Jako první Rath zmiňuje, že dozorující státní zástupce již nerozhoduje samostatně, přičemž jeho rozhodnutí následně podléhají jen dohledu samostatného pracovníka vyšší instance, tak jak stanoví zákon, ale podle nově zavedené praxe se řídí neveřejnými pokyny svých nadřízených, tak aby všechny státní zástupce po vzoru osvědčené komunistické prokuratury řídil triumvirát nejvyššího a dvou vrchních státních zástupců.

V druhém bodě připomíná, že osvědčený princip tuhého centralismu žalobců sice ještě není vtělen do zákona, ale protože se osvědčil za minulého režimu, ale aktuálně i dnes, tak se za něj vede lítý pouliční boj s cílem zajistit neodvolatelnost, nejlépe doživotní spolu s neodpovědností za výkon (zneužívání) funkcí. „Je to jistě správné, protože jen tak dosáhneme absolutní diktátorské nezávislosti triumvirů,“ dodává Rath.

Za další poukazuje na to, že už konečně není uplatňován ústavou zaručený princip presumpce neviny. Jde prý o zastaralou věc, která jen komplikovala proces potrestání. „Média mají od prvních okamžiků jasno, protože vybrané informace (úniky z odposlechů atp.), které jim potajmu poskytli policisté a žalobci, hovoří o vině jednoznačně,“ podotýká s tím, že zatím se ještě najdou někteří soudci, kteří trvají na tom, že by měli důkazy vzájemně srovnávat a sami hodnotit, čímž jen zdržují potrestání viníků a zbytečně komplikují žalobcům jejich nelehkou práci.