Incident s politikou. Tak se jmenuje kniha vydaná roku 2007, kterou sepsal a poskládal ze svých článků novinář, diplomat a politik, jenž byl i místopředsedou Zemanovy vlády, Egon T. Lánský. Nedávno po dlouhodobé nemoci zemřel, ale právě jmenovaná kniha je důkazem, že se ve svém kritickém myšlení nevyhýbal nikomu. Zajímavé jsou v tomto ohledu postřehy ohledně tří českých prezidentů.
Dohody Klause a Zemana
„Václava Klause jsem nikdy nepoznal ani vzdáleně stejně intimně jako Miloše Zemana, ač jