Na Ukrajině jste s kolegy považováni za separatisty. Co vy na to?

Někteří lidé neznají správný význam slova separatismus. Žijeme na Ukrajině, ale na svém vlastním území. Dokonce bychom žili ve svazku s Ukrajinou i rádi, kdyby nebyla neustále pošlapávána naše práva. Od roku 1919  jsme byli samosprávnou zemí Československa. Jen na Podkarpatské Rusi tehdy žilo kolem šesti set tisíc Rusínů. Hovořili jsme rusínsky, všichni si nás vážili, jezdili sem Masaryk i Beneš. Žili jsme v normální evropské zemi. Pak se to všechno změnilo. Za jednu noc v roce 1945 se z nás snažili udělat Ukrajince. Rusínský jazyk začal být potírán, školy zavírány a veškeré snahy o udržování vlastních tradic vysmívány. I přes léta lhaní a umlčování jsme zůstali národem.

Připadá mi, že žijete v historii. Jak ale předáci Rusínů tady v Podkarpatí smýšlejí o budoucnosti?

Pane redaktore, ujasněme si, že kdo nezná vlastní historii, nemá budoucnost. Když hovořím s mladými lidmi, vidím to. Nicméně oni za to nemohou, protože se o vlastní historii na školách nic nedozví. Proto jim lze lépe něco nalhávat. A to mě hodně bolí. Nicméně si nemyslete, že se točíme v kruhu kolem vlastní historie. Budoucnost nás teď tíží mnohem více. Chtěli bychom autonomii v rámci Ukrajiny a zorganizovat nové referendum. V tom z roku 1991 přes sedmdesát procent hlasovalo za autonomní status. V roce 2006 referendum dokonce uznal ukrajinský Ústavní soud za zákonné. Nic se nezměnilo. V naší, tedy ukrajinské ústavě, je, že si lidé volí vládu, která by měla pracovat v jejich zájmu. Tak to bohužel není. Dodnes není nic vyřešeno, což brání rozvoji Podkarpatí.