Jako chlapeček, který vztekle kope nožičkama…
„Nejdříve bych se rád zastavil u pana předsedy ODS Petra Fialy. Do médií se dostala řada jeho velmi sebejistých prohlášení, že chce být premiérem. Jedno z takových zní, že Babiš je slabý premiér, zatímco on by byl silný premiér. Nevím, čím získal ty sebevědomé ostruhy?“ podivuje se na úvod dnešního Nedělního rána Ivan Vyskočil. „Strašně moc mi připomíná malého, učesaného, vzteklého chlapečka, který uprostřed silnice sebou praštil o zem a vztekle kope nožičkama a křičí ‚já chci to autíčko, a chci, a chci, a chci‘! Jen s tím rozdílem, že učesaný chlapeček Fiala křičí: ‚Chci být premiér, a chci, a chci, a chci‘! A maminka ho marně táhne za ruku ze silnice, a marně říká: ‚To nemůžeš Petříčku, na to nemáš, na to jsi ještě malej a pojď, než tě něco zajede‘! Ale Petříček křičí pořád a lidi kolem se smějou, nebo si ukazujou na hlavu.“
Oslavu nekazili žádní odcházeči. Dobře, že nebyli pozváni!
„Ještě se vrátím k 28. říjnu,“ načíná herec další téma, ke kterému by se ještě i po více než dvou týdnech rád do Nedělního rána vyjádřil. „Oslava výročí založení našeho státu byla opravdu moc hezká a důstojná. Byl jsem pozván a neviděl jsem rozpačité a otrávené tváře, jako pan Rouček,“ krčí rameny Ivan Vyskočil. „Oslavu nekazili ani žádní odcházeči. Dobře, že nebyli pozváni! To právě patrně některým lidem vadilo, protože nedostali příležitost, na co by mohli plivnout. A tak se jako obvykle chytali blbostí. Ano, pan prezident byl unavený a já se mu vůbec nedivím. Vždyť absolvoval dvoudenní maraton oslav. Co všechno to bylo, ani nevím. Přísaha vojáků, položení věnců, přijímání delegací a večer ještě náročná oslava. Vzpomněl jsem si na svůj stav před operací kyčelních kloubů a musel jsem pana prezidenta obdivovat,“ pokyvuje hlavou Ivan Vyskočil. A vzápětí se rozčílí.
Copak ti pisálkové neměli maminku?
„Vy pitomci, co píšete ty nehoráznosti, vám bych přál si zažít, co to je, když bolí nemocné nohy,“ vzkazuje těm, kteří neustále poukazují na to, že prezident špatně chodí. A vysvětluje. „Tehdy jsem vybíral při každé cestě trasu tak, abych nemusel jít, pokud možno, pěšky. Nechte si vaše pitomé soudy a nechutný posměch! Přejít tam a zpátky Vladislavský sál by byl pro mne tenkrát problém, o schodech ani nemluvě. Zejména při změně počasí jsem měl takové bolesti, že mi moje mladá partnerka musela pomáhat vylézt ze silnice na chodník. Takže vůbec nechápu, že se může někdo tohoto chytit a psát nechutnosti a tímto zdůvodňovat neschopnost vykonávání funkce. Prezidentská funkce se nedělá nohama!“ říká rázně Ivan Vyskočil. Až jednou posměváčka podobný problém s nohama postihne, bude ležet a skučet. „Možná si pak řekne, proč já blbec něco takového vůbec vypustil z huby, když teď sám sbírám sílu, abych přešel kuchyň. Mimochodem, děti se někdy někomu posmívají za nějaký hendikep. Ale pak přijde maminka a řekne, že se to nedělá! Copak ti pisálkové neměli maminku?“ podivuje se Ivan Vyskočil.
Fotogalerie: - Čaputová na Národní třídě
„A znovu mě tak popuzuje to nemožné užívání dvojího metru. Prezident Havel většinu svého prezidentského období víceméně, jak se říká, „seděl hrobníkovi na lopatě“, ale nikdo si netroufl napsat jakékoliv posměšky, odsudky a zpochybňování jeho způsobilosti. Uráželo by mě to úplně stejně, jako dnešní sprosté výpady proti prezidentu Zemanovi,“ dodává herec.
Vy, chvilkaři, vy o „totáči“ víte úplný hovno!
„Nemůžu se vyhnout ani výročí 17. listopadu,“ přechází Ivan Vyskočil k aktuálnímu tématu, k 30. výročí sametové revoluce. A začíná osobní vzpomínkou na rok 1989.
„Tenkrát, druhý den po 17., jsme jeli s divadlem na zájezd do Teplic. Už v autobusu k nám doléhaly útržky zpráv ze včerejška. Někdo donesl, že zástupci divadel se scházejí v tehdy Realistickém divadle. Zní vám to divně, ta neinformovanost? Ale nezapomínejte, že něco jako mobil jsme si neuměli tenkrát ani představit,“ říká s úsměvem.
