Už se tomu těžko věří, ale novinařina byla kdysi prestižním povoláním. Novináři bývali hrdiny hollywoodských filmových hitů, ať už romantických, komediálních anebo dobrodružných. Novinářům se důvěřovalo, dokud pracovali pro své čtenáře, dokud uměli poutavě referovat, co se děje, a dokud odvážně odhalovali nepravosti mocných padni komu padni. Prestiž novinářů souvisí s úrovní demokracie. Jsou to, zdá se, spojené nádoby. Kde mizí demokracie, mizí i novinářská prestiž. A kde selhává novinařina, daří se totalitnímu myšlení a totalitářům. (Viz Staroměstské náměstí plné sympatizantů totalitní demokracie.)

Paradoxem je, že krize důvěry postihuje jak korporátní média, tak i média veřejnoprávní. Důvody ztráty důvěry jsou ale různé. Korporátní, bulvární média jsou vůči publiku ze zištných důvodů vlezlá, média veřejnoprávní naopak lidmi pohrdají, jsou povýšená, přezíravá, arogantní. Mohou si to dovolit, protože je živí výpalné v podobě koncesionářských poplatků anebo státem vybrané daně. Privátní média prodávají své publikum inzerentům, veřejnoprávní média provádějí za peníze občanů jejich politické školení. Cítí se k tomu oprávněna kvůli přesvědčení, že vlastní patent na rozum.

V čem nacházejí bulvární média s médii propagandistickými společnou řeč, je odpor k „regulaci“ neboli k tomu, aby se jim někdo díval na prsty. Potvrzuje to jejich čerstvé memorandum, ve kterém deklarují ochotu k samoregulaci, aby předešli zásahům státu. Součástí tohoto memoranda „poskytovatelů mediálních služeb“ je i „samoregulační desatero“, což je snůška nesrozumitelných právnických floskulí sepsaných „za účelem vytvoření samoregulačního mechanismu pro činnost médií, mimo jiné pro účely čl. 18 odst. 1 písm. d) Evropského aktu o svobodě sdělovacích prostředků…“ Hlídací pes, který se utrhl z řetězu, slibuje, že sám sebe pohlídá!