Azyl pro Romy? Znamenalo to, že Česko, kanadský spojenec v NATO, má problémy s lidskými právy...

24.11.2013 15:15

ROZHOVOR Romští přistěhovalci v Kanadě splynou se společností. Nenesou nálepku nepřizpůsobivých spoluobčanů a jejich děti nejsou zaháněny do pomocných škol a podobných institucí. Nicméně bezvízový styk s Českem skoro znamená nemožnost získat politický azyl.

Azyl pro Romy? Znamenalo to, že Česko, kanadský spojenec v NATO, má problémy s lidskými právy...
Foto: rep, hns
Popisek: V ghettu je vysoká nezaměstnanost

V rozhovoru pro ParlamentníListy.cz situaci takto hodnotí přirodovědec Jiří Jírovec, který v roce 1986 emigroval do Kanady a dnes žije v ontarijském Poottaví. 

Jak jste přijal zrušení vízové povinnosti s Kanadou?

Z osobního, čistě sobeckého hlediska, mi to bylo jedno, protože mám kanadský pas. Z opačné strany to je samozřejmě pozitivní krok. Česká média se příliš nezabývala důvody, proč byla víza zavedena a teď zrušena. Přesněji řečeno, jela dál na vlně zneužívání, údajně štědrých, kanadských sociálních dávek Romy. Náklady na těch pár tisícovek Čechů lze odhadnout na zlomek procenta celkových nákladů na sociální podpory v Ontariu. Taková čísla není vhodné zveřejňovat. Kanada je do jisté míry xenofobní, a tak občané často přijímají argumenty, že přistěhovalci ubírají domácím práci.

Typickou ukázkou jsou snahy zakázat import hokejových brankářů do juniorských soutěží. „Naši chlapci“ pak nemají možnost uplatnění, říkají tady. Kanadský problém s Romy byl ale převážně zahraničněpolitický. Přiznání politického azylu větší skupině lidí znamenalo potvrzení, že Česko, kanadský spojenec v NATO, má problémy s lidskými právy. Protože Kanada potřebovala urovnat vztahy s Evropskou unií, zařadila Česko na listinu bezpečných států. To prakticky znamená nemožnost získat politický azyl. Současně je pravda, že kanadská vláda provedla určitá zjednodušení celého procesu a může žádosti o azyl rychleji a definitivněji zamítat. Patrně k nelibosti na imigraci vydělávajících právníků.

Jak jste předznamenal, v Česku to ihned nastartovalo vlnu zpráv, že Romové opět začnou utíkat do Kanady. Jak v Kanadě vnímáte romské emigranty z Česka a celou problematiku?

Média se nezabývají nudnými detaily a zůstávají na povrchu. Je možné, že se špatně informovaní Romové do Kanady začnou vypravovat. Tady narazí již při vstupní kontrole na letišti, která je nemusí pustit dál. Pokud by se dostali k podání žádosti o azyl, narazí na seznam bezpečných států. Budou-li chtít povolení k pobytu, třeba v rámci sjednocení rodin, bude jim řečeno, že takovou žádost musejí podat zvenčí. Kdysi jsem do Britských listů  napsal o příběhu Číňana Tenga. Seznámil jsem se s ním, když byl na stáži v našem podniku. Přišel s čínským diplomem v době masakru v Pekingu. Na univerzitě mu řekli, že čínský diplom mu platí tři roky, ale když bude Landed Immigrant, bude platit poloviční školné. Zažádat, že si může z USA, konsulát je za rohem v Buffalo. Akorát, že potřebuje americké vízum. To dostal a sjednali mu interview s konzulem. Na hranicích mu horlivý policajt vízum zrušil a nepustil ho dál. Pak v tom jeli právníci, formuláře byly přemístěny do Toronta a Teng šel s papírem na univerzitu. Tam mu řekli, že má smůlu, že mu diplom mezitím propadl, ale může začít od prvního ročníku.

