„Naše televize! “ Znělo i v sobotu na pražské Letné. Dvě slova, která na demonstracích znějí téměř posvátně. Skandují se s lehkostí, jako by jejich význam byl samozřejmý. Jenže čím déle o nich přemýšlím, tím víc mi připadají jako dobře zvolený slogan – nikoli jako přesný popis reality.
Jak vnímáte demonstraci Milionu chvilek na Letné?Anketa
Protože když je něco skutečně „naše“, pak o tom rozhodujeme. Máme na to reálný vliv, možnost korekce, schopnost zasáhnout, když se věci vyvíjejí špatným směrem. Jenže u veřejnoprávní televize? Tam občan v drtivé většině jen otevře peněženku – a tím jeho role končí. Možnost ovlivnit obsah, směřování nebo personální obsazení je pro běžného plátce prakticky nulová. Ano, nulová!
Říkat „naše“ je tedy přinejmenším zavádějící. Přesnější by bylo říct: povinně financovaná.
Celý systém stojí na jednoduché konstrukci: konzumace není podmínkou. Nezáleží, zda se díváte pravidelně, jen občas, nebo vůbec. Nezáleží, zda souhlasíte s obsahem, nebo jej považujete za jednostranný či nevyvážený. Poplatek se platí tak jako tak. A právě tady se láme význam onoho „naše“. Protože vlastnictví bez možnosti volby není vlastnictvím, ale spíše povinností – a někdy i frustrací.
Zastánci veřejnoprávních médií argumentují nezávislostí, pluralitou a službou veřejnosti. To zní hezky – skoro učebnicově. Problém je, že tato legitimizační mantra se v praxi často mění v obranný štít. Kritika se snadno označí za útok na demokracii, nesouhlas za nepochopení role médií, a skeptik bývá vykreslen jako někdo, kdo ohrožuje „svobodná média“.
Jenže demokracie nestojí na posvátných kravách. Naopak – stojí na možnosti ptát se, pochybovat a nesouhlasit. A především na tom, že žádná instituce není vyňata z veřejné kontroly.
Je vám líto, že Václav Moravec končí v České televizi?Anketa
A právě tady začíná být „naše televize“ problém. Ne proto, že by veřejnoprávní médium nemělo existovat – tak jednoduché to není. Ale proto, že se kolem něj vytváří aura nedotknutelnosti. Jakmile někdo zpochybní jeho fungování, financování nebo obsah, ocitá se okamžitě v defenzivě. Jako by kritika byla sama o sobě nelegitimní.
Přitom otázka je vlastně velmi prostá: má být něco, co všichni povinně platí, také otevřeno skutečně účinné veřejné kontrole? Nebo má být chráněno před „nepohodlnými“ názory pod záminkou ochrany nezávislosti?
Ekonomická rovina je přitom neúprosná. Veřejnoprávní televize není abstraktní hodnota ani filozofická konstrukce. Je to instituce s miliardovým rozpočtem, tisíci zaměstnanci a konkrétními náklady. Každá koruna, která do ní plyne, je korunou, kterou někdo musel vydělat – často bez možnosti říct: nechci, nesouhlasím, nevyužívám.
A tak se dostáváme k jádru věci. „Naše televize“ není ve skutečnosti naše. Je to spíše systém, který si nárokuje univerzální financování bez univerzální důvěry. Konstrukce, která předpokládá solidaritu, ale ne vždy nabízí odpovídající zpětnou vazbu.
Možná by tedy stálo za to změnit slovník. Méně emocí, více přesnosti. Ne „naše televize“, ale „televize financovaná povinně všemi, řízená jen některými – vyvolenými“.
Zní to méně vznešeně. Ale o to víc pravdivě.
Psali jsme:
Práce autora se řídí redakčními zásadami ParlamentníListy.cz.
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
Přidejte si obsahový box PL do svých oblíbených zdrojů na Hlavní stránce Seznam.cz. Děkujeme.
Váš názor? (Hlasoval 1 čtenář)
Je Česká televize vaše?
