Už se tomu těžko věří, ale novinařina byla kdysi prestižním povoláním. Novináři bývali hrdiny hollywoodských filmových hitů, ať už romantických, komediálních anebo dobrodružných. Novinářům se důvěřovalo, dokud pracovali pro své čtenáře, dokud uměli poutavě referovat, co se děje, a dokud odvážně odhalovali nepravosti mocných padni komu padni. Prestiž novinářů souvisí s úrovní demokracie. Jsou to, zdá se, spojené nádoby. Kde mizí demokracie, mizí i novinářská prestiž. A kde selhává novinařina, daří se totalitnímu myšlení a totalitářům. (Viz Staroměstské náměstí plné sympatizantů totalitní demokracie.)
Paradoxem je, že krize důvěry postihuje jak korporátní média, tak i média veřejnoprávní. Důvody ztráty důvěry jsou ale různé. Korporátní, bulvární média jsou vůči publiku ze zištných důvodů vlezlá, média veřejnoprávní naopak lidmi pohrdají, jsou povýšená, přezíravá, arogantní. Mohou si to dovolit, protože je živí výpalné v podobě koncesionářských poplatků anebo státem vybrané daně. Privátní média prodávají své publikum inzerentům, veřejnoprávní média provádějí za peníze občanů jejich politické školení. Cítí se k tomu oprávněna kvůli přesvědčení, že vlastní patent na rozum.
V čem nacházejí bulvární média s médii propagandistickými společnou řeč, je odpor k „regulaci“ neboli k tomu, aby se jim někdo díval na prsty. Potvrzuje to jejich čerstvé memorandum, ve kterém deklarují ochotu k samoregulaci, aby předešli zásahům státu. Součástí tohoto memoranda „poskytovatelů mediálních služeb“ je i „samoregulační desatero“, což je snůška nesrozumitelných právnických floskulí sepsaných „za účelem vytvoření samoregulačního mechanismu pro činnost médií, mimo jiné pro účely čl. 18 odst. 1 písm. d) Evropského aktu o svobodě sdělovacích prostředků…“ Hlídací pes, který se utrhl z řetězu, slibuje, že sám sebe pohlídá!
Pro novinařinu platí totéž co například pro oheň, který je, jak známo, dobrý sluha, ale zlý pán. Novinařina může být užitečná a může být nebezpečná. Nyní jsme svědky stavu, kdy veřejnoprávní novináři jsou přesvědčeni o své užitečnosti, nenahraditelnosti a profesionalitě. Nadpoloviční většina občanů jim ovšem nevěří a považuje je za manipulátory a fušery, kterých by v případě zrušení nebyla škoda. S výměnou vlády se veřejnoprávní média stala z provládních protivládními. V takové situaci novinářská křeč dává smysl.
Část veřejnosti, která veřejnoprávním médiím nedůvěřuje, očekává od vlády, že poskytovatele mediálního obsahu učiní odpovědnými za šíření mediálního odpadu. Veřejnoprávní propagandisté se ocitli v prekérní situaci, kdy ve veřejnosti sílí pocit, že není třeba bránit novináře před politiky, ale naopak je třeba bránit stát reprezentovaný zvolenými politiky před novináři. Novináři, kteří sebe sama správně předefinovali na poskytovatele mediálních služeb, ztratili nepsaný status čtvrtého pilíře, na kterém stojí demokracie. Z řešitelů problémů se stali problémem, který je naléhavě třeba řešit.
Úkolem politiků není novináře ovládnout ani novináře podporovat. Požadují-li novináři nezávislost na státu, je třeba jim vyjít vstříc. Nechat na občanech, aby tito svobodně finančně podpořili svá nestátní média, pokud je potřebují k životu. Čisté řešení je zrušit povinný poplatek a založit konto, na které budou směřovat poplatky dobrovolné. Současně s touto změnou je namístě osvobodit veřejnoprávní média od aktivit, které po nich stát vyžadoval coby veřejnou službu, a nechat programovou skladbu veřejnoprávních médií na jejich svobodné demokratické domluvě s diváky a posluchači.
Protože ale stát má závazky k občanům, je užitečné mít státní mediální platformu, na které vláda skládá občanům účty ze své činnosti, informuje o zásadních politických krocích a zajišťuje pro občany informační servis. Tuto funkci by měl zajišťovat státní informační kanál provozovaný korektně, profesionálně, věcně, prostě tak, aby se jeho klientům – občanům neotevírala kudla v kapse. Mám pro ministra Klempíře návrh, jak by se ten kanál mohl jmenovat: Hlas republiky!
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
Váš názor? (Hlasovali 2 čtenáři)
Dá se věřit České televizi?
