Čechokanaďan Jírovec: Zeman nepřestane být terčem pražské kavárny, ale ta není pupkem světa. Opravdové věci se rozhodují jinde a u toho on bude

Donald Trump tedy vstoupil do Bílého domu

Českou reakci na výsledek prezidentských voleb udávala pražská kavárna. Ta byla jednoznačně na straně Clintonové. Moderátoři ČT drželi palce tak silně, že opomínali klikat na servery, které dlouho před závěrem voleb předpovídaly, že vyhraje Trump.

Došlo na výroky, že skončil svět, jak jsme ho někteří znali. Jenže to říkají lidé, kteří mají krev na rukou, nebo alespoň válku proti Rusku v hlavě. Je možné, že Jiřina Šiklová změnila svůj bonmot „Raději se budu mýlit s Bushem než mít pravdu s Putinem“ na „Raději se budu mýlit s Putinem než mít pravdu s Trumpem“.

Do hry ale vstoupil prezident Zeman. Veřejnou podporou Trumpa dal najevo, že vkládá jisté naděje do jeho prezidentování a do jeho celkem jasně deklarovaného záměru upravit vztahy s Ruskem.

Sprostý Trump jako naděje lidstva

Varování: Několik následujících odstavců obsahuje slova kunda, píča a anglické gerundium fucking. V Česku jsou tabu pouze pro Zemana.

Kdysi jsem četl o přeslechnutém hovoru. To vedle sebe stáli dva kluci a dvě holky. Z hloučku se ozvalo: „Můžu si čuchnout k tvý kundě?“ A ten, který se ptal, se přisunul k jedné z dívek. Ukázalo se, že nejde o nějakou zvrhlost na veřejnosti, ale o způsob přátelské komunikace, v níž kunda znamená to, co holka, a otázka směřovala nikoli na dívku, ale na jejího kluka. Byla navoněná a kamarád se dovolil, aby mohl přivonět k jejím vlasům.

Chemie mezi významnými politiky nepostrádá na ceně, vznikne-li na pozadí lidovějších výrazů. Trump a Putin si možná k sobě najdou cestu právě přes ženský. Chlape, „kdes tu krásnou kundu, co máš za milenku, splašil?“ může se třeba po svém vulgárním způsobu zeptat Trump. A Putin může odpovědět: „Jako bys to neznal, taky si můžu plácnout po zadku, kterou chci a každá si ještě radostí povyskočí.“ A dodá, že ta Donaldova kost je opravdu „fucking beautiful“ a rýpne si: „Donalde, proč hledáš ženský v Evropě, když je v Americe jedna velká píča vedle druhé.“ Poslední věta nemá urazit Američany en bloc. Je toliko připomenutím několika političek.

Americké volby

Prezidentský úřad se kupuje, to není žádné tajemství. Teoreticky se americkým prezidentem může stát každý, kdo splňuje věkovou podmínku a má křestní list dokazující, že se narodil na území USA.

Praxe je poněkud jiná, protože kandidát musí být schopen sehnat dostatek peněz na svou kampaň. K tomu jsou zapotřebí správné konexe a schopnost přesvědčit „kupující“, že se jejich investice vrátí i s úroky.

Jde o velké peníze. V roce 2012 spotřebovali demokraté a republikáni po jedné miliardě dolarů na své kandidáty.

Prezidentské volby jsou soubojem PR agentur, které určují strategii postupu a načasování jednotlivých prvků. Kupují se vlajky, hodně vlajek, a mávátka, taky hodně. Vymýšlejí hesla a hledají slabiny soupeřů. Jde o estrádu pro voliče, v níž kandidáti vystupují jako (většinou špatní) herci deklamující hesla, jimž sami nevěří. Když se situace nevyvíjí podle předpokladů, začne se vylévat hodně špíny. Říká se tomu negativní kampaň.

Sex v negativní kampani

(Zajímavý přehled sexuálních skandálů v USA ZDE.)

Nejméně dva významní politici přišli kvůli sexu o velmi pravděpodobné zvolení do prezidentského křesla:

Edward Kennedy vypadal jako vážný kandidát za klan Kennedyů. Zavraždění bratrů Johna (1963) a Roberta (1968) mu otevřela cestu nahoru. Jenže Edward byl, jak by Bohumil Hrabal řekl, jebačkář. Po nějakém večírku si v roce 1969 vezl v autě sekretářku Mary Jo Kopechne. Z nevyjasněných důvodů skončil s autem ve vodě a Mary Jo utonula. Ed se zachránil, ale utekl z místa nehody a tak bylo po naději na prezidentování.

Demokrat Gary Hart byl velmi blízko získání prezidentské kandidatury v roce 1988. Muž ostře řezaných rysů s pověstí o nevěrách v zádech. Když už měl údajných pomluv dost, řekl: „Tak mě sledujte, ale budete se nudit.“

Média a jeho oponenti nakonec nudu porazili: Gary byl vyfotografován na jachtě s modelkou jménem Donna Rice. Oba sice veřejně popřeli, že by měli sexuální vztah, ale známé Cimrmanovo pravidlo „Dokázat se dá všechno, ale že nejsi fízl, to nikomu nedokážeš“, lze parafrázovat takto: „Je nemožné dokázat, že nedošlo k souloži, když média tvrdí opak.“ Zajímavé bylo to, že média přehlédla, že Hart byl v té době odloučen od své manželky a tak mohl bez porušení mravného chování souložit, s kým chtěl.

Americká společnost

Naše znalost americké společnosti je založena na opakování několika pěkných slov jako demokracie, životní úroveň a lidská práva. Pokud dojde na reálie, jsou podávány prostřednictvím příběhů českých celebrit, které si na Floridě kupují „králikárny“ v tamních činžácích.

Z takových informací nelze sestavit ani přibližný obraz americké společnosti, potřebný k alespoň částečnému pochopení Trumpova vítězství.

V českých mediích nenajdete článek, podobný tomu, jaký se objevil v kanadském deníku. Jeho autorka píše o své zkušenosti z amerického města Baltimore. Po několika letech se z centra přestěhovala do jedné z těch „skrytých oblastí“, o nichž nikdo v Baltimore City – přinejmenším v jeho nejzdevastovanějších částech – nemá tušení, že vůbec existují. „Vždy jsem se divila, co by dělali, kdyby věděli o krásných domech a soukromých školách, které vypadají jako univerzity. To vše 15 minut autem od jejich existence podobné třetímu světu.“

„Odešla jsem,“ pokračuje, „protože jsem nemohla snášet zoufalství a pohled na úpadek kolem mě, když jsem v centru chodila po ulicích. Nemohla jsem se dívat na děti, které věděly, že nemají žádnou budoucnost.“

To nepíše ani komunistka, ani Putinova agentka, ale nezávislá novinářka, jejíž útěk před realitou symbolizuje Severní Ameriku. Ta rovněž nechce vidět problémy, pro které společnost nemá jiné řešení než sílu a případně vězení.

I tak bychom se ale setkávali s násilím, které je v tupých hlavách jednotlivců indukováno proválečnou propagandou, násilím ve všech oblastech života, tedy i ve sportu a (pa)kultuře. Jak povznášející jsou boxerská utkání v klecích, kde je povoleno všechno. Jak inspirující jsou pro mládež bitky, které povolují majitelé klubů NHL, aby uspokojili choutky pitomců mezi diváky. Na ledě si dávají přes držku holými pěstmi dva dospělí, diváci jásají a rozhodčí dávají bedlivě pozor, aby nebylo porušeno pravidlo, že se soupeři nesmí stáhnout dres. Jak inspirující byla střílečka založená na zabíjení žáků ve virtuální škole. Kdo jich zastřelil nejvíc, byl vítěz. Po protestech byla stažena.