Možná, že dnes je celý systém pružnější. O romských přistěhovalcích se tady moc nemluví. Pravděpodobně proto, že rychle splynou s Indy a Pakistánci. Kanadská společnost se snaží být politicky korektní, což se nepochybně odráží i v jednání lidí, třeba na úřadech. Děti Romů jdou do školy s ostatními a musejí se naučit anglicky, v Québeku francouzsky. Nejsou tedy zaháněny do pomocných škol a podobných institucí. Už to je z hlediska jejich rodičů nesporný pokrok. V Kanadě si nenesou na čele nálepku: hele zase jeden nepřizpůsobivej. 

Nemyslíte si, že se v Česku v oblasti lidských práv, co se Romů týče, od roku 1989 opravdu mnohé zhoršilo?

Čas od času se objevuje výrok o mlčení. Když si přijdou pro někoho jiného, mlčím, když si nakonec přijdou pro mě, budu se divit, ale bude pozdě. Éru mlčení zahájila v Česku vajíčka házená před volbami na Jiřího Paroubka a koneckonců i známá Kubiceho zpráva. Politickým odpůrcům Paroubka to vyhovovalo, a tak nejen mlčeli, ale byli mediálně potěšeni. Když přišli pro Davida Ratha, premiér se usmíval. Když přišli pro Janu Nagyovou, premiér byl vyděšen. Až přijdou pro Petra Nečase, budou zase všichni mlčet, protože je už nezajímá. Zvednutí hlasu neznamená zvednout cíp koberce a zametat. Znamená to bránit alespoň základní kulturu jednání mezi lidmi.

V Česku chybí politik, který by měl odvahu říct, že nelze dělit lidi na slušné a nepřizpůsobivé a bůhvíjaké jiné. Když na to upozorní třeba Jan Čulík v Britských listech, dostane se mu nadávek a doporučení, ať si do Glasgow nějakého cikána vezme.

Jenže ono to je v něčem zcela jiném. Politici přijali terminologii Ivany Řápkové a Jiřího Čunka. Zavedli jsme ghetta, sociálně vyloučené oblasti, vznikl nehorázný kšeft s příspěvky na bydlení a neopomínáme umístit herny tam, kde bída rychle přerůstá v naději, že z automatu něco vypadne. Ubytovny ani herny nepatří Romům, ale velmi přizpůsobivým bílým. Před několika dny byla v České televizi reportáž o tom, že v Plzni bylo několik tisíc lidí bez tepla a teplé vody. Kamery snímaly svářeče, o které si jinak nikdo kolo neopře, a redaktoři spekulovali o tom, jestli ta hrůza potrvá den nebo dva. To, že mnozí nepřizpůsobiví často nemají ani studenou vodu, teplo a kanalizaci nikoho nezajímá. Nanejvýš zdálky ukážeme « vybydlený dům »  jako důkaz toho, jaké divochy máme v republice.

V Česku není politická vůle řešit obrovský problém, který navíc zevšeobecňuje do (ne)lidského rozměru. Nemohou-li lidé najít práci, musí stát najít prostředky, jak se o takové lidi postarat. Jinak začnou chcípat na ulicích. Politici žvaní o tom, že lidé mají obnovovat pracovní návyky, ale nedělají nic proto, aby práce nejen byla, ale byla tak ohodnocená, aby si ji mohli lidé vůbec dovolit. V poslední době se mluví o zaručeném příjmu, který by dostával každý, bez ohledu na to, zda pracuje. Tato forma v podstatě existuje v Kanadě, protože celkový příjem tamních důchodců zahrnuje i dvě složky, Old Age Security a Guaranteed Income Supplement, které jsou zcela nezávislé na tom, zda občan vůbec pracoval. Vláda tyto peníze musí najít, aby podstatná část důchodců přežila. V Česku chybí jakákoli vize, jak se vypořádat s klesající potřebou pracovních sil. A samozřejmě ochota najít potřebné peníze.

Podle sociologa Jana Kellera se v Česku začíná do těžkých problémů dostávat už i střední třída. Není jednou z příčin podivná privatizace za Václava Klause?

