Mašín v rozhovoru mimo jiné vzpomíná na činnost svého otce, na gestapo, na to, jak pomohli jednomu poručíkovi Rudé armády a jeho kolegovi a samozřejmě i o komunismu. „Už před rokem 1948 se začaly objevovat indicie, ze kterých bylo zřejmé, že se k něčemu schyluje. Po roce 1945 v Československu ale převládala myšlenka panslavismu a podle mě 90 % obyvatel věřilo tomu, že hlavní zásluhu na našem osvobození má Sovětský svaz. Když začali mít někteří podezření, že se něco chystá, tak se proti tomu v této společenské situaci neodvážili nic dělat. Lidé navíc po Mnichovu moc nevěřili Francouzům a Angličanům. Teprve po únoru 1948 ale bylo definitivně jasné, kam se začíná naše zem ubírat,“ poznamenal jasně Mašín.

Původní text ZDE

Jak pak uvedl, s odbojovými akcemi začali o něco později. Když hovořil o přechodu na Západ, sdělil, že tehdy celkem došlo k šesti přestřelkám. „Nejdramatičtější byl moment, když jsme byli obklíčeni u vesnice Waldow. Tu noc tam bylo asi 1 200 policistů a vojáků. Situace byla tehdy vážná. Vlastně ani nevěřím, že tady dneska ještě jsem,“ řekl.

Zmínil také to, že pro něj byl zklamáním postoj západních mocností. „Chtěli jsme se vrátit a pomoci tuto zem osvobodit a navrátit sem demokracii,“ poznamenal Mašín.

A jaká je dle jeho slov situace po sametové revoluci? "Podle mě se revolucí mnoho nezměnilo. Komunistická strana stále existuje a její zástupci sedí v Senátu, mezi poslanci i na Ústavním soudě. Některé rozkradené majetky nejsou stále v rukách původních vlastníků,“ sdělil.

„Lidé v Česku si pletou demokracii a svobodu s tím, že mohou jezdit na dovolenou na Bahamy a že můžou chodit k volbám. Demokracie je ale stav mysli. Většina národa se o politiku moc nezajímá a ostatní nostalgicky vzpomínají, jak bylo za socialismu dobře. Občas mi ale píší mladí studenti a tvrdí, že se stydí za svoje rodiče, kteří jim zatajili, jaká zvěrstva se tu děla v době komunismu. Takových mladých lidí je stále více, ale pořád ne dost. Možná někdy dojde k tomu, že se někdo z těchto lidí vyvine ve vůdce, který dovede vyvést českou společnost ze stavu, ve kterém se dnes nachází,“ uzavřel s tím, že jediné, čeho on sám lituje, je to, že co tehdy dělali, neudělali ve větším rozsahu.