Tasit kolt a pálit dřív než protivník. Zlikvidovat mimozemšťany ve filmech dřív než se stačíme dozvědět, odkud jsou a jestli jejich ženy nejsou v posteli lepší než unuděné pozemšťanky. Občan chroupe u filmu popcorn a je přesvědčován, že jemu se násilí vyhne, stejně tak jako hercům na plátně, pokud zrovna nehrají zločince. To je vše jen povrch. Pod ním jsou těžko proniknutelné sítě zájmových skupin, které ovlivňují vše podstatné. Takovou společnost je snadné ohlupit hesly a sliby.

Na poslední inauguraci přišel zazpívat Pete Seeger, bojovník proti válce ve Vietnamu a rasové segregaci. Dal si podmínku, že může zazpívat celou píseň „Tato země je vaše země“. Obyčejně se z ní vynechávají poslední sloky o hladových lidech a soukromém vlastnictví, které zpochybňuje optimistický refrén „tato země byla stvořena pro vás a pro mě“, jímž končí politicky přijatelná část písně. I to je Amerika.

Volební hesla a sliby

V prezidentské kampani se objevují primitivní hesla pro primitivní voliče. Zajímavá je frekvence nejčastěji používaných slov.

Historicky (od roku 1828 dodnes) jsou nejběžnější slova: Amerika/americký – vůdce/vůdčí – změna – prosperita – zkušenost – doufejte – naděje – budoucnost – vpřed – zítřek – vítězství.

Pořadí nejpoužívanějších slov v republikánských heslech (od roku 1960 dodnes) má pořadí: Amerika – vůdce/vůdčí – zkušenost – změna/reforma – vítězství – mír.

Demokraté mají pořadí: Amerika – změna – prosperita – vůdce/vůdčí – naděje – budoucnost/zítřek.

K tomu lze dodat, že slovo mír zastaralo. V kurzu jsou synonyma války, jako dominance a odstrašování. Pokud jde o budoucnost, slibuje se změna pro doma a udržení dominance USA ve světě.

Jak krásné bylo Obamovo jednoduché „Yes, we can“. Bylo ovšem zcela vyprázdněné, protože nemohl ani on, natožpak americký lid.

Trump a jeho zahraniční politika

Osou Trumpovy zahraniční politiky se zdá být vztah s Ruskem. S malým odstupem následuje Čína jako významný ekonomický konkurent. Zde je ovšem podtext možného konfliktu ve sporech o ostrovy v Jihočínském moři, které narušují dominanci USA v této oblasti.

Trump je podnikatel a jistě si stačil všimnout, že se svět dávno nedobývá válkami, ale penězi a půjčkami, které vytvářejí dluhovou závislost. Ví, že USA nebyly schopny vyhrát po roce 1945 žádnou válku. Ví, že zbrojení umrtvuje obrovské množství kapitálu, který pak chybí jinde.

Slibuje, že může vyjednat dohodu mezi Izraelem a Palestinou. Trump zmiňuje Írán jako žábu na prameni a má výhrady proti dohodě, která zrušila většinu sankcí s tímto státem jako nepřítelem a kritizoval dohodu, která odblokovala sankce. Následují Sýrie, Irák a Afghánistán, tedy pozůstatky špatné zahraniční politiky jeho předchůdců.

Jako mírotvůrce bude mít Trump omezený manévrovací prostor, protože nemůže příliš rychle omezit výdaje USA na zbrojení. Má ale v záloze NATO, které chce nutit, aby se podílelo na financování nákladů na své udržování. Pokud dojde ke zmírnění napětí vůči Rusku, občané Evropské unie se mohou ptát, proč by měli vyhazovat peníze na zbrojení.

Ve hře je i Sýrie. Bylo krásné podporovat umírněnou opozici proti Bašáru Asadovi, ale postupem času se všechno vymklo z rukou a tak je válku nutné ukončit bez trvání na politických změnách v syrské vládě. Nějakých devět miliónů uprchlíků je příliš velká daň za pokus o Asadovo odstranění.

Podaří-li se Trumpovi odejít z Afghánistánu a Iráku, může tím napravit to, co tam po Georgi Bushovi natropil stejně neschopný Obama.

