Známá tvář televizního zpravodajství spadla na dno. Z její zpovědi mrazí

Pracoval osm let na Nově. Zabýval se organizovaným zločinem, závažnou kriminalitou. Diváci si ho určitě vybaví. Jen okruh jeho známých z pracovního okolí věděl či tušil, s jakými démony se přitom celoživotně potýká.

„Trpím bipolární poruchou osobnosti – maniodepresivní psychózou. Léčím se s tím a léčil jsem se s tím. Bohužel jsem však i takzvaný kvartální alkoholik. Dokážu delší čas fungovat bez alkoholu, ale pak – v období depresí, které přicházejí po manické fázi – jsem ten alkohol odmítnout neuměl. Naopak, bral jsem ho za prostředek, díky kterému jsem se cítil na chvíli o něco lépe. Musím přiznat, že než jsem se dostal do televize, byl alkohol skoro vždy důvodem toho, proč jsem musel předcházející pracoviště v redakcích opustit. Nevysvětlujte si to ale tak, že bych vyváděl a pil na pracovišti. Vyváděl jsem doma, zažil jsem i několik stavů odpovídajících Deliriu tremens. Končíval jsem pak zpravidla v Psychiatrické léčebně v Bohnicích,“ zahájil svoji zpověď pro ParlamentníListy.cz Ivan Břešťák. Člověk, který z velké výšky společenského žebříčku upadl na nejspodnější stupně.

I když se setkával s řadou lidí, kteří by mu možná mohli i v jeho současné situaci jakkoli pomoci, po pádu na dno, ztrátě bydlení, pomoc od nikoho hned tak nepřišla. Přesto jim to Ivan Břešťák nemá za zlé. Prý dostal hlavně od svých nadřízených v práci vždy tolik šancí, aby se vzchopil, že už jich víc asi ani dostat nemohl. „Vždy jsem tušil, že mohu takto skončit,“ podotkl Břešťák. S některými lidmi, se kterými se setkával pracovně, je ale přece jen stále ve styku. Letos, na komorní oslavě jeho padesátých narozenin, nechyběl například šéf Útvaru rychlého nasazení (URNA) nebo mluvčí Bezpečnostní informační služby (BIS).

V osobním bankrotu, po promarněných mnoha šancích?

V současné době Ivan Břešťák pobírá plný invalidní důchod – důvodem je právě jeho duševní nemoc. Ovšem příjem nemá přesto prakticky žádný, kvůli exekucím musel požádat soud o osobní bankrot a ten mu naštěstí vyhověl. Občas, jak sám říká, pomáhá neziskovým organizacím s prodejem malých drobných předmětů lidem na ulici.

„Když jsem byl na Nově, měl jsem šéfa Pavla Zunu. Nesmírně jsem si ho vážil, posunul mě profesně o hodně dál. Když jsem byl v těch svých stavech, vždy mě chránil, vždy mně nabídl pomocnou ruku. Ostatně i jeho nástupce Martin Ondráček mně dal po jednom mém extempore šanci. Pak už ale bylo jasné, že to takto dál nepůjde, byl jsem propuštěný, dostal jsem šestinásobek platu jako odstupné, takže jsem měl i peníze. Jenže ty jsem utratil, neplatil jsem nájem. A když jsem v rámci jednoho svého nočního běsu řval po domě, majiteli mého bytu došla trpělivost. Poté, co jsem skončil opět v Bohnicích, nechal můj byt vyklidit. O všechny věci jsem přišel. Po návratu z léčebny – bylo to v zimě – jsem musel přespávat v odstavených vagonech na nádraží či ve křoví. Nikdo, kdo to nezažil, si nedokáže představit, co to je,“ popsal v kostce počátek svého pádu Ivan Břešťák.

Stejně upřímně pak vylíčil to, jak jeho „běsy“ vypadají. Vzhledem k tomu, že se pracovně zabýval organizovaným zločinem, dalo se čekat, že i to se nějakým způsobem v některém jeho záchvatu objeví. „Byl jsem ve svém bytě, seděl jsem v pokoji. Najednou hrozná rána. Než jsem se nadál, stáli kolem mě policisté v kuklách. URNA. A říkali mi? Vy jste Ivan Břešťan, rok narození 1972? Já odpověděl, že nikoli, že jde o omyl a pouhou podobnost jmen, ale oni z bytu neodcházeli. Řekli, že mně před dveře postavili ještě policistu, kterému pak budu moci vše vysvětlil. Volal jsem známému advokátovi, co se stalo, aby mně poradil, co mám dělat. A najednou jsem si uvědomil, že vůbec netuším, kudy se ke mně ti policisté vůbec dostali – nikde nebylo nic, co by nasvědčovalo tomu, že do bytu vlezli – rozbité dveře, zeď ani okno, ani nejmenší cestička! Vše byla velmi živá halucinace…stávalo se mně to víckrát, je to hrozné, protože v tom stavu ta vámi vytvořená realita dokonce přebíjí tu skutečnou a vy vůbec nevíte, kde je ta hranice mezi nimi,“ svěřil se Břešťák ParlamentnímListům.cz. I proto pobýval od roku 2007, kdy odešel z Novy, často na Psychiatrické klinice v Bohnicích. A jak sám přiznal, mnohdy tuto možnost dokonce i vítal, jelikož tam měl jistotu čisté postele a tepla.

