„Úžasné místo pro život, že?“ parafrázuje reklamní slogan na propagaci kraje z předkoronavirového období pan Zdeněk. V pracovních montérkách, má také nasazenou chirurgickou ústenku jen pod nosem – prý jej to šimrá po celém obličeji.
Kdo je pro vás nejdůvěryhodnější?Anketa
„Udělali to schválně, s těma rouškama,“ informuje mne paní Květa v jednom z obchodů kolem centra. „Potřebovali se na tom zas napakovat, tak rozkázali, aby se nosily respirátory. O lidi jim nejde, chtěj jen prachy a prachy,“ hovoří rozrušeně. „A my jim to baštíme. Budu na puse nosit tři nebo čtyři roušky?“ rozčiluje se tato upovídaná žena ve středních letech.
Žijte teď! Co bude zítra – nezájem!
Plzeňáci se umí bavit. To dle informací ParlamentníchListů.cz dokázali nejen na výstavě ledových soch na náměstí, kde se v polovině měsíce, ještě za třeskutých nedávných mrazů, tísnily skupiny lidí s dětmi, ale také na nedávné zabijačce u rybníka „Šídlovák“, kde si užívali sluníčka davy lidí. Chytali prý bronz a vitamín D, a proto mnozí bez roušek.
Mezi tím se naplnily kapacity dalších kovidových oddělení ve Fakultní nemocnici. Podle zdrojů, které jsme oslovili, se už čeká na odborná vyšetření na chodbách, což třeba v případě plicní embolie může mít fatální následky.
A protože nejsou lidi, zavedl se zde pojem „pracovní karanténa“. Máte-li totiž rizikový kontakt, musíte jen do práce a domů. O tom, že zdravotní sestry u těch nejtěžších případů na JIP a ARO nosí pemprsky, protože není čas si odskočit, jsme psali v reportáži z Chebska. Ideálně podle předpisů byste měli mít vždy chvilku po dvou hodinách. Situace se ale dostává do období válečného stavu, kdy se na nějaká doporučení, která jsou vydávána „od stolu“ v době běžného normálního, a nikoliv šíleného nenormálního stavu, kašle.
Psali jsme:
V ulicích Plzně. Foto: Václav Fiala
Mračna nejen prašná
Projíždějící sanitky na hlavních třídách víří mračna prachu. Řada houkajících vozidel má řidiče a spolujezdce v bílých „skafandrech“, což dává tušit, že se jedná o kovidové převozy. Je jich čím dál více. „Chtějí nás tady všechny nemohoucí zabít, aby si mohli žít v pohodě a klidu,“ konspiruje jeden z občanů, říkejme mu Jirka, který nechtěl být za žádnou cenu „odhalen“. Postarší muž má načteny snad všechny katastrofické scénáře a konspirační teorie. „Bude tady míň starých a nemocných, a to chtějí, kvůli státní kase. A z dětí pitomci, kteří nechodí do školy, ale budou pěkně hákovat v montovnách vedle Rumunů a Moldavanů,“ prognózuje dál. „Železnice ruší spoje a ty zbývající jsou narvané k prasknutí. Už jen aby otevřeli všechny obchoďáky a všechny krámy, udělali výprodeje a vychcípáme tu, zatímco ty ostatní si chodí na VIP fotbal, létají do Emirátů a já nevím co všechno dalšího!“
Psali jsme:
Od bezdomovců po řidiče
Montovny jsou případ sám pro sebe. Jako by uplatňovaly rčení „po nás potopa“. A také uzavřené náboženské skupiny, sekty, jsou podle námi získaných informací silně promořeny. A jak je to u bezdomovců? Ti v charitě dostanou nějakou tu roušku, ale novou hned zpeněží ve večerkách a nasadí si tu, kterou najdou při hrabání v kontejnerech, takzvaném bagrování, kde hledají, co by se dalo ještě otočit, zpeněžit nebo spotřebovat. Někteří z nich jsou už známí streetworkerům i městské polici, ale pak je tu sorta dalších, kteří se z různých důvodů nechtějí jakkoliv socializovat.
Přehrabování popelnic v Plzni, tzv. bagrování. Foto: Václav Fiala
A když jsme se zmínili o tom prachu – špína ze zimních, důkladně prosolených ulic, které jsou zpestřeny ještě plivanci nebo dokonce močí, je i v tramvajích fatální. Kompletní dezinfekce a umytí je náročné na lidi, kteří – nejsou. Oddělení řidičů páskou, kdy se zapovídá vstup i výstup předními dveřmi, v Plzni na rozdíl od hlavního města není. Paradoxem však je, že „město piva a televizorů,“ jak se také krajské metropoli říká, mělo důsledně oddělené prostory při první vlně, kdy byla v Plzni snad tisícina dnešní virové nálože.
Protestující maminy
Tak, jak mi hrozí „bagrující“ bezdomovci, že si je fotím, nadávají i ženy, stojící v těsném hloučku u obchůdku s dětským zbožím na Klatovské třídě. Bez roušek, natož rozestupů. A zvláště agilní takzvané biomatky, propagujíc zdravý životní styl od porodu třeba někde zavěšené na stromě až po odmítání roušek a testů pro své ratolesti. „Mám svá práva a nikdo mi nebude říkat, co moje dítě má a nemá, to vím nejlépe já,“ křičí na mne dredatá asi dvacetiletá matka s několika pírsingy v obličeji. Přitom prská na všechny okolo a těm to, zdá se, nijak nevadí. „Když budu chtít, pojedu třeba na Zanzibar a nikdo mi v tom nezabrání,“ ječí fistulkou, a tak raději opouštím pozice a klidím se nejen z dosahu virů, ale hlavně hluku. S respirátorem si připadám jako nevítaný host tohoto plzeňského intermezza. „Ještě z těch ksindlů na ksichtu budu mít pupínky,“ je slyšet ještě z dálky, a to již nevydržím a směji se, protože přes akné by se jí tam již těžko něco dalšího vešlo.
Když příklady (ne)táhnou
Už také nepůjdu do bývalé prodejny Žabka, nyní Tesco nedaleko studijní a vědecké knihovny, kde na kase obsluhuje Ukrajinka, která zásadně nenosí nic na ústech. Téměř naproti je vietnamský „smíšeňák“, kde obsluha poslušně funí do roušek a respirátorů po celičký den, od nevidím do nevidím.
Aktuální apel primátora města Martina Baxi (ODS) na to, aby lidé byli vstřícní a maximálně dodržovali zdravotní doporučení, se v mnoha případech míjí účinkem či jej občané, v marastu všech možných poloponurých až morbidních zpráv, nějak ignorují. A ruská ruleta jede dál, kovid si vybírá daň i u čtyřicátníků a přibývá hospitalizovaných třiceti- i dvacetiletých. Jak říkala moje babička, „sytý hladovému nevěří.“
Tatarák na kolečkách. Foto: Václav Fiala
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Václav Fiala
_profil_top.jpg)