Trump a jeho domácí politika

Trump slibuje navrácení pracovních míst do USA revizi obchodních dohod a zrušení Obamovy reformy zdravotního pojištění. Trump se bude pokoušet o změnu, ale okamžitě narazí na slabiny současného ekonomického modelu. Kapitalismus potřebuje injekci tvůrčího myšlení, ale zatím je k vidění jen pokračující orientace na maximalizaci zisku, tedy na podřezávání větve, na níž systém sedí. Chybí jakákoliv vize. I kdyby byla, převálcují ji lobbisté té které zájmové skupiny.

Trump patrně postaví plot na mexických hranicích – tedy dostaví. Může zregulovat automobilový průmysl, aby cizí automobilky, vyrábějící auta v USA, musely mít víc domácích součástek. Neudělá nic se zdravotnictvím a vzdělávacím systémem.

Trump chce dostat zpátky do USA džoby, které se přesunuly do lacinějších zemí. Jenže kolik bude stát návrat výroby do USA? Bude stačit vlastenectví k tomu, aby majitelé podniků absorbovali ztrátu zisku? Jak rychle se obnoví ztracená kvalifikace?

Inaugurace

Inaugurace 2017 byla v podstatě odpolitizována. Slovo bůh se ozývalo daleko častěji než jakékoli jiné. Bůh má dodat moudrost prezidentovi a žehnat Americe. Obřad připomínal církevní obřad.

Trump ale ve svém prvním projevu nepřímo sdělil, že se boží osvícení Washingtonu během několika posledních desítek let příliš nedařilo:

„Politici slavili, ale nebyl to (lidi) váš triumf … toto změníme … teď přišla vaše chvíle … vracíme moc lidu … tohle je váš den, vaše oslava … dnes začíná nové hnutí, které ještě svět neviděl … chudoba ve vnitřních městech, zločinecké gangy a násilí končí právě teď na tomto místě.“

Směrem dovnitř dodal: „Dávali jsme podporu cizím zemím … zavírali jsme továrny jednu po druhé … ale naše infrastruktura se rozpadá … budeme stavět nové dálnice, mosty, silnice a továrny … dnes hledíme pouze do budoucnosti … máme jedno srdce a jeden domov … bude vládnout nová vize: Amerika na prvním místě.“

Zahraniční politiky se dotknul jen okrajově: „Přispívali jsme jiným biliony … vyhladíme terorismus …porazíme islámský stát.“

Trumpův projev obsahoval samá pěkná slova. Byl krátký a poměrně úderný. Podle medií spěchal Trump do Bílého domu, aby mohl začít rušit Obamovy dekrety.

CELÝ PROJEV Donalda Trumpa

Nový trend v americké politice

Odstupující americký prezident Obama kolem sebe kopal dříve nevídaným způsobem. Několik týdnů před ukončením svého mandátu házel Trumpovi klacky pod nohy způsobem, který má české pojmenování „sviňárna“. Zapomenuto bylo setkání v Bílém domě, které ukázalo úsměv vycíděných zubů coby záruku, že předání moci proběhne hladce.

Mezi Obamovy kroky patří například zákaz těžby ropy v arktických oblastech, narušení vztahu s Izraelem (USA nechaly projít resoluci RB odsuzující zabírání palestinského území Izraelem), obvinění Ruska z manipulace amerických prezidentských voleb a narušení vztahů s Kubánci žijícími na Floridě.

Posledně jmenovaný příklad souvisí se zrušením pravidla, že Kubánec, který se přeplaví z Kuby na Floridu a dotkne se nohou suché země, dostane automaticky povolení zůstat. Ono to zase není tak lidumilné, jak se na první pohled zdá. Je známo, že pobřežní stráž kubánské uprchlíky odhání vodními děly. V Česku se nemluví o dohodě mezi Clintonem a Castrem, která omezila legální přistěhovalectví na 20 tisíc Kubánců ročně. Byla uzavřena poté, když Castro vyhlásil, že kdo chce, může do USA odejít.

Použití politických zbraní pro vnitropolitický boj není nic nového. Zdá se ale, že tyto hrátky, mající charakter tahanic o hračky v mateřské škole, přerůstají do mezinárodního prostoru.

