O tom, že jsou větrné elektrárny neekonomické, neekologické, nezdravé a neestetické, ví každý, kdo není slepý a líný opatřit si informace z nezávislých zdrojů. Člověk ale je líný. To, co se ho přímo nedotýká, většinou neřeší. Platí to i pro přístup k elektřině. Jak či odkud se dostane do zásuvky, není téma, o kterém by se lidé bavili se stejným zaujetím jako o nákupech, dovolených, o sportu, televizním seriálu či oblékání a stravování celebrit.
U problematiky rozhodování ve veřejném zájmu pak panuje skepse, pokud jde o šanci jednotlivce něco ovlivnit. Rezignovaně se má za to, že se rozhoduje kdesi nahoře a obyčejný člověk se sice může rozčilovat, ale je mu to houby platné. S apatií veřejnosti počítají developeři, kteří připravují byznys s větrníky, kterými chtějí osázet takzvané akcelerační zóny. Úspěšný lobbing větrných baronů u minulé vlády vyústil v přijetí zákona, který zelenému byznysu s větrníky umetá cestu.
Vláda se ale změnila, a protože nové koště dobře mete, není vyloučeno, že se o v tichosti vylobbovaném povětrném spiknutí začne veřejně diskutovat. Impulzem k tomu může být vzbouření na vsích, kde se lidé dotčení aktivitou developerů probrali z letargie a o to, jak a jaká elektřina jim doputuje do zásuvky, se začali zajímat. Představa, že kvůli provozu ledničky a vysavače jim za humny vyrostou monstrózní stožáry, se kterými už nikdo nehne, umí proměnit líné rezignované konzumenty v odhodlané aktivisty se sklonem k občanské neposlušnosti.
Má být Filip Turek jmenován ministrem životního prostředí?Anketa
V čem jsou laici logicky v defenzivě, jsou odborné kecy o udržitelnosti, co se tváří vědecky a snaží se udělat dojem různými grafy, tabulkami a statistikami. To si hamižní spekulanti svedou u prodejných vědců koupit za přidělování štědrých grantů a dotací zkorumpovanými politiky. Část veřejnosti, vesměs ale lidé, kteří se s větrníky setkávají pouze v televizi, není na větrnou propagandu alergická a na někoho, kdo má slabost pro techniku, mohou alternativní vrtule dělat dojem.
Co ovšem větrné barony činí zranitelnými a na co u nás možná nakonec doplatí, je záludnost, se kterou své projekty prosazují. U vědomí, že vnucují něco, co lidé ve svém sousedství nechtějí, své záměry před veřejností tají. Za souhlas s projektem developeři naslibují starostovi obce různé benefity a v tichosti probíhá zjišťovací řízení spočívající v pořizování dobrozdání různých úřadů, komisí či odborů, které nemají námitky či připomínky. Oznámení na úřední desce se objeví nenápadně a je sepsáno právnickou hatmatilkou plnou zkratek a odkazů na paragrafy, ze které není na první pohled patrné, co se chystá. Jde o to, postavit domorodce před hotovou věc anebo jim co nejvíce ztížit obranu.
Když ovšem nakonec lidem dojde, co se za jejich zády a bez jejich vědomí domlouvá, naštvou se a sepíšou petici, ve které se dožadují referenda. Současně požadují po starostovi informace. Chtějí vědět, co s větrnými barony domluvil, co jim podepsal, a z mlžení poznají, že se nechal podplatit. Lidem vadí jak ty obludné vrtule, tak i to, že byli podvedeni. Když už situace vypadá beznadějně, v sále plném naštvaných venkovanů se objeví televize. Z lokální lumpárny se stane veřejná kauza, které si povšimnou politici. A najde se právník, který sepíše protest proti zneužití pravomocí starosty či zastupitelů.
Ve sporech o větrné elektrárny půjde o to, zda lze občany ignorovat kvůli veřejnému zájmu. Veřejností jsou spíše občané než developeři a veřejným zájmem lze sotva prohlásit podnikatelský zájem na vybudování něčeho, co škodí přírodě i lidem a co si na sebe nevydělá bez dotací. Naděje, že se budování větrníků podaří překazit, spočívá v rostoucí averzi veřejnosti na zelené podvodníky.
Rovněž je ale možné, že v této klimatické pohádce se vedle Slunečníka a Větrníka ještě objeví do třetice nějaký alternativní energetický Měsíčník. S nápadem vydělat na tmě, ve které mu neuvidíme na prsty.
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Ivan Hoffman