Pamatuji se, že Václav Havel v jednom projevu uvedl, že v Česku bylo rozkradeno kolem 350 miliard korun. Nestalo se vůbec nic a zjevně se krade dál. Václav Klaus se k privatizaci moc nehlásí, protože to, co následovalo, se ve výsledku podobá katastrofě. Milión lidí je na nebo pod hranicí chudoby, zem má obrovský státní dluh, několik set tisíc lidí je nezaměstnaných, k tomu rasová a sociální nenávist, úpadek vzdělávacího systému a pravolevě rozdělená společnost. 

Keller nepochybně ví, o čem mluví. Gustáv Husák kdysi pronesl pravdivou větu: “Vy (pracující) ani nevíte, co tady máte.” Ten, kdo nemohl cestovat a zajímat se o to, jak se žije jinde, to samozřejmě ani vědět nemohl. To, co bylo doma, se bralo jako samozřejmost. V důsledku toho lidem uniká, že se mnohé sociální benefity postupně zmenšují anebo mizí. Lidé si rovněž neuvědomují, že Česko není izolovaný ostrov a že problémy střední třídy se u nás budou projevovat stejně jako kdekoli jinde.

O vládě Petra Nečase se hovořilo jako o nejhorší v historii. Neměli by si Česi zvykat na možnost, že přijdou ještě horší?

Česká politika postrádá osobnosti. V minulosti to byl do jisté míry Havel, ale co po něm zůstalo? Klaus se profiloval útoky na Evropskou unii, ale v paměti zůstane matka všech krádeží. Tedy pero nenápadně přesunuté do kapsy. Silnou osobností byl bezpochyby mediálně (z)ničený Paroubek a v poslední době stejně nenáviděný Zeman. Jedním z nejschopnějších politiků je nepochybně Miroslav Kalousek, z ODS možná Zbyněk Stanjura, a to je tak vše. Nečas a Sobotka patří do kategorie nýmandů, kteří jsou lehce nahraditelní. První již odešel a ani druhý nebude postrádán. Nečasova vláda udělala několik základních chyb. Tou první bylo povýšení trojkoaliční smlouvy na posvátný dokument. Odpověď na námitku “tohle děláte blbě” byla vždy stejná: “musíme plnit koaliční smlouvu”. Závažnou chybou byla snaha převálcovat opozici ve sněmovně. Je možné, že i to vedlo k postupnému rozkladu původní velké většiny. 

V tomto ohledu je zajímavé, jak  Kalousek teď tvrdí, že TOP 09 bude v nové sněmovně skutečnou opozicí. Bude-li se ale nová koalice chovat stejně jako ta předchozí, tak se TOP 09 vůbec nedostane ke slovu. Zajímavé take je porovnání reakcí bývalé předsedkyně sněmovny Miroslavy Němcové a Kalouska na otázku, co budou dělat, když levice navrhne něco užitečného. Němcová odpověděla, že i kdyby Jiří Rusnok navrhl výborný rozpočet, nebude s ním souhlasit. Kalousek na podobnou otázku odpověděl, že  bude-li to ve prospěch státu, tak to podpoří. Možná je tím vysvětlen rozdíl mezi ODS a TOP 09. Chybou byly i ukvapeně schválené církevní restituce a takměř v tajnosti následně podepsané údajně nevypověditelné smlouvy. V daném politickém klimatu není naděje, že by se něco podstatně zlepšilo.

Nemyslíte si, že Sobotkou dohadovaná koalice v půdorysu ČSSD, KDU  ČSL a ANO bude stejně křehká jako ta Nečasova?

To je těžké posuzovat, když ještě ani nevznikla. Především nevíme, do jaké míry berou jednání v úvahu existenci třetí nejúspěšnější strany ve volbách, tedy KSČM. Záleží na tom, jestli bude koaliční smlouva stejně posvátná jako ta předchozí. Sobotka se může dohodnout s Andrejem Babišem, že se o restitucích nebudou s KDU-ČSL vůbec dohadovat a dají je na program jednání sněmovny jako jakýsi “volný bod”. S KSČM pak zákon nebo změnu smluv odhlasují.  Bude-li Pavel Bělobrádek jako jazýček na vahách následovat Karolínu Peake, dopadne nová koalice podobně. Politici by se měli dohodnout, že lze ve sněmovně jednat i o tématech mimo obojek koaliční smlouvy. 

Jak nahlížíte na strany schopných podnikatelů, tedy na ANO Andreje Babiše a Úsvit přímé demokracie Tomia Okamury?

Babiš tvrdí, že by se stát měl řídit jako firma. Média se většinou nezabývají jeho vysvětlením, že to znamená analyzovat a měřit procesy na vstupu i výstupu. Tento přístup chyběl sKartám i projektům IZIP a Opencard. Zdá se, že základní zadání bylo vždy stejné, totiž nechat určité firmy vydělat. SKarty měly údajně zabránit zneužívání sociálních dávek na nákup alkoholu, cigaret a v hazardu. To bylo nereáné už jen proto, že karta měla umožnit vyzvedávání hotových peněz. IZIP byl okamžitě zabit tím, že nebyl povinný pro všechny. Okamura a jeho Úsvit je omyl. Kdyby se média skutečně zabývala jeho programem, musela by rychle zjistit, že referenda mají jen velmi omezený význam a že zjednodušení problému na ANO či NE neznamená, že o něm mohou občané skutečně odpovědně rozhodnout. Důležité je, kdo formuluje otázku. To je perfektně ukázané v seriálu « Jistě, pane premiére », když Bernard argumentuje průzkumem veřejného mínění, tak mu Sir Humphry obratem dokáže, že záleží na tom, jak se klade otázka.

V Kanadě jsem zažil dvě referenda. To místní se týkalo ontarijského městečka Deep River. V roce 1996 hledala kanadská federální vláda úložiště pro nízkoradioaktivní odpad, který se v té době nacházel v okolí Port Hope na břehu jezera Ontario. Představitelé Deep River nabídli pro umístění odpadu území sdílené s podnikem Atomic Energy of Canada Ltd., respektive jeho částí zvanou Chalk River (Nuclear) Laboratories (CRL). Deep River má kolem 4500 obyvatel. Z nich má asi tak 20 dostatečné znalosti, aby mohli posoudit, zda přesunutí odpadu dává jakýkoli smysl a není spojeno se zdravotním rizikem. Manipulace s voliči byla pro jistotu převedena do roviny ekonomické. Vláda přislíbila několik set miliónů dotací a v jejich rámci udržení určitého stupně zaměstnanosti v CRL.

Vláda tím zabila dvě mouchy jednou ranou, protože nemusela vysvětlovat, proč přemisťovat velké množství zeminy, když už byl obsah radioaktivního materiálu stabilizovaný v tom smyslu, že rozpustné složky byly vylouženy a to, co zůstalo na místě, se v krátkodobém horizontu nikam nepohybovalo. K otázce přemístění odpadu se měli ve vlastním referendu vyjádřit i obyvatelé Port Hope. Těm ale federální vláda žádné ekonomické výhody nenaslibovala. Kdyby vláda slíbila stejné dotace, mohli se tamní residenti snadno rozhodnout, že si odpad, který přinese ekonomický rozvoj, nechají. Nakonec to dopadlo tak, že „nekompetentní“ voliči Deep River schválili přijetí odpadu sedmdesátiprocentní většinou. Referendum v Port Hope bylo zrušeno a vláda celý projekt utlumila, protože se jí hodilo „ušetřit“ ty milióny dolarů.Právě zmíněný příklad je ukázkou referenda, v němž rozhodují občané o věcech, o nichž nemají ponětí, a celý „demokratický“ proces vyšuměl v okamžiku, kdy se výsledek vládě nehodil. 

Další ROZHOVORY čtěte ZDE.

