Z knihy o vlivném sovětském politikovi: I za cenu 3. světové války potlačme pražské jaro

Nutno předeslat, že kniha, která byla slavnostně uvedena 27. listopadu na český knižní trh, je prvním uceleným zpracováním života Andreje Gromyka, což byl přední sovětský politik XX. století. Do jeho životního příběhu se nutně během půlstoletí nepřetržitého působení v sovětské diplomacii a politice promítly všechny nejdůležitější historické události té doby. V závěru života se stal i členem „velké trojky“ nejvyššího sovětského vedení (Andropov, Ustinov a Gromyko), určujícího politiku Sovětského svazu při generační výměně vládnoucí garnitury. Šlo ovšem o nezvládnutý proces vrcholící zánikem SSSR.

A co bylo motivem k tomu, aby kniha vyšla i v českém překladu? „Víte, v poslední době je stále aktuálnější připomínat to, že brát Rusko tak, jako by nebylo součástí Evropy, je velkou chybou. Vždy se totiž o evropské záležitosti zajímalo, a proto se často zapojovalo do jejich diplomatického, ekonomického či vojenského řešení. Nemůžeme prostě ignorovat fakt, že Rusko se jako velmoc angažuje v evropských záležitostech již přes tři století. A to systematicky a konstruktivně. Je přitom zcela jedno, zda šlo o Sovětský svaz nebo nyní Ruskou federaci,“ uvedl pro ParlamentníListy.cz překladatel knihy Miloš Hodač.

Jak dodal, byl by rád, kdyby čtenáři v knize odhalili to, že ruská (či sovětská) zahraniční politika a diplomacie má svoji dlouhodobou koncepci, prolíná se s dobou. „Ten, kdo ji ale začne chápat, je schopný odhadnout i další chování Ruska v současnosti. Ty postupy se totiž opakují,“ poznamenal ještě Hodač.

Autor Svjatoslav J. Rybas věnoval přitom souběžně v knize velkou pozornost i soupeření supervelmocí, boji o energetické zdroje a geopolitické pozice, nevyhlášeným válkám a diplomatickým metodám řešení. Pečlivě popsal též tehdejší zahraničně-politickou praxi a přístupy hlavních protagonistů. Vycházel z oficiálních dokumentů, důvěrných zpráv i vzpomínek lidí z Gromykova nejbližšího okolí a z četných dokumentů a názorů jeho zahraničních rivalů i spolupracovníků.

Do knihy jsou chronologicky zapracovány i mnohé dokumenty týkající se moderních dějin Československa, zejména mnichovské krize, zahraničně-politických aktivit prezidenta Beneše za II. světové války a událostí roku 1948 a 1968. A jak již bylo uvedeno výše, právě tyto události ParlamentníListy.cz vybraly jako ukázku z této knihy.

Převratný rok 1968 – pro Sovětský svaz i Československo

Pro Sovětský svaz a socialistické přátelství byl rok 1968 převratný kvůli vnitropolitické roztržce v Československu potlačené vstupem vojsk Varšavské smlouvy do této země.

Jak je uvedeno v knize, československé události byly dalším článkem v pomyslném řetězci červen 1953 v NDR, červenec 1956 v Polsku a říjen 1956 v Maďarsku. Aktivní část východoevropského obyvatelstva dala najevo nespokojenost a začala protestovat proti státnímu řízení mobilizačního stalinského typu, navíc v jiných historických podmínkách. Varšava, Berlín, Budapešť a Praha chtěly jinou cestu k socialismu a jiné vztahy s Moskvou.

„Částečně se to podobalo situaci v počátcích NSR, kde část politické elity hledala východisko z umírněného polookupačního režimu zavedeného USA, který neumožňoval NSR být plnohodnotně nezávislým státem. Je ovšem pravdou, že v ekonomickém i morálně-politickém smyslu slova byl tento režim zajímavější než ten, který panoval ve východní Evropě,“ uvádí autor knihy v jedné z kapitol.

A jak dodává, typické prý bylo, že k reformním snahám došlo v Československu v důsledku destalinizace a liberalizace v SSSR. „V roce 1965 byla v ČSSR zahájena ekonomická reforma zaměřená na propojení státní ekonomiky s tržními principy. V důsledku zahájených změn začalo docházet k nepoměru mezi růstem mezd a zásobením trhu zbožím, což zjevně narušilo rovnováhu ekonomiky. A tak se reforma začala zpožďovat. V memorandu CIA se proto uvádělo: ‚Ekonomický tlak je jednou z hlavních příčin politických změn ve východní Evropě.‘ A v Československu nazrál i národnostní problém. Slováci se domnívali, že Češi mají více práv a možností. Bylo třeba vidět i tu skutečnost, že NDR, Polsko a Československo na jedné straně a NSR na straně druhé byly geopolitickými hranicemi velkého evropského bojiště a za posádkami těchto obranných linií stály stejně jako na Blízkém východě a v Indočíně Moskva a Washington,“ popisuje vývoj tehdejších událostí Svjatoslav J. Rybas.