V léčebně se potkal s několika Ježíši, bohy i šéfem Mossadu

„V této souvislosti se mně vybavují i další stěžejní momenty, o kterých bych rád hovořil, například postřehy z Bohnic, které mně daly pořádně zabrat. Ne každý psychiatr měl totiž kvality dr. House, ač se tak tvářil. Na straně druhé musím doznat, že jak daly Bohnice zabrat mně, já dal zabrat jim. Čistého času jsem strávil v místní Psychiatrické léčebně celý rok - s přestávkami. Během mého nejdelšího pobytu v délce 3,5 měsíců jsem tam žil na osmilůžkových pokojích mezi vážně nemocnými lidmi, schizofrenie, schizoafektivní porucha, noční záchvaty, výkřiky, pokálení lidé... paranoia atd. A mě nechtěli měsíc a půl pustit alespoň na hodinu na procházku parkem, protože jsem se neobratně zmínil o tom, že mám černé myšlenky,“ vzpomíná Břešťák, bývalá hvězda televizního zpravodajství.

Jak upřesňuje, hospitalizován byl na pavilonu č. 20. „Potkal jsem tam tři Ježíše, nevěřícího Tomáše, přibližně pět Bohů, měl jsem tu čest potkat se i s šéfem izraelské tajné služby MOSSAD…“popsal skutečnou realitu z léčebny Břešťák.

Když ho měli pustit, přišla pohroma. „Mé konto, kam mně chodil invalidní důchod, zablokoval exekutor. Pokuta za MHD z cca 900,- kč se vyšplhala na 25 tisíc a já byl zavřený na tom pavilonu - takzvaném polochroňáku, který je předstupňem detenční celoživotní léčby! Tři měsíce bez jediné koruny! Pak se objevil bývalý spolupacient z minulého pobytu a nabídl mi, že bychom si spolu mohli pronajmout garsonku. Když mně konečně přišly peníze po vyplacení exekuce a deblokaci účtu, ten člověk si ode mne vzal půlku nájmu a ještě si dva tisíce půjčil, dohromady tedy šest tisíc. Já, nadšen vidinou "civilu" mu ty peníze odevzdal. Ve smluvený den, kdy jsem se nechal propustit, se však milý kamarád odmlčel. Podvedl mě. Z euforie tak byla jen další rána. Takové jsou Bohnice, nikomu nevěř, říká se tam, a je to pravda. Sestry mě z pavilonu pak doslova vyhodily a já - byl únor - v pět večer, to už byla tma, neměl kam jít. Naštěstí jsem potkal jistou slečnu Lucii, také se léčila, která šla na návštěvu za kámošem. Byl to tehdy dar z nebes. Řekl jsem jí, jestli bych u ní nemohl pár týdnů přespat, ona souhlasila,“ vzpomíná Ivan Břešťák. I když o tom hovořit nechtěl, exekucí zřejmě postupně přicházelo víc, proto se musel obrátit na soud se žádostí o oddlužení a vyhlášení osobního bankrotu.

Pár let před tím by však asi nikdo neuvěřil tomu, jak strmý pád muže z obrazovky bude čekat. Pohyboval se opravdu totiž na té nejvyšší úrovni. „Když byl ministrem jmenovaný Stanislav Gross, objednal jsem si u něj osobní schůzku. A řekl jsem mu – vy jste ministr vnitra. Já jsem člověk, na kterého denně ve zprávách koukají miliony lidí. Budeme-li spolupracovat, budete v televizi několikrát do týdne a určitě vám to pomůže. A Gross na to kývl. Díky jemu jsem se dozvídal o kauzách, o kterých nikdo jiný nevěděl, zjistil jsem, že v Česku existují útvary, o kterých také vůbec nikdo nemá ani šajn, že sídlí v nenápadných budovách, mnohdy se zahrádkou, jen když neotevřou dveře, tak tam jsou ve střehu chlapi v plné zbroji. Na druhou stranu – dodnes říkám – to já mám zásluhu na tom, že se z Grosse tehdy pak stal nejoblíbenější politik,“ uzavřel svoji upřímnou zpověď Ivan Břešťák.

Další autentické příběhy ParlamentníchListů.cz ČTĚTE ZDE

Bývalí kolegové se mu vyhýbají, on má v hlavě plány na napsání knihy

Nutno dodat, že většina z jeho bývalých kolegů, pokud ho potká na některé pražské ulici, ho raději obchází, vyhýbá se mu. On se však snaží přece jen dál bojovat, hovoří o tom, že má v hlavě připravenou knihu o tom, co všechno zažil, o případech, kterými se zabýval během své práce, ale také o svých „běsech“. Dva půl roku abstinuje. Žije nyní na ubytovně.