„Zase narážím na svůj starý problém, který mne trápí už od školních let. Někdo rozbil okno a byla to jen nešťastná náhoda a u druhého to byla promyšlená lumpárna prvního řádu. Alespoň tak to viděly učitelky. Mne vždycky trápilo to staré ‚co je dovoleno Jovovi, není dovoleno volovi‘. A už jako malý jsem se ptal, proč to tak je?“ zamýšlí se na úvod dnešního Nedělního rána Ivan Vyskočil a pokračuje.

Bělehrad a Kyjev? Ty bomby nebyly jiné…

„Vím, že se teď budu opakovat. Ale bombardování Bělehradu je stejně odsouzeníhodné jako bombardování Kyjeva. A také to bylo bez souhlasu OSN a byla to agrese proti suverénnímu státu. Ale nikdo tu nevyvěšoval srbské vlajky. Proč? Protože to bombardovali naši kamarádi? Ale ty bomby nebyly jiné. Také trhaly a zabíjely a dopadaly na školky a nemocnice,“ říká smutně a dodává. „Řešení problémů válečnými prostředky je vždycky špatné, ať to dělají ti, nebo ti druzí. Oni tyhle hádky pánů odnesou hlavně obyčejný lidi. A nejhůře jsou na tom děti, mámy a zvířata. Ti vůbec nechápou, co a proč se tohle děje. Nikomu nic neudělaly a nejvíc to odnášejí. Viděl jsem to na vlastní oči, když jsem byl na ukrajinských hranicích pro válečné běžence. Na nechápavé oči těch dětí asi nikdy nezapomenu. I ti dva třesoucí se psi a kočka říkali víc než všechny zprávy naší zaujaté ČT. Pustí-li se válečná bestie ze řetězu, tak se dějí špatné věci, a to nepochybně na obou stranách,“ krčí rameny a vysvětluje.

„Proto odsuzuji i to, co bylo předtím. Kdyby byla větší ochota k jednání, tak jsem přesvědčen, že k tomu nemuselo dojít. To víte, já ještě pamatuji karibskou krizi. Tehdy byl k válce také jenom krůček a jednáním obou stran k tomu zaplaťbůh nedošlo. Že by měli tehdy na obou stranách více rozumu?“ ptá se a dodává.