„Dozvěděli jsme se rozhodnutí o divadelní stávce a po krátké poradě jsme vystoupili na jeviště a oznámili to plnému divadlu. A také to, že se ke stávce připojujeme a nebudeme hrát. Jenomže v Teplicích o 17. listopadu nikdo nic nevěděl. Jistěže se hned našel udavač a náhle se na jeviště dostavil okresní tajemník KSČ, náčelník policie a asi tak dva až tři podivní, asi tajní. Nicméně asi ještě taky neměli přesné rozkazy, a tak po nějaké diskusi, a hlavně pod dohledem diváků, se neodvážili razantně zasáhnout. Byli jsme vlastně první ‚spanilou jízdou‘, které se pak dělaly po celé republice. Jenže my byli první a ani diváci tam ještě nic nevěděli. Byla to značně riskantní situace. Čekali jsme, že před divadlem už budou čekat ‚zelený antony‘. Nic. Cestou zpátky jsme čekali, kdy náš autobus zastaví policajti a nebudu vám lhát – báli jsme se. Mysleli jsme, že do Prahy nedojedem. Rodiny na nás budou marně čekat, protože, jak bylo tehdy zvykem, jim ani neřeknou, že bručíme na Pankráci,“ vzpomíná na třicet let staré události Ivan Vyskočil. A rázně dodává. „A už v tom je rozdíl mezi naší revoltou a nějakým Milionem chvilek, hrajícím si na revoluci. Vy, chvilkaři, vy o ‚totáči‘ víte úplný hovno!“
„Potom nastal ten maraton Václaváků, Letné, těch debat v divadlech i ježdění po vlastech českých a agitování pro změnu,“ vzpomíná dál herec. A podotýká, že s tím nebude čtenáře PL „prudit“, neboť toho je už dlouho plný rozhlas i TV. „Je toho tak moc, že to až někdy, promiňte mi, i leze krkem,“ vysvětluje. „Ale opět rozdíl mezi tenkrát a teď. Věděli jsme, co nechceme, ale věděli jsme taky, co chceme. Základem byly svobodné volby a konec vlády jedné strany. Chvilkaři halasně křičí, co nechtějí, ale vůbec neříkají, a patrně ani sami nevědí, co chtějí!“
Po většině převratů přichází zklamání...
„Rozhodně by se ovšem nemělo na něco zapomínat! Po většině převratů přichází zklamání. Dějiny se opakujou a jak žertem říkával můj kamarád, výtvarník Libor Fára, on trochu koktal: „Popopozoor, LLaLasie se vvrací.“ Sám ani netušil, jak prorocká to jsou slova,“ podotýká dál Ivan Vyskočil. „V roce 48 taky vyšli lidi do ulic. A mnozí s nadšením, s nejlepším úmyslem. Pod dojmem zklamání Mnichovem, s myšlenkou nápravy sociálních rozdílů. Sundejme si růžové brýle, první republika se nechovala k chudým lidem nijak přívětivě a chudoby bylo opravdu dost. A za pár let, když přišly procesy a uliční výbory, kádrování a zavírání západních vojáků, mimochodem ani ti z východu nebyli na tom lépe, tak si mnozí z těch demonstrantů řekli: Tohle jsme přece nechtěli!“
Fotogalerie: - Statisíce proti Babišovi a Zemanovi
Tohle jsme přece v listopadu nechtěli!
„A nebylo to jiné ani po roce 89,“ zamýšlí se dál Ivan Vyskočil. „Něco jsme získali. Svobodu volby, nejsem si jistý svobodou slova, svobodu pohybu. Mnoho lepšího, ale ani my jsme nechtěli rozkrádání státního majetku, zničené zemědělství, lidi bez práce, exekuce a zrušené továrny. A často jsem si říkal: Tohle jsme přece v listopadu nechtěli! Někdy mám pocit, že bych se měl rozjet na ta místa, kde jsem agitoval, a tam se omluvit,“ říká smutně herec.
„Nemám přístup k materiálům ‚tajdův‘, ale často nevím, co si o celém převratu myslet. Už jen takzvaný mrtvý student Šmíd, jehož roli tak úspěšně sehrál agent StB Zifčák. To samo napovídá, že za scénou dirigoval ještě někdo jiný. Proč se o tom mlčí? Kdy se dozvíme, jak to vlastně bylo? S tím se také ptám: Je vůbec co slavit? zamýšlí se Ivan Vyskočil, a hned si také odpovídá. „Rozhodně ano. Revolta českých studentů za protektorátu, se smrtí Jana Opletala a dělníka Sedláčka, ano. Ta je naprosto jasná a bez poskvrnky. Ale, aby nějaký vohráblo si osobovalo nárok, které květiny je možno položit a které bude vyhazovat do koše, tak to je moc. Pak je lepší tiché rozjímání i se zvažováním, co se povedlo, a co ještě jsme zůstali dlužni! A časem se možná i dozvíme, kdo za našimi zády už intrikoval a kormidloval dění ke svému osobnímu prospěchu,“ doufá umělec.
Přemluv bábu nestačilo?
„Ještě taková drobnost,“ nedá to Ivanovi Vyskočilovi a ještě na samý závěr Nedělního rána říká: „Viděl a slyšel jsem videoklip pro Milion chvilek. Kolegové, vám nestačily ty úspěchy s klipy Přemluv bábu, nebo Třída pro Brusel? Nedej pánbůh, abyste se taky za nějaký čas nechytali za hlavu! A jen tak dávám, kolegové, k uvážení: Nediriguje, jako v 89, ještě někdo? Někdo, o kom nevíte, pěkně schovaný v černých šálách za scénou se s uspokojením dívá, jak hezky skáčete pod jeho taktovkou?? Myslíte, že ne? Já bych vsadil boty, že ano!“ vzkazuje herec svým kolegům.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: David Hora
