Není 17. listopad v posledních letech více spojován s událostmi roku 1989 než s tragickým rokem 1939, který se stal i Mezinárodním dnem studentstva? Je to proto, že jde o vzdálenější historii?
Myslím, že letos se hovořilo naopak o vzdálenější historii listopadu 1939 dokonce více než třeba před deseti lety. Oběti, které to stálo, jsou tak významným mementem v historii, že v tom to patrně není. Přečetl jsem si v médiích, že se ve vládě objevil názor, že je to svátek, který má svůj původ v zahraničí. Nechce se mi věřit, že to skutečně někdo řekl, protože je to neskutečná pitomost. Exilové vlády, které sídlily v Londýně, se podílely na tom, aby se tento den stal mezinárodně uznaným dnem na paměť československých hrdinů. A ta časová dimenze není zas tak dlouhá. Od 28. října 1918 je čas ještě delší, ale oslavujeme ho jako hlavní svátek České republiky.
Ale i oslava 17. listopadu 1989 je vlastně oslavou studentů, protože právě jejich protestem proti totalitnímu režimu, který byl inspirován vzpomínkou na hrdinství a oběť jejich předchůdců z roku 1939, začala sametová revoluce, která vedla k pádu bývalého režimu. Není to důvod, proč tato událost trochu zastínila Mezinárodní den studentstva?
To je podobné, jako když se v minulém režimu neuznával 28. říjen 1918, ale uznával se místo toho Den znárodnění. Jestli někdo myslí, že je na místě používat tuto logiku, dost by mi to vadilo.
První vzpomínková akce k výročí událostí 17. listopadu letos začala u Hlávkovy koleje na Novém Městě v Praze pietní připomínkou na tragické události roku 1939, kdy nacisté uzavřeli vysoké školy, zatkli a popravili vedoucí představitele studentské organizace a internovali stovky studentů v koncentračních táborech. Proč jste ve svém projevu zmínil podrobněji osud jednoho z nich?
Uvědomil jsem si, že je potřeba tyto historické události naplnit lidskými příběhy. Proto jsem tentokrát uvedl jeden příběh pana Svobody, ale takových příběhů je mnoho. Léta mluvíme o vzpomínce na studenta Jana Opletala a dělníka Sedláčka, ale příběhů lidí, kteří bojovali proti nacismu, by bylo možné uvést celou řadu. Uvědomil jsem si při své činnosti v nadaci Terezínská iniciativa, když se vydávala Terezínská pamětní kniha se jmény všech, kteří prošli Terezínem, že kvůli tomu, aby se nezapomnělo na konkrétní lidi, je potřeba je jmenovat a vzpomínat na ně, protože jen čísla nikoho nezajímají. Pan Svoboda, kterého jsem jmenoval, prošel složitým vývojem, v Londýně se zasnoubil, před svatbou byl odvolán, ve válce byl sestřelen, zajat, ocitl se v koncentráku, kde se vydával za Holanďana, protože jeho manželka byla holandské národnosti, a i po Únoru měl řadu problémů. Tyto příběhy je potřeba znát. Jde o lidi, kteří symbolizovali zavedení 17. listopadu 1939 jako Mezinárodního dne studentstva, takže pokud by to vláda nepovažovala za relevantní, odráželo by to její postoj k tomu, co slavit, co oceňovat a co nikoli.
Když považujete připomínku těchto událostí za tak důležitou, jak vnímáte rozhodnutí prezidenta Miloše Zemana vůbec se letos nejen žádných vzpomínkových akcí nezúčastnit a ani se k nim nevyjadřovat? Neměla by hlava státu v tak významný státní svátek vystoupit, připomenout, v čem je pro nás významný, když už se oslav nechce přímo účastnit?
Nevím proč, když se prezident nevyslovil ani k 28. září, přestože to byl státní svátek. Jeho vyjadřování v minulých letech bylo napadáno, je tedy těžké ho kritizovat za jakýkoli krok, pozitivní nebo negativní. Je to jeho volba, jeho program. Na rozdíl od Václava Klause, který se akce před Hlávkovou kolejí pravidelně účastnil, pokud nebyl nemocný, Miloš Zeman se neúčastnil, vždycky se vyjadřoval spíš k roku 1989, takže nevím, proč by se mne to mělo nějak dotknout. Je věcí každého politika, aby se vyjádřil v konkrétní době ke konkrétní události.
Někteří prezidentovi kritici prohlásili, že neúčast Miloše Zemana, který společnost rozděluje, přispěla naopak k tomu, že letošní oslavy výročí 17. listopadu proběhly klidně a důstojně. Myslíte si také, že česká společnost je stále rozdělena na dva tábory?
Nemám ten pocit. Když jsem měl další projev k výročí 17. listopadu 1939 večer v Karolinu, naopak jsem z úst akademických funkcionářů slyšel výzvy k dialogu a toleranci, což se před třemi lety nekonalo. To vyostření bylo mnohem větší než dnes. A není to způsobeno prezidentem, ale vysokými školami, že rétorika je jiná. Já se nemohu smířit s tím, že nebylo sděleno, jaké závěry byly učiněny z hmotných útoků na prezidenta České republiky a na prezidenty Německa i dalších zemí, když se účastnili manifestace na Albertově a museli se chránit deštníky před útoky vajíčky. Policie a především pořadatelé mají zajistit řádnou službu podle zásad shromažďovacího zákona, který tu je z poloviny 19. století. Pořadatelská služba naprosto selhala bez jakýchkoli sankcí.
Nedávno byl jeden člověk za házení vajíček obviněn…
Ale to přece nedělal jeden člověk, i záběry z kamer ukazují, že to bylo více lidí. Také to muselo být připravované. To je něco, co by se při státních svátcích stávat nemělo.
Ale Miloš Zeman není první hlavou státu, na kterou lidé házeli vajíčka. Prezident Václav Havel musel čelit podobnému útoku už před lety na Slovensku.
Ano, Václavu Havlovi se to stalo taky. Takové útoky na prezidenta jsou předzvěstí rozložení státu. Proto mi to vadí.
Myslíte si jako několik desítek poslanců, že je třeba opět prezidenta chránit trestním zákoníkem? Co říkáte jejich návrhu, že by mělo hrozit až roční vězení tomu, kdo bude veřejně hanobit prezidenta republiky?
Já jsem ten návrh nečetl. Jen obecně – není to relikt minulého režimu, protože ochrana prezidenta byla už v trestním zákoně za první republiky.
Takže byste nebyl v principu proti?
Když jsem to nečetl, nemohu se vyjadřovat. Ale obecně nemohu souhlasit s argumentací jednoho kolegy v televizi, že už je v trestním zákonu zajištěna ochrana úředních osob a že se to vztahuje i na prezidenta. Mělo by to být hierarchizované. Z toho, že je chráněný nějaký policajt pro výkon své pravomoci, se asi nedá vyvodit, že se to vztahuje i na prezidenta. Přece v právu vždycky platilo, že musí být ochrana hierarchizovaná podle významu ve společnosti, takže to nemůžeme začít odzdola nahoru. Zejména mi vadí ta neúcta ke státním symbolům.
Kdysi jsem psal o známém rozhodnutí Nejvyššího soudu Spojených států ve věci pálení amerických vlajek na protest proti válce ve Vietnamu. Stanoviska soudců Nejvyššího soudu jsou velmi poučná. Ani jedna strana nikdy nepopírala, jaký význam pro státnost má státní symbol. Myslím, že všichni ti, kteří to považují za irelevantní, by si tento rozsudek měli přečíst. Ostatně kdysi před Listopadem vydávalo americké velvyslanectví časopis Spektrum, kde byl průběh těchto jednotlivých rozhodnutí popsán, myslím, že by nás to mělo také inspirovat. A jak jsem slyšel, návrh poslanců má také tyto státní symboly chránit.
V některých zemích je hanobení státních symbolů trestné, u nás máme jen zákon o užívání státních symbolů, podle kterého je poničení nebo hanobení státního symbolu uvedeno jen jako přestupek s pokutou do 10 tisíc korun. Hodně se v této souvislosti mluvilo o akci skupiny Ztohoven, jejíž členové místo státní vlajky vyvěsili na Pražském hradě červené trenýrky. Jak se na tento čin díváte?
Když někdo nahradí standartu prezidenta republiky trenýrkami, jde přece o znevážení státního symbolu, i kdyby standartu pak nezničili.
Takže nesouhlasíte s názory, že házení vajec na prezidenta, nošení šibenic na demonstracích, je prostě projevem názoru, že jde „jen“ o výtržnictví, neslušné chování, které by nemělo být postihován trestně?
I svoboda projevu je přece limitovaná, není bezbřehá. Nemůžeme hlásat nacistické názory a hlásit se k nim. To není přece tak, že je svoboda projevu neomezená. Máme-li svůj stát a chceme-li ho mít, musíme přece respektovat to, co k symbolům státu patří. Jiné státy to důsledně dělají. Takže takový anarchistický přístup nebo ten, který chce zpochybnit všechny hodnoty, které se ke státu váží, by asi neměl být konceptem, který byl měl hájit někdo, kdo považuje Ústavu a státnost za hodnotu, která nás má chránit.
To znamená, že vy byste souhlasil v principu s tím, aby ochrana prezidenta byla obsažena přímo v trestním zákoně pod nějakou trestní sankcí?
Myslím, že symboly státu by chráněny být měly a že by to mělo být i trestně sankcionováno, kdyby to někdo porušil.
Neobáváte se, že by taková ochrana mohla být pak dál rozšiřována? Už jsou přestupkovým zákonem chráněni úředníci, teď je návrh na ochranu prezidenta trestním zákonem, příště by to mohli být členové vlády, senátoři, poslanci. Nemohlo by to pak být zneužíváno i proti jakékoli kritice?
To přece není problém kritiky. Je třeba rozlišovat problém kritiky a problém urážek reprezentantů státu. Pamatuji si, jak to bylo za první republiky, jakým způsobem byli postihováni ti, kteří útočili na prezidenta Masaryka, včetně poslanců, když na něj útočili. To všechno tehdy bylo předmětem trestního řízení. A nepochybuji, že tehdejší Československá republika byla demokratickým státem. Ale zároveň si uvědomovali, že tady existují hodnoty, které demokratický stát symbolizují, a ty je potřeba chránit, aby se ten demokratický stát nerozpadl. Ať tehdy byli postihováni komunisti nebo henleinovci či kdokoli, tak ty sankce tady byly. A za urážky prezidenta byli sankcionováni i odpovědní redaktoři novin. To bylo součástí právního řádu. Ale vývoj se samozřejmě ubírá různými klikatými cestami.
Proč si myslíte, že právě nyní s tímto návrhem komunistický poslanec přišel?
Protože se ty excesy vůči státním symbolům množí. Vždycky jsme byli zvyklí, že máme nějaká pravidla, která platí. Státní hymně se vzdává úcta tím, že se při jejím hraní stojí v pozoru. Se zájmem sleduji, že lidé, kteří chtějí být světoví, jsou schopni používat amerických symbolů, kladou si ruku na srdce, místo aby dbali na to, jaké jsou tady tradice. To je vůbec nenapadne. Každý stát si přece vytváří vlastní symboliku, ať už je to symbolika náboženská, církevní či jiná. A trvalost takové symboliky tuto strukturu udržuje.
Nevyvolal tento návrh na zavedení paragrafu postihujícího hanobení prezidenta republiky tak silnou kritiku opozice, řady právníků i politiků třeba i proto, že v současné době stojí v čele státu Miloš Zeman, který si sám nebere příliš servítky a občas urazí kdekoho, zesnulým novinářem Ferdinandem Peroutkou počínaje, přes amerického velvyslance až po novináře a občany, které přijdou někam na náměstí vyjádřit nesouhlas s jeho počínáním?
Sama jste před chvílí vzpomněla případ Václava Havla. Myslíte tím, že když tehdy na bratislavském náměstí zazněly výkřiky „Pryč s Havlem“, „Dost bylo Havla“, že to provokovala osobnost Václava Havla? Proč si myslíte, že je to spojeno jen s Milošem Zemanem, když se to stalo i Václavu Havlovi?
Ale Václav Havel přece nikoho neurážel. Ani komunisty, ani své kritiky.
Já jsem argumentoval Václavem Havlem, protože na něj davy velmi nevybíravým způsobem útočily, i když on sám k tomu žádnou příčinu nezavdal, pokud nešlo o nějaké jeho návrhy na změny. Tehdy to bylo způsobeno silami, které vedly k rozpadu státu. Proto z toho mám obavy.
Ale tehdy nikdo nenavrhoval vězení za urážku prezidenta. V té době byl naopak paragraf postihující hanobení prezidenta republiky, který přetrval z doby totality, zrušen.
Jistě. Dokonce z podnětu Václava Havla. Ale objevil se i útok na Václava Klause. Vzpomeňte na ten výstřel z plynové pistole. To je přece neuvěřitelné, to by se nemělo v demokratických státech stát. Takže máme tři prezidenty a všichni tři, bez ohledu na to, že každý měl jiný způsob vyjadřování a vystupování navenek, byli předmětem útoku. Ale na to, že se nesmí střílet na prezidenta, není potřeba zvláštní zákon.
Ale všechny útoky, i verbální, jsou jevem, který je ve společnosti obecně nebezpečný. Když jsme toužili, aby byla republika svobodná, určitě jsme si nemysleli, že svoboda spočívá v tom, že hlavu státu, kterou si zvolíme, dokonce v přímé volbě, hned budeme urážet. Nemohu se zbavit dojmu, že jsou to stále reakce na neúspěch určitých skupin v minulých volbách a přípravy nových voleb.
Ale jde především o to, jestli symboly státu a stát jako celek zasluhují ochranu. Já si myslím, že ano.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Libuše Frantová
