„Naše televize! “ Znělo i v sobotu na pražské Letné. Dvě slova, která na demonstracích znějí téměř posvátně. Skandují se s lehkostí, jako by jejich význam byl samozřejmý. Jenže čím déle o nich přemýšlím, tím víc mi připadají jako dobře zvolený slogan – nikoli jako přesný popis reality. 

Protože když je něco skutečně „naše“, pak o tom rozhodujeme. Máme na to reálný vliv, možnost korekce, schopnost zasáhnout, když se věci vyvíjejí špatným směrem. Jenže u veřejnoprávní televize? Tam občan v drtivé většině jen otevře peněženku – a tím jeho role končí. Možnost ovlivnit obsah, směřování nebo personální obsazení je pro běžného plátce prakticky nulová. Ano, nulová!

Říkat „naše“ je tedy přinejmenším zavádějící. Přesnější by bylo říct: povinně financovaná.

Celý systém stojí na jednoduché konstrukci: konzumace není podmínkou. Nezáleží, zda se díváte pravidelně, jen občas, nebo vůbec. Nezáleží, zda souhlasíte s obsahem, nebo jej považujete za jednostranný či nevyvážený. Poplatek se platí tak jako tak. A právě tady se láme význam onoho „naše“. Protože vlastnictví bez možnosti volby není vlastnictvím, ale spíše povinností – a někdy i frustrací.