jej připravovat, škola mu zaplatila stravu a ubytování poskytl německý partner. Ten žák se tam připravoval, pak v Lipsku vyhráli první místo a to byl pro něj odrazový můstek. Dostal se do té odborné komunity, začal na sobě pracovat a dnes je několikanásobný mistr světa,“ popisuje cestu k úspěchu Mogišová.
A její kolegyně dodává: „Všichni naši mistři kadeřníci jsou také mistři Slovenska, jedna z nich byla vítězkou otevřeného mistrovství v Rakousku a kdysi soutěžila i na mistrovství světa v Jižní Koreji. Také máme mistryně Evropy a vícemistryni Evropy v kosmetice. Když nezaspí vyučující a mistři, tedy ti, kteří odevzdávají svou profesi mladým, tak i ty děti dokážou nadchnout.“
Psali jsme:
Bez maturity nejsi nic (?)
„Bohužel, společnost je nastavená tak, že kdo nemá maturitu, jako by nebyl. Říkám, že je to škoda. Byl tady bývalý šéf mnichovského hotelu Hilton, který nyní je poradcem 16 zařízení, a ten se divil, proč musí mít u nás všichni maturitu. Říkám mu, nemusí, ale rodiče to chtějí. A on: Proč raději neinvestují do odborného vzdělávání, kdy má v ruce výuční list a může jít svojí cestou a případně se dále vzdělávat?“ konstatuje trpce Mogišová. Je evidentní, že i ze Západu se s překvapením – a to konstatuji poměrně vágně – dívají, jak mizí učňovské profese a profesionalita mladých. Samozřejmě, že to sledují z čistého pragmatismu, protože by rádi přetáhli ty dobré. Jenže, jak se říká – vezmi si na dlani chlup…
„Dnes je to těžké – když k nám přijdou děti, musíme je učit i pozdravit. Z rodiny nejsou vychované, to dnes chybí. Pro ně je pomalu směšné zdravit nebo říci hostu: Dovolte mi odložit vám kabát, těšíme se na další návštěvu – jim se to zdá ponižující, směšné, zastaralé,“ stěžuje si Mogišová. „Když učitelky ze základních škol vidí tady u nás děcka, která učila, nevěří svým očím, jak se změnila, jak komunikují. Já na to říkám – ale co nás to stojí úsilí…“
Nejlepší (ne)podpoříme, nejhorší (ne)necháme…
„Vezměte si tento náš malý region, co tu je škol, které připravují budoucí pracovníky gastronomie,“ posteskne si Mogišová. Musím konstatovat – jako by u nás mluvila „přes kopírák“.
„Přes 45 milionů eur se před třemi čtyřmi lety dalo na pasportizaci škol. Počítali lžičky a tak podobně, zda máme materiálně technické vybavení. Tehdy jsem si položila otázku, co bude se školami, které nebudou splňovat podmínky a požadavky. Nu a ten kontrolní orgán nevěděl. A když jsem se nyní zeptala, kde je výsledek té pasportizace, tak mně nikdo neodpověděl. Takže 45 milionů eur je pryč, a nic se nestalo. Rodiče vyberou nejbližší školu, protože je to stojí nejméně. Je málo rodičů a dětí, kteří si jdou za svým cílem. Pak se stane, že v jedné škole se v oboru učí pět dětí, v jiné sedm, v další čtyři. A kolik to vše stojí. Když se bude rozhodovat po politické linii, nic se nezmění,“ konstatuje suše zástupkyně Střední odborné školy hotelových služeb a obchodu ve Zvolenu Beáta Mogišová.
Vysokoškoláci-prodavači aneb polský vzor
„Rodiče si myslí, že dítě po gymnáziu půjde na vysokou školu a pak bude někde na úřadě za minimálně tisíc eur. Prodavačka je pro ně pohrdlivý název a už vůbec nepřijatelné zaměstnání. Společnosti nepotřebují někoho vzdělanějšího, kdo jim bude ukládat zboží do regálu. Na to mají brigádníky. Potřebují si připravit střední management. Ale na to, aby mohla dobře manažerovat, musí se naučit, jak to zboží dobře dát do toho regálu. Měla by podat informaci, co je to za výrobky, a tak dále. Nakonec ale prodavačky dělají vysokoškolačky, které se neumístí. Gymnázia byla dříve výběrová. Dnes vezmou všechny žadatele! Proč? Protože všichni potřebují peníze. Ty střední i vysoké školy jsou dotované podle počtu žáků, ne podle kvality studentů i pedagogů,“ hovoří i nám z duše Mogišová. „Neschválilo se, že na školy se může jen do určitého známkového průměru. Protože to není demokratické! Když v Polsku udělali změnu u přijímacích zkoušek a nastavila se tvrdší pravidla, stouplo i hodnocení daných škol!“
„Když nebudou slušné peníze, mistři, odborníci nebudou mistry. Nejsou mladí mistři, protože je nemůžeme pořádně zaplatit. Když kvalitní kuchař dostane dva tisíce eur, nebude se přece věnovat dětem za 600 eur,“ konstatovala fakta na závěr Helena Hrnčiarová.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Václav Fiala