Zdá se, že poslední americké prezidentské volby podkopaly poslední zbytek toho, co bývalo považováno za demokracii. Možná začne platit pravidlo, že demokracie je jen „když vyhraju já“. V opačném případě „vzhůru do ulic!“ Jako bychom to neznali...

Trumpovi odpůrci se již teď snaží zamezit, aby se změnila politika USA k Rusku. Vždyť to stálo nějaké peníze, dostat se tak blízko k jeho hranicím a k válce. Obávají se člověka, který zatím má neortodoxní názory. Vyhovoval jim sterilní Obama, který se na Harvardu naučil dobře mluvit, ale neměl žádnou vizi. O schopnosti něco prosadit ani nemluvě.

Jestliže Trump uspěje jako oddalovatel válek, vstoupí do historie. Potřebuje ale podporu zvenčí. V Česku ji zatím má od Zemana.

Zemanův Trumf

Zemanovi se podařil mistrovský kousek tím, že se okamžitou podporou Trumpa vymezil proti vzlykající pražské kavárně.

Pokud se rozhodne kandidovat znova na prezidentský úřad, získal obrovský náskok. Ostatní budou pracně hledat cestu od zprofanované Clintonové k jakés takés podpoře Trumpa.

Je možné, že Trump se svou snahou o narovnání vztahů s Ruskem (čti: odvrácení války, kterou nepochybně plánuje NATO) neuspěje, může si říct „alespoň jsem to zkusil“ – a Zeman, pokud přežije, může mít podobný pocit.

Je nepochybné, že okamžitá reakce posouvá Zemana do kategorie světových politiků. Má totiž našlápnuto k tomu, aby se stal moderátorem vztahů mezi Východem a Západem. V tom je daleko před českými politiky, kteří soptili, když do Prahy přijel čínský prezident.

Zemanovi vyhovuje Trumpův názor na migranty a stavění zdi proti Mexičanům. To má v Česku nepochybně kladný ohlas. Trump ovšem nejedná s uprchlíky, ale s migranty, což je velký rozdíl. Mexičané přicházeli dlouhá léta jako levná sezónní pracovní síla. Vadit začali, až když pro sebe a své děti chtěli taky kousek koláče. To je ostatně i případ Turků, kterých přišly do Německa přes tři milióny, když průmysl potřeboval dělníky. Jenže pak začali taky chtít trochu víc.

Pokud Trump pomůže ukončit válku v Sýrii, začnou se uprchlíci vracet domů, tlak na EU pomine a Zeman bude na vítězné straně.

Zeman nepřestane být terčem pražské kavárny, ale ta není pupkem světa. Opravdové věci se dějí a rozhodují jinde a u toho Zeman bude.

Potenciál pro Trumpův (ne)úspěch

Jak již bylo řečeno, Trump proti sobě bude mít silné zájmové skupiny. Ty nakonec ovlivní, jak dopadnou hlasování v Kongresu, byť je pod kontrolou republikánské strany.

Spojené státy jsou tak zvanou vyspělou (či pevnou) demokracií. V překladu to znamená, že jde o společnost, kterou prakticky nelze změnit, ledaže to je v zájmu těch, kteří tahají za nitky, na nichž je prezident upoután. Občan ví, že do toho nemá co mluvit.

Poslední masové akce, které něco znamenaly, byly protesty proti rasismu a válce ve Vietnamu. To ale bylo v šedesátých letech... Moc se od té doby naučila, jak masy zvládat.

Jeden den po inauguraci je nemožné předvídat, jak se Trump změní, a pokud ano, jak uspěje s myšlenkami, budou-li větší než jednoduchá hesla.

Budoucnost nelze odhadnout ze současné rétoriky kandidátů, ale z toho, co dosáhli jejich předchůdci. Obama například sliboval mír, reformu zdravotnictví a zrušení vězení na základně Guantánamo. Nic z toho se příliš nepovedlo. Ostatně nebyl placen, aby to skutečně udělal.

Autor je přírodovědec a krajan z Kanady.