Z těch zjevů se člověku dělá špatně, říká historik o dědicích SS v Evropě. A přidává historické perly na téma fašismu a podpory Hitlera

Pokud jde o rok 1945, objevuje se zejména v poslední době tendence řešit otázku, zda šlo o naše osvobození či okupaci. A protože odpovědi se nejlépe hledají u odborníků, hledaly ji ParlamentníListy.cz u historika Jana Křena. Ten hned na počátku připomněl, že podobnou otázku si kladou stále ještě i občané Německa. I tam však dochází prý i podle něj k jakémusi zásadnímu posunu ve vnímání skutečností, od nichž uplyne v těchto dnech 70 let.

„V Německu se ještě nedávno hovořilo o porážce Německa. Nyní se už ale objevují slova o osvobození. Musím říct, že to je veliký zlom v celém německém myšlení, i když to ještě u všech Němců není tak úplně zažité. Většina veřejnosti to ale chápe. Je to veliký krok k demokratizaci Německa. Nejasný pocit v tom, jak na to pohlížet, byl totiž do nedávna stále ještě určitou závadou na pohled na demokratické vyrovnání se s minulostí,“ řekl Jan Křen pro ParlamentníListy.cz.

TÉMA: 70 let od konce 2. světové války

Pobaltské republiky měly sny, které Německo nikdy splnit neplánovalo

Jak dodal, v této souvislosti se v poslední době o stejném problému nyní stále také hodně diskutuje i v pobaltských zemích, do jisté míry i na Ukrajině. Jelikož je to velice složitá otázka, je nutno k hledání odpovědi mít přesnou historickou znalost. Tu předložil s poměrně kořeněnými detaily.

„Když tedy začnu těmi nejvzdálenějšími pobaltskými republikami, kde se občas vyskytují zjevy, ze kterých se člověku udělá téměř špatně, tak osudy těch tří zemí jsou nepochybně tragické a nešťastné. Ty země za sebou nemají slavný vývoj – minimálně od té 1. světové války. Hovoří se tam například mnohé v souvislosti s pomocí jednotkám SS. Ale k tomu je třeba vědět, že pokud někdo chtěl pomáhat Německu, když nebyl občanem Německa, nebylo to možné. Do Wehrmachtu určitě nemohl. Jen někam, kde mohl být přijat – a to byly skutečně jen ty oddíly SS. Hledat s nimi spojitost je tedy na místě, i když to samo o sobě nic nevypovídá. Důležitější je skutečnost, že ty země v momentu, kdy byly okupovány, jak postupovala německá armáda, měly představu o své vůdčí části a též o tom, že Německo obnoví jejich samostatnost. Jenomže to se nikdy nestalo, poněvadž Německo zařadilo tyto okupační země do celkového anonymního okupačního celku. Když byly pokusy o vytvoření jejich vlád, ignorovalo to, nebo ty členy zavřelo. Jen pro zajímavost perlička – na německé straně byla samostatnost těchto pobaltských zemí, které si toho tolik slibovaly od spojenectví – uznána 20. dubna 1945! To se k nim možná tehdy ani nedostalo,“ konstatoval historik Křen.

Objasnil pak i to, jak nahlížet na prezentovaný status těchto zemí, které prohlašovaly, že jsou okupovány Sovětským svazem (v období 1. světové války, v roce 1940 a po 2. světové válce).

Kolonie v Evropě, kde by sloužili ti 'podřadní'. Na to byly vypracované plány

„Ony si tím ty země státoprávně ale spíš pomohly. Staly se totiž autonomními republikami Sovětského svazu. Jejich spojenectví s Německem byly jen plané naděje. Z hlediska státoprávního z německé strany jejich státotvorné snahy vůbec plánované nebyly. Jejich plánované osudy nebyly zjevné, ale v některých dokumentech se říká, že by jisté části obyvatelstva mohly být vhodné pro germanizaci. Jiné historické dokumenty říkají, že by možná byly uspořádány po německém vítězství v jisté německé kolonii, jež by vznikla na území Evropy, kde by ty nevhodné národy – hlavně slovanské, jelikož byly považovány po Židech za nejméně rasově hodnotné, měly být vystěhovány. Mělo se to odehrát někde na hranicích Sibiře. Některé dokumenty hovoří o tom, že se to skutečně mělo týkat i těch nešťastných Pobalťanů,“ pokračoval dále Jan Křen.

Osud Pobalťanů by byl prý podle něj zcela výjimečný. V Evropě by byla kolonie, přičemž koloniální režim, který by byl na tomto kontinentu naprosto unikátním, byl zpracovaný v některých dokumentech již téměř do detailů. „Počítalo se, že v ní bude vládnout jakási nadřazená šlechta, veteráni z vítězné německé války. Bylo dokonce spočítáno, že na jejich obsluhu by bylo potřeba 8 až 9 Rusů, 7 Ukrajinců, pět Poláků… A jeden kolega historik našel, že stejně jako Poláci na tom byli Litevci. Tento osud nebýval nikdy moc diskutován, protože se nestal. Jenomže dějiny jsou někdy i o tom, co se nestalo…“ poznamenal pro ParlamentníListy.cz Křen.

Proto je třeba podle něj na vítězství spojeneckých mocností nahlížet jako na osvobození. „Ti, co bojovali na německé straně, bojovali nejen proti Evropě, ale též proti jejím hodnotám. Navíc bojovali i proti vlastní státní perspektivě. Je to až neuvěřitelné, že se toto může stále ještě někde oslavovat – a dokonce i nyní,“ uvedl historik.

Milion Rusů v řadách fašistů? I to je historie, kterou nelze vnímat jen černobíle

Připomněl pak dále to, že vztahy mezi Ukrajinci a Němci byly dramatické až neuvěřitelné. Jenomže pro nacisty prý Ukrajinci, tedy přesněji řečeno, jejich nacionalisté, jakkoli horlivě nabízeli své služby, jako spojenci nebyli partnery. Nepočítalo se s nimi. „Jen jako s pomocnými jednotkami. Nanejvýš s nějakou špinavou prací – objevovali se proto v jednotkách pomocných a později se ukázalo, že také téměř polovina dozorců v německých koncentračních táborech byla z této země. A tam si vyřizovali mnozí velice nepěkně své komplexy,“ popsal Jan Křen minulost, o které se již příliš nemluví.

Uvedl pak další fakta, která zůstávají spíše tabuizovaná. Například to, odkud byl největší počet německých spojenců. „Víte, kdo to byl? Ne Slovensko, Itálie a podobně, jak známe z dějepisu…Fašisté přicházeli ze západní Evropy, ale k Německu se přidalo také hodně Rusů – těch byl téměř milion. Ukazuje to jasně, jak je historie složitá a nelze ji posuzovat jednostranně a jednoduše či černobíle. Většina z nich, co se k Německu připojila, byli původně zajatci, kteří žili do té doby v neuvěřitelných podmínkách. Z původních zajatých 5 milionů přišlo o život 3 a půl milionu. To byl tedy též takový menší holocaust (u těch ruských zajatců). To je taková druhá stránka války – války, ve které máme stále jen pocit, že to byly jen dva tábory. Nacistické Německo na straně jedné a země, co bojovaly proti – Velká Británie, Amerika, Sovětský svaz a jejich spojenci. V této souvislosti vidíme, že to tak jednoduché nebylo. Ty kolaborantské elementy měly v sobě své vnitřní osudy, co nebyly snadné – třeba mladí vojáčci se přihlásili ke druhé straně mnohdy jen z hladu,“ prozradil historik dále během svého vystoupení v Evropském domě.

Byla to válka proti fašistické diktatuře. O Evropu a její existenci

A závěrem dodal: „Víte, nesmíme zapomenout na jeden zásadní fakt. Celá druhá světová válka byla proti té smrtonosné nacistické diktatuře. Nejen za svobodu, ale i za existenci Evropy. Ten základní protiklad dvou táborů, do kterých se hlásíme, v zásadě platí. Proto bychom neměli vnímat a dávat prostor jakýmkoli špinavým historkám. Ten jasný obraz toho, oč šlo, bychom neměli prostě nikdy porušit.“

Závěrem je nutno dodat, že setkání a diskuzi osobností k 70. výročí ukončení II. světové války organizovalo Evropské hnutí v České republice, Informační kancelář Evropského parlamentu v České republice a Nadace železná opona. Bylo první z celého cyklu nazvaného Evropa a my „Rok 1945: Česko – Slovenské reflexe“. O ideálech, i nadějích či skutečnostech z různých pohledů, hovořili mimo Jana Křena též historik Václav Pavlíček, Ján Čarnogurský či Zdeněk Zbořil. Moderátorem byl novinář a publicista Milan Syruček.