Proto vedení Sovětského svazu prý nemohlo připustit, aby se východoevropské hranice vymkly jeho kontrole. Nebylo schopno ani předvídat budoucí hrozby, pramenící z jeho vlastní krátkozrakosti.

V té době ale do kulminace pražského jara, ke které došlo až v srpnu 1968, však zbývalo ještě několik měsíců.

Smlouva o nešíření jaderných zbraní

Předtím, 1. července, podepsaly SSSR, USA, Velká Británie a dalších 55 zemí jeden z nejdůležitějších mezinárodně právních dokumentů - Smlouvu o nešíření jaderných zbraní. V červnu téhož roku přitom navrhl Andrej Gromyko prezidentu Johnsonovi posoudit vzájemné omezení a snížení útočných i obranných jaderných zbraní. Prvního července Johnson prohlásil, že USA souhlasí se zahájením jednání o otázkách strategické výzbroje. Jenomže události nabraly jiný spád…

Dne 21. srpna pod tlakem antikomunistické propagandy rozpoutané kvůli „internacionální pomoci socialistických zemí lidu Československa v jeho boji proti kontrarevolučním protisocialistickým silám“ prezident Johnson od jednání odstoupil. Přesto se však v USA myšlenka omezení strategických zbraní (OSZ) už přijímala jako užitečná. Patnáctého října 1968 McNamarův nástupce C. Clifford veřejně vystoupil ve prospěch neodkladného zahájení jednání o OSZ. Úspěchy SSSR v dané oblasti obrany přinutily Washington přizpůsobit se novému poměru sil.

Takže politici a diplomaté se pokoušeli vybudovat nad vojenskými bloky jakýsi životaschopný kontrolní systém, umožňující minimalizovat rizika a předat geopolitický boj z rukou generálů do rukou dějin.

A právě v tomto okamžiku došlo k československé krizi, která vyvolala ze záhrobí stíny Beneše i Allena Dullese. (Doslovný úryvek z knihy: Gromyko - diplomat války po válce.)

Nespokojenost sílila postupně od roku 1967

Ani tehdy však nepřišel zlom náhle. Jak je v knize připomenuto, již v listopadu 1967 došlo v Praze k demonstraci studentů požadujících změny v soustavě vzdělávání. Na schůzích Svazu spisovatelů byla vyjádřena nespokojenost s politickým kurzem. V hromadných sdělovacích prostředcích došlo na otevřenou kritiku prvního tajemníka ÚV KSČ Antonína Novotného, který byl považován za nástupce stalinského systému a hlavní brzdu reforem. Moskva projevila obavy, a proto v prosinci přiletěl do Prahy Leonid Brežněv. Jednání s členy československého vedení u něho vyvolala dojem, že se všichni zapojili do boje o moc. Podrážděně odsekl: „To je vaše věc“ a odmítl kohokoliv podpořit. Ukázalo se, že to byla veliká chyba.

Dál opět ParlamentníListy.cz citují z uvedené knihy:

V lednu 1968 byl prvním tajemníkem ÚV KSČ zvolen Alexander Dubček, předtím první tajemník Komunistické strany Slovenska. V mládí žil Dubček 13 let v Sovětském svazu, během II. světové války se zúčastnil Slovenského národního povstání a byl dvakrát raněn. Již koncem 50. let požadoval propuštění československých komunistů, kteří byli uvězněni počátkem tohoto desetiletí, mezi nimiž byl i Gustáv Husák. Byl zvolen prvním tajemníkem, protože se jevil jako neutrální osobnost mezi dvěma skupinami, konzervativní a liberální. Hned po zvolení vystoupil Dubček na sjezdu JZD a promluvil o nutnosti demokratizace socialismu.

