„Stehlíci byli politickou obětí, protože už sama myšlenka, že architekt Stehlík bude šéfovat ocelářskému kolosu, byla absolutně scestná,“ říká mi na začátku Ing. Petr Macháček, který mne doprovází na neoficiálním putování. Mladí by tomuto „vejletu“ moderně říkali urbex, tedy objevování a průzkum opuštěných areálů a domů bez jakéhokoliv zásahu cestovatele. Petr Macháček tady žije od poloviny devadesátých let a nyní úspěšně podniká v pohostinství. Má malý pivovárek v centru města, kde se jako sládek realizuje v objevování nových a nových chutí pivního moku. Dnes je tady jeho velká desítka „za devatenáct“. A jak s nadsázkou říká, kdyby tady začínal ještě v době slavné Poldovky, nebo alespoň za Stehlíků a tehdejší stav by pokračoval, mohl by si kupovat nový mercedes každý měsíc. Kladeňáci až do nového milénia uměli „pustit chlup“.

Město duchů ve městě lidí

Projíždíme hlavní bránou, kudy ještě před necelým čtvrtstoletím procházely tisíce lidí – od „kravaťáků“ po obchoďáky až k uznávaným tavičům. Dvacet tisíc zaměstnanců. Kdeže loňské sněhy jsou… Před vrátnicí, kde dříve samozřejmě nechyběly „píchačky“, tedy hodiny s kartami a docházkou, bylo obrovské parkoviště pro zaměstnance. Dnes je z toho prd, říká smutně Macháček. A nostalgie i smutnění bude povícero…

„Bývalá teplárna a v jisté době i elektrárna Poldovky. V rámci privatizace prodali Stehlíkovi Poldovku bez teplárny. Tím pádem to je asi, jako když prodám rodinný barák, kde kotelna patří sousedovi. Dnes to patří myslím Kanaďanům, vyrábí tam elektřinu a teplo do města Kladno,“ ukazuje mi můj průvodce. Nikde nikdo. Občas projede auto, ale živáčka neuvidíte jít pěšky. Že by se část ztracené slávy vrátila? „I kdyby to strojově obsadili technologiemi, kde vezmou ty lidi, kteří rozuměli oceli?“ konstatuje. Nejsou lidi. A nebudou…

Projíždíme současnou vrátnicí, respektive tím, co by to možná mohlo při bujnější fantazii být. „Tady je každému jedno, kdo sem jede,“ konstatuje Macháček. Proč? V obrovském areálu najdete různé malé firmičky, „…u některých ani netušíte, co vlastně vyrábí. A jsou to ne stovky, ale desítky zaměstnanců“. Jeden z mála provozů, co tu byl zachován, je takzvaná antikorka. „Jezdíme tady jak pitomci a nikoho to nezajímá,“ rozčiluje se Macháček. My to nyní můžeme kvitovat s povděkem, ale je to v pořádku?

Nejsou tady bezdomovci? „Tady už naši spoluobčané vytahali železa, co mohli. Teď už se to do sběru dávat moc nevyplatí. Ale před pár lety, to měli hody,“ rozkládá Macháček.

„Tady nevíte, co komu patří,“ ukazuje kolem dokola pivovarník, kterému „železné“ Kladno přirostlo k srdci. „Někdo to možná ví, ale upřímně – já to netuším. Asi tu existuje nějaký správce konkurzní podstaty.“