„21. srpna 1968 mi bylo 19 let a onen tragický den jsem neprožil v Praze, ale doma v Jablunkově na letních prázdninách po prvním ročníku VŠCHT. Dodnes vidím maminku, která ono srpnové ráno přiběhla domů – chodila do práce už před šestou, najednou se ale objevila a podivně přiškrceným hlasem říkala, abychom si pustili rádio. A tak jsme zjistili, že k nám dorazila tzv. ‚spřátelená‘ vojska. Spolu s ostatními jsme začali otáčet silniční ukazatele, sundávat tabulky se jmény ulic a kreslit matoucí šipky, které nikam nevedly. Vyráběli jsme také transparenty s nápisy jako ‚Ivani, iditě domoj‘. Na ‚pomoci‘ našemu slezskému regionu se podílela také polská armáda – jedna jejich jednotka se opravdu nechala zmást a místo na slovenskou Čadcu vyrazila podle námi otočeného ukazatele po silnici do slepého údolí říčky Lomné,“ poznamenal Drahoš.

Okupace byla podle jeho slov pro nás všechny šokem. „A já jsem si říkal, že to takhle přece nemůže zůstat, že to Západ nedovolí... Když jsem o tom mluvil se strýcem, maminčiným bratrem, člověkem, který aktivně zažil válku, řekl mi, že Rusové tady budou napořád, odsud se prý jen tak nehnou. Tehdy jsem mu nevěřil, jednotkou dočasného pobytu se ale opravdu málem stal ‚jeden furt‘. Naštěstí se nakonec i strýc dožil toho, že okupanti odsud odtáhli, trvalo to ale přes dvacet let,“ zmínil. 

„Samotný jednadvacátý srpen jsem tedy prožil v Jablunkově, ale už v září jsem byl zpět v Praze. Na univerzitách okamžitě začaly studentské protesty a stávky. Trávili jsme ve škole celé dny, spali na dekách v posluchárnách, protestovali jsme, jak se dalo, jenže odezvu to mělo jen u malé části veřejnosti – podporu nám vyjádřila alespoň řada umělců, vzpomínám si třeba na vystoupení Evy Olmerové nebo Marty Kubišové. Nastupující normalizaci to ale samozřejmě nezastavilo... Neměli bychom také zapomínat na události srpna 1969. Při prvním výročí okupace to už nebyli Rusové, ale Češi, kteří stříleli do Čechů, a většina našich politických hrdinů Pražského jara tomu ochotně asistovala – velmi mě zklamal třeba Alexander Dubček svým podpisem pod tzv. pendrekovým zákonem. Nebyl ale jediný, celá řada lidí postupně začala měnit své postoje a zásady. Pražské jaro tak vystřídal studený podzim normalizace a já se zařekl, že takový režim rozhodně podporovat nebudu. I za cenu toho, že skončím jako řadový vědec bez možnosti kariérního postupu, jsem opakovaně odmítl vstoupit do KSČ,“ poznamenal dále senátor.