Na prvním setkání v Kremlu po svém zvolení sice sliboval Brežněvovi, že nebude přijímat překotná kádrová opatření, ale prakticky zároveň začal bez projednání s Moskvou jmenovat nové vedoucí funkcionáře krajských výborů a vedoucí oddělení ÚV a odvolávat staré kádry. Prakticky bylo odvoláno 80 % vedoucích činitelů okresních a krajských výborů. To se dotklo Brežněva, který se začal domnívat, že Dubček (kterému přátelsky říkal Sašo nebo Alexandře Stěpanoviči) opouští „kolektivní linii socialistické spolupráce“ a požadoval vysvětlení. Příčinou bylo, že Komunistická strana Československa (původní členská základna KSČ byla za okupace ze 60 % zničena Němci, pozn. překl.) se v červnu 1948 vytvořila sloučením komunistické strany s daleko větší a kádrově silnější sociálně demokratickou stranou Edvarda Beneše (Beneš se stal v r. 1923 členem ČSS, vzniklé přejmenováním z původní ČSNS, která se od sociální demokracie oddělila již v r. 1897. Pod názvem ČSS pak spolupracovala s komunisty po roce 1948 jako samostatná strana v rámci Národní fronty; nebyla tedy autentickou soc. dem. stranou, která se s KSČ opravdu sloučila a jejíž členové v roce 1968 opět usilovali o osamostatnění.). Podle údajů zveřejněných na setkání čelných představitelů KSSS, BKS, PSDS, SED a MSDS „bylo v Československu kolem 1,5 milionu členů stran rozpuštěných po roce 1948 a reálně existovala široká maloburžoazní a buržoazní fronta“.

S Dubčekovým nástupem a odstoupením Novotného se sociálnědemokratické křídlo dralo vzhůru, a vlastně tak uskutečnilo starou Stalinovu myšlenku o přípustnosti demokratických režimů ve východní Evropě. Nebyla však pro to již vhodná doba. Tato myšlenka, tenkrát nerealizovaná v důsledku rozpoutání „studené války“, se nemohla bezbolestně přivést k životu po dvaceti letech, kdy byl svět již rozdělen mezi Moskvu a Washington.

Co měl společného rok 1968 a perestrojka?

Jak autor knihy konstatuje dále, koncem března roku 1968 získali českoslovenští liberálové zjevnou převahu, což se projevilo 5. dubna zveřejněním Akčního programu KSČ. Tam byly deklarovány očekávané změny: likvidovat systém direktivního socialismu, zamezit stranickému vměšování do společenských politických organizací, uplatnit kontrolu nad orgány Státní bezpečnosti, oddělit zákonodárnou a výkonnou moc, připustit prvky tržní ekonomiky zároveň s plánovitou ekonomikou, zavést politickou pluralitu. Nijak však nebyly přehodnoceny základní principy marxismu a mezinárodní závazky Československa v rámci Varšavské smlouvy a RVHP. Tento program byl v mnohém podobný sovětské „perestrojce“ Michaila Gorbačova o dvacet let později.

Pnutí pokračovalo. Analytici CIA situaci označovali jako zdrženlivou, realistickou „a do určité míry vedoucí k rozčarování u radikálních přívrženců reforem“. V zemi však rychle rostly protikomunistické, protisovětské a protiruské nálady. Krajní pravice předpokládala rychlé odstranění komunistické strany od moci cestou ústavních kroků (voleb). A jak popisuje detaily autor knihy?

Vedení zemí Varšavské smlouvy si vyložilo tyto jevy jako hrozbu rozpadu socialistického tábora a zopakování maďarských událostí z roku 1956. Na setkání v Moskvě 8. května označil polský představitel Wladyslaw Gomulka události v Československu jako „přechod od socialismu k neokapitalismu“ a maďarský vůdce János Kádár řekl, že „se chovají podle hesla: Ať zahyne svět, ale zvítězí spravedlnost“.

Zvláštní obavy vyvolala skutečnost, že se u Plzně objevilo 10 amerických tanků, které sem byly poslány z NSR kvůli natáčení filmu o osvobození této oblasti země vojsky USA v roce 1945. (Ve skutečnosti šlo o repliky americké výzbroje pro natáčení filmu Most u Remagenu, který se natáčel v Praze-Davli kvůli velké podobnosti mostu a tunelu se situací v Remagenu.)

Buď bude špinavá práce dokončena, nebo...

V knize (Gromyko - diplomat války po válce) je uveden mimo jiné v těchto souvislostech deník jistého Pjotra Šelesta. A ten obsahuje několik důležitých svědectví o létu 1968:

„13. – 15. srpna. Porada. Přítomni: Brežněv, Podgornyj, Kosygin, Suslov, Šelest, Ponomarjov, Ščerbickij. Velmi důležitá otázka – situace v Československu se krajně vyhrotila, jsou vidět obrysy občanské války v zemi. Otázka stojí, kdo s koho – buď pravicové elementy podporované mezinárodní reakcí svou špinavou práci dokončí, nebo pokrokové síly odrazí pokusy pravicových sil a udrží socialismus v Československu.

KSČ je paralyzována, státní aparát a celé zřízení je před pádem. Pravice aktivizovala svou činnost.

16. srpna… Krajní napětí. Pokud nyní nebudou přijata nejkrajnější a tvrdá opatření, možná vypukne v Československu občanská válka, jako socialistická země skončí, v Evropě vznikne mimořádná situace, možná dojde k velkým vojenským střetům nebo i k válce.

Nebylo snadné rozhodnout se pro krajní řešení, vyzkoušeli jsme ale již všechno a jiné východisko není. Všichni chápeme, že tento krok může mít za následek politické a vojenské komplikace.“

Autor knihy pak poukazuje na slova: „Nebylo snadné rozhodnout se pro krajní řešení.“ Znamená to, že rozhodnutí již bylo přijato. A popisuje též to, co s vysokou pravděpodobností předcházelo.

3. srpna zaslalo 19 československých stranických vedoucích představitelů v čele s prvním tajemníkem ÚV KSS Vasilem Bil‘akem Brežněvovi dopis s žádostí o vojenskou pomoc a sesazení Dubčeka. V Moskvě se stále ještě domnívali, že se to obejde bez silového řešení.

Dvanáctého srpna prohlásil na zasedání Předsednictva ÚV KSČ Dubček: „Pokud dojdu k závěru, že hrozí kontrarevoluce, pozvu sovětská vojska osobně.“

Splnit i za cenu III. světové války...

Kniha poté v této kapitole přináší i záznam konkrétního telefonického rozhovoru mezi Brežněvem a Dubčekem…

Za zmínku však stojí i to, že v říjnu roku 1968 poznamenal prý jistý maršál Grečko, že: „Leonid Iljič (Brežněv) nebyl rozhodnut pro vstup vojsk. Z mnoha příčin. Byly tu i maďarské události. Byly v čerstvé paměti. Bylo tu i riziko rozpoutání velké války… Ale Československo jsme nesměli ztratit!“ Přitom ještě 18. srpna tento Grečko prohlásil na poradě vyššího velitelského sboru: „Právě jsem se vrátil ze zasedání politbyra. Bylo přijato rozhodnutí o vstupu vojsk Varšavské smlouvy do Československa. Toto rozhodnutí bude uskutečněno i za cenu, že by mělo vést ke 3. světové válce.“

Plánování vojenské operace generálním štábem bylo totiž zahájeno již v dubnu 1968, dávno tedy ještě před politickým rozhodnutím. Ano, šlo o vojenskou operaci Dunaj. A ta byla spuštěna v noci mezi 20. a 21. srpnem. Zúčastnilo se jí 30 tankových a motostřeleckých divizí (sovětská skupina o 500 000 mužích a 300 000 mužů vojsk Polska, Maďarska, NDR a Bulharska pod společným velením náměstka ministra obrany SSSR armádního generála I. G. Pavlovského). Celkem bylo uvedeno do bojové pohotovosti 70 divizí Varšavské smlouvy a do zvýšené bojové pohotovosti strategická raketová vojska.

Už v prvních hodinách operace byl sovětskými zvláštními jednotkami zcela paralyzován ministr obrany Československa M. Dzúr a jeho zástupci.

Kterak prý Dzúr mohl viset na prvním stromě...

Spisovatel v knize pak cituje výrok Grečka směrem k armádnímu generálovi Pavlovskému, přítomnému v Dzúrově pracovně: „Vyřiď Dzúrovi, že jestli z jejich strany padne třeba jen jediný výstřel, že ho pověsím na prvním stromě."

A tak československá armáda zůstala v kasárnách. Otázkou bylo ale reálné nebezpečí zásahu vojsk NATO do událostí. Ve středním pásmu obrany NATO se totiž nacházelo 22 divizí, ale k odražení možného sovětského útoku bylo zapotřebí nejméně 30 divizí. Pokud se k tomu přičte fakt, že tehdy v Evropě převládaly antimilitaristické nálady a probíhaly bouřlivé protesty nazývané „revoluce mládeže“, riziko bylo skutečně vysoké.

I proto ráno 20. srpna 1968 obdržel velvyslanec Dobrynin od Gromyka naléhavý příkaz, aby se setkal s prezidentem Johnsonem a podal mu příslušné vysvětlení ke vstupu vojsk do Československa. Zpočátku přijal pán Bílého domu informaci velmi klidně, ale po několika hodinách si pozval státní tajemník Ruska velvyslance a vyjádřil „velké znepokojení“. Zároveň se zeptal, zda nevstoupí vojska i do Rumunska, nebo nebude provedena nějaká akce vůči Západnímu Berlínu.

Československo bylo prý pro Západ druhořadou zemí

Vojenská operace proběhla v Československu příkladně. Pokud si to otevřeně přiznáme, pak z geopolitického pohledu bylo Československo pro Západ druhořadou zemí. Tento názor vysvětluje český profesor Oskar Krejčí takto: Hlavní osa geopolitiky v Evropě prochází linií Paříž, Porýní (Düsseldorf, Essen, Duisburg, Dortmund), Berlín, Varšava, Minsk, Moskva. Tuto osu nyní vytváří nejdůležitější naplánované ropovody, železnice, silnice atd. Periferní geopolitická osa prochází po linii již vzpomínaného Porýní přes Mnichov, Vídeň, Budapešť a Sofii až k tureckému Istanbulu. Je to ta samá čára, která za časů T. G. Masaryka značila pangermánskou expanzi.“

Podle názoru Oskara Krejčího Západ „vydal“ Československo i v roce 1938 proto, že jeho „geopolitická hodnota byla nižší než případné riziko konfliktu s Německem. Události roku 1948 a 1968 rovněž poukazují na malou hodnotu území Čech a Slovenska a jejich státního zřízení pro Západ.

Pro Sovětský svaz měla ale ČSSR hodnotu daleko vyšší.

A tak šestnáctého října 1968 byla podepsána dohoda o dočasném pobytu skupiny sovětských vojsk nazvané „Střední“ v Československu. Jediný stát Varšavské smlouvy hraničící se západními zeměmi, který dosud neměl na svém území sovětská vojska, přestal být výjimkou.

Jak vnímal tento vývoj Gromyko?

Podle svědectví jednoho z jeho nejbližších spolupracovníků Andrej Gromyko (jemuž je kniha věnována) vnímal vstup vojsk takto: „Není pravděpodobné, že by tím byl Gromyko nadšen. Jeho práce přišla vniveč. Vždyť pokud to záviselo na něm, posledních deset let jako ministr usilovně prošlapával cesty od konfrontace k vzájemnému pochopení.“

A následující v knize popsaný názor dokonce svědčí o hluboké roztržce v sovětské elitě: „Umožnil by úspěch Pražského jara socialismu chytit druhý dech? Na to nikdo nedokáže přesně odpovědět. Prokazatelné a nezpochybnitelné je, že porážka Pražského jara zastavila destalinizaci v Sovětském svazu i v celém společenství tenkrát nazývaném socialistické a prodloužila o dvě desetiletí existenci stalinského režimu jako řádu, jako rozporu mezi slovy a činy a jako vztahu člověka a moci.“

Pyrrhovo vítězství

Ti nejprozíravější v Moskvě přesto chápali, že srpen 1968 je Pyrrhovo vítězství, po kterém budou následovat obtížné změny. Jurij Andropov se v září 1968 během setkání s čelnými představiteli východoněmeckých tajných služeb přiznal: „Měli jsme volbu: Vstup vojsk, který mohl poškodit naši reputaci, nebo nevměšování, což by znamenalo dát Československu souhlas k odchodu se všemi následky tohoto kroku pro celou východní Evropu. Byla to nezáviděníhodná volba.“

Přesto – jak je z knihy patrné, odpověď na otázku, zda byla vůbec možnost vytvořit životaschopný model demokratického socialismu během světového sporu kapitalistického a světového systému, dostal Andrej Gromyko až na konci svého dlouhého života…

Svět, jaký byl

Svjatoslav J. Rybas přiznává, že napsat Gromykův životopis nebylo vůbec jednoduché. Nebyl vojákem, spisovatelem ani čelným představitelem státu. Zahraniční politika je pro většinu lidí jen obtížně pochopitelná vzhledem k jejímu spíše skrytému působení. Diplomat se většinou řídí vůlí čelných vůdců a činitelů státu a zájmy státu obhajuje v souladu s jejich názory. Toto vymezení však není zcela přesné a rozhodně by nám neumožnilo pochopit tragédii Sovětského svazu, ani Gromykovo osobní drama. Autor věnoval velkou pozornost všem střetům tohoto muže se skutečnostmi často silnějšími než on a objasnění příčin krachu SSSR přes jeho fantastický vzestup.

Rybas, proslulý svým moderním a neotřelým pohledem na životy představitelů Ruska, též konstatuje, že Gromykův osud připomíná tragédie antických hrdinů. A dodává, že tento motiv se vyskytuje v ruských dějinách poměrně často a ani Gromyko, člověk prostého původu, v závěru života šéf supervelmoci, se tragického rozuzlení své činnosti nevyvaroval. S. J. Rybas je profesorem a čestným členem Akademie vojenských věd Ruské federace.