Například zde již často citovaný autor knihy Co nesmíte vědět Michael Morris, se přiklání k variantě druhé. Tedy, že nežijeme v blahobytu, ale jsme klamáni.

Zabývá se pak i otázkami inflace a případnou možnou manipulací široké veřejnosti z globálního hlediska. A rozhodně nevnímá situaci růžově. Pomineme-li jeho teorie, které v knize rozvíjí, totiž že celý současný západní svět patří jen několika rodinám, které nyní baží po zbytku; stojí za zmínku minimálně to, jak on vnímá předkládané informace o tom, jak roste či neroste inflace.

Čím je něčeho více, tím víc klesá hodnota. Platí to i o penězích

„Když se uvnitř libovolného hospodářského systému dává do oběhu stále víc peněz, tiskem nových bankovek nebo zvyšováním objemu depozitních peněz, aniž by se zároveň zvyšovala produkce, potom hodnota peněz neustále klesá. A čím je něčeho více, tím bezcennější to je. Tento proces, který nikdy nevzniká náhodou, nýbrž podle vůle bank a emisních institucí, se nazývá inflace. Jeho nevyhnutelným následkem je, že člověk dostává za své peníze stále méně. Od zavedení eura, podle konzervativních propočtů, rok od roku ztrácejí peníze v zemích, kde se eurem platí, asi deset procent své hodnoty. To znamená, že po deseti letech má střadatel v bance i přes zúročení pouze třetinovou hodnotu peněz, které tam původně vložil,“ uvádí Michael Morris.

A přidává příklad, který se dá velmi lehce aplikovat i na Čechy a naši českou korunu.

Chudneme - a nejen v Česku. Aneb: Před deseti lety třikrát tolik, co dnes

„Na spořícím účtu máte 100 eur, po deseti letech byste tam měli těch sto eur mít stále, navíc s deseti eury. Na papíře je to víc, ve skutečnosti ale jinak. Za sto deset eur jste totiž před deseti lety koupili mnohem více než za sto eur. Nejde tedy o čísla, ale kupní sílu, tedy o to, co za své peníze dostanete,“ vysvětluje Morris.