Stěžovatelka je obchodní společností, která se v řízení před obecnými soudy prostřednictvím žaloby neúspěšně domáhala po Městu Kutná Hora (v tomto řízení vedlejší účastník) vydání bezdůvodného obohacení za bezesmluvní užívání pozemků majících povahu veřejných prostranství (pozemní komunikace, související plochy a veřejná zeleň) v jejím vlastnictví. Soudy ve sporu rozhodovaly opakovaně poté, co do věci zasáhl Nejvyšší soud. Okresní soud v Kutné Hoře žalobu stěžovatelky zamítl. Toto rozhodnutí následně potvrdil i odvolací Krajský soud v Praze. Stejně jako okresní soud totiž dospěl k závěru, že úmysl právní předchůdkyně stěžovatelky při vydražení předmětných nemovitostí a při následném vymáhání přemrštěných finančních částek vůči Městu Kutná Hora byl ryze spekulativní, a to za účelem obohacení se na městu jako veřejném subjektu. Takové jednání je podle soudu nutno právně posoudit jako rozporné s dobrými mravy ve smyslu § 3 odst. 1 tehdy platného občanského zákoníku (zák. č. 40/1964 Sb.), a proto nelze z tohoto důvodu vlastníkovi přiznat – jinak oprávněný – nárok na vydání obohacení se za užívání jeho nemovitostí. Krajský soud rovněž konstatoval, že ačkoliv se takového protiprávního postupu dopustila právní předchůdkyně stěžovatelky, odpovědnost za ni se logicky přenáší na všechny její právní nástupce a nelze ji dodatečně zhojit. Nejvyšší soud následné dovolání stěžovatelky odmítl.

Stěžovatelka se poté obrátila na Ústavní soud, neboť se domnívá, že rozhodnutí obecných soudů porušila její základní práva.

Ústavní soud dospěl k závěru, že nebylo prokázáno, že by se stěžovatelka či její právní předchůdkyně dopustila vůči vedlejšímu účastníkovi jednání, které by mělo být považováno za rozporné s dobrými mravy, a to v takové míře, že by stěžovatelce neměla náležet vůbec žádná náhrada za užívání předmětných pozemků vedlejším účastníkem.