Adam Drda se proslavil za prezidentské volby, když na vlnách Českého rozhlasu proslovil komentář, ve kterém dal průchod své radosti z postupu Karla Schwarzenberga do druhého kola a kompletně poplival jeho oponenta, který je prý „vyzpytatelný jen v tom nejhorším“. Za to si vysloužil od publicisty Štěpána Kotrby stížnost k rozhlasové radě.
A nyní se Drda znovu rozepsal o Zemanovi, tentokrát kvůli jeho cestě do Moskvy. „Miloš Zeman hodlá v Moskvě – sice bez západních protějšků, ale zato s Vladimirem Putinem, Kim Čong-unem a dalšími sympatickými politickými personami dnešní doby – oslavil porážku nacismu, respektive projevit vděčnost ruskému lidu a jeho voleným představitelům,“ píše Drda. Sice se prý řeší, zda má v Moskvě jít na slavnostní přehlídku, ale podle Drdy je jedno, jestli se bude Zeman zálibně dívat na Putina, nebo na Putina a jeho vojsko.
Pak připomíná slova americké historičky Anne Applebaumové, že firma Lukoil, financiér prezidentské kampaně Miloše Zemana, je zároveň ramenem ruského státu. Základní otázka ale podle Drdy je, zda potřebujeme ještě dnes projevovat vděčnost a dělat kvůli ní podobné krkolomné kompromisy.
„Termín osvobození může být chápán dosti rozsáhle, totiž tak, že kdo je osvobozen, získává úplnou svobodu – osvoboditel je tedy ten, kdo ji druhému přináší a nenárokuje si přitom, že bude o osvobozeném dál rozhodovat,“ nastoluje publicista hlavní premisu. Druhou alternativou je případ, kdy odebereme myš krvežíznivému kocourovi, ale nepustíme ji na svobodu, nýbrž zavřeme do klece. A to je podle něj případ československého „osvobození“ z roku 1945.
Drda připouští, že nikdo soudný nemůže zpochybnit hrdinství rudoarmějců. „Současně je pravda, že si část Rudé armády počínala na území Československa jako v kolonii, v níž neplatí právo, nýbrž libovůle dobyvatelů (rabování, krádeže, znásilňování),“ připomíná s tím, že rozsah těchto zrůdností se nedá srovnat se zcela výjimečnými incidenty v americkém sektoru.
Připouští, že počet padlých sovětských vojáků na našem území je sám o sobě ohromující. Připomíná ale slova dvou porevolučních historiků, že západní Spojenci dokázali během války vyřadit téměř stejný počet nepřátel jako Sověti, a to za cenu několikanásobně menších ztrát. Proto bychom se místo ohromení prý měli spíše ptát, zda na sovětské straně skutečně muselo být tolik obětí.
Horší prý ale je, že vděčnost sovětským vojákům byla přenesena i na Stalina a Sovětský svaz. Jeho představitelé přitom měli se střední Evropou úplně jiné plány. Proto prý platí, že SSSR přinesl osvobození, ale nikoliv svobodu.
Sověti podle něj kalkulovali s Československem jako se svým satelitem už od podpisu spojenecké smlouvy v roce 1943. Proto tak usilovali například o dobytí Prahy, ačkoliv tam Američané objektivně mohli být dříve.
„Můžeme si teď připomínat výročí osvobození od nacismu, můžeme vzpomínat na vojáky Rudé armády, kteří za nás bojovali a umírali. Měli bychom tak ale činit s vědomím, že s jejich příchodem začalo další dlouhé období nesvobody, kterou jsme si – ovšem – do značné míry přivodili sami,“ zakončuje Drda.
Za sebe ještě přidává osobní vzpomínku, že vyrůstal za normalizace a jakékoliv projevy vděku sovětským osvoboditelům mu v té době byly mimořádně protivné. Klíčovým zážitkem v jeho rodině totiž prý nebylo osvobození, ale okupace ze srpna 1968.
„Všechny ty hnusné pomníky, jimž v Praze vévodil tank číslo 23, nesymbolizovaly v mých očích vděk za svobodu, nýbrž opak. Je mi líto, ale člověk je věrný svému prožitku: jinak už to vnímat nebudu. Vděčnosti už bylo dost,“ píše.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: jav