Další referendum se týkalo Quebecu, který v roce 1995 hlasoval o svém odtržení od federální Kanady. Separatisté prohráli jen těsně, a to ještě díky velkému množství federálních peněz nalitých do kapes PR agentur. Po skončení referenda začala diskuse na téma „demokracie ano, ale...“. Její závěr byl vcelku jasný. Při dalším referendu je nutné vycházet ze zásady, že výsledek kontroluje ta strana, která formuluje otázku a pravidla pro vedení referenda. Bude to tedy nikoli vláda provinční, ale federální.

Co podle Vás v Česku opravdu vládne? Silní lobbisté a podnikatelé v pozadí, média či soudci se státními zástupci?

Ono to skoro vypadá jako bezvládí peněz. Je pravděpodobné, že svoji roli hraje to, že politici jsou proti velkým podnikatelům chudáci. Pamatuji se, že v Ontariu kdysi vypukl skandál, že si jedno ministerstvo pronajímalo k jednáním hotel na Niagáře. Vysvětlovali to tím, že významné  podnikatele přece nemohou vzít do svých neútulných pracoven a konferenčních místností v Torontu.

Lobbisté jsou zajímavá kategorie, protože se legálně snaží ovlivnit výběrová řízení ve prospěch svého klienta. Bohatnou na tom, ale politik, který jim svým vlivem pomůže k úspěchu, stojí jednou nohou v kriminále. David Rath možná bude odsouzen za něco, co je mezi lobbisty naprosto standardní a přípustné. Zajímavé je, že se nepíše o tom, jaká marže je považována za přiměřenou, a již vůbec ne o tom, co je a co není povoleno se ziskem dělat. Oblast policie, státních zástupců a soudců nelze zcela oddělit od médií. Úniky z policejních spisů nikdo netrestá, procedurální chyby se přehlížejí a tak dále. Jsem přesvědčen, že kdyby byl Rath souzen v USA, byla by většina důkazů proti němu nepřípustná. Možná by byl zdiskreditovaný jako politik, ale to je všechno.    

Kdo je Jiří Jírovec

Narodil se v Praze roku 1941. Přírodovědeckou fakultu UK absolvoval v roce 1964. Následně pracoval jako analytický chemik v Ústavu geologických věd, který patřil ke geologické sekci Přírodovědecké fakulty UK. Roku 1969 odletěl na stáž do Queen´s University v kanadském Kingstonu, z níž se po roce vrátil. Roku 1986 emigroval s druhou ženou a dcerou přes Jugoslávii do Kanady. Posléze se tam uchytil jako vědecký pracovník v Atomic Energy of Canada. V roce 1990 získal kanadské občanství a obnovil si i české. Roku 1997 poslal tuzemským médiím článek ironizující intelektuální schopnosti Václava Klause, díky němuž se stal pravidelným přispěvovatelem Britských listů. V nich nyní uveřejnil i článek Otevřený dopis prezidentu Zemanovi. Nikdy nebyl v žádné politické straně ani v jiném spolku. Od roku 2008 jezdí pravidelně do Prahy a v roce 2009, kdy mu bylo sedmašedesát, odešel do důchodu. Bydlí v ontarijském Poottawí.

 

 


 

Jste politik? Zveřejněte bez redakčních úprav vše, co chcete. Zaregistrujte se ZDE.
Jste čtenář a chcete komunikovat se svými zastupiteli? Zaregistrujte se ZDE.

autor: Jan Rychetský

Bety.cz - magazín nejen pro mámy - horoskopy, recepty, diskuse, soutěže

Bety.cz TESTOVÁNÍ - Testujte s námi nové produkty či služby a o své názory a doporučení se podělte s ostatními čtenářkami Bety.cz.

Prostřeno.cz - recepty on-line - vaření, recepty, gastronomie

reklama
Tento článek je již staršího data a diskuse k němu byla uzavřena. Děkujeme za pochopení.

Další články z rubriky

Český pozorovatel na volbách v Kazachstánu: Některé věci jim můžeme jen tiše závidět

9:14 Český pozorovatel na volbách v Kazachstánu: Některé věci jim můžeme jen tiše závidět

Kazachstán je země, kam mnoho Čechů za rok nemíří. Přesto je zemí, která podobně jako ty, o kterých …