Co by se mělo stát, když poslanec řekne během vystoupení ve sněmovně sprosté slovo?Anketa
Když jsem se před několika roky vrátil ze Spojených států do Česka, abych se staral o umírající mámu, začaly mě pronásledovat noční můry doprovázené lavinami bílého sněhu, který mě zavaloval a dusil, a jak jsem před ním prchal, tak se od obzoru blížila mléčně bílá mlha omývající moje tělo od jakékoliv černé špíny. Ráno jsem, zmlácený sny, chodil ulicemi a začalo mi docházet, proč jsem se děsil bílé barvy, barvy svého obličeje, který se přenášel na všechny kolemjdoucí bledé tváře jednoho výrazu a jednotného názoru.
V Americe jsem totiž žil třináct let v bostonské afroamerické čtvrti a byl jsem zvyklý na paletu tmavých tváří, která se plynule přelévala do žlutých či hnědých až šedých odstínů, jak se vagony metra sytily vystupujícími či nastupujícími cestujícími. Paleta celého světa při každé cestě na školu, kde jsem učil.
Proto jsem měl po návratu radost z každého Roma, kterého jsem na českých ulicích potkal a měl jsem nutkání ho radostí zulíbat, protože vytvářel jásavé trhliny do běloskvoucí rasové uniformní nudy.
Všichni Romové by měli dostat Řád bílého lva za tvrdou a ubíjející práci po celé generace, kdy jako „sociální pracovníci“ už jen svým bytím a žitím v naší uniformitě připomínali bledým tvářím a mozkům, že jsou na světě ještě jiní lidé. Sta miliony hodin nikým nezaplacené sociální práce zabránily extrémní tragédii českého národa, protože místní lidé alespoň neječí hrůzou a neskáčou do křoví, když uvidí někoho černého. I když běžné hospodské pivní kecy plné nenávisti k současným uprchlíkům se tomu blíží.
Líbání Romů na ulicích jsem začal dělat jako pravidelnou performanci, a když mě Centrum současného umění DOX vybralo jako jednoho z umělců otevřené výzvy HATEFREE ART, tak jsem se rozhodl k velkému líbání Romů přímo v českými xenofobními médii nenáviděném sídlišti Chanov.
Nasedli jsme s celou rodinou a s českým dokumentaristou, vietnamským Čechem, do našeho rozpadajícího se prastarého auta a vyrazili.
Zanedlouho jsme vjeli přímo do centra údajného romského ghetta a hned po vystoupení se nám do auta nastěhoval dav veselých dětí. Byl jsem nadšený, protože to by nikde jinde naše bílé „spořádané“ děti neudělaly. Naše dceruška se s nimi hned spřátelila a já jsem vyrazil s kameramanem Dužanem na líbací výpravu.
Někteří Romové byli zprvu poněkud zaražení a nedůvěřiví, když jsem je žádal, zdali je mohu políbit, protože je děsně rád vidím.
Pak ke mně ale přistoupil jeden starší Rom a pravil: „Já sem tě viděl v tom pořadu u tej Jílkovej. To bylo hodně hodně dobrý.“ A zřejmě se horizontálním způsobem jako za dob, kdy ještě lidi komunikovali přímo mezi sebou, a nikoliv pomocí zotročujících médií, rozšířila zpráva, že jsme OK a není třeba nás vyloučit z „kmene“. Za chvíli jsem už vesele diskutoval se skupinkami Romů, kteří mě zvali k sobě na kafíčko a ptali se, jak je to s černými v té Americe a jestli tam zase pojedu – a že by hned jeli se mnou, protože se tady cítí jako vyvrhelové národa.
Po nádherně stráveném odpoledni mezi novými přáteli jsme se rozloučili a vyrazili zpět do bílé nudy, která uznává jen ty Romy, co takzvaně „hodili hubu do vápna“.
Všimnul jsem si, že z auta zmizel můj iPod.
„Inu, co se dá dělat,“ řekl jsem Petře a Dužanovi, „aspoň na něm odteď bude romská muzika.“
Ale trochu mě to zamrzelo, protože jsem jako aktivista za práva Romů s nimi dělal různé performance po Evropě a nikdy, nikdy se mi neztratila ani jediná koruna či imperialistický dolar z věcí, které jsem u nich v domovech běžně nechával.
Druhý den jsem již za světla otevřel auto a iPod ležel na zadním sedadle.
Omlouvám se vám Romové za to, že jsem vás chviličku podezíral.
Asi jsem trochu zbělal.
Tady je záznam líbání Romů v chanovském sídlišti:
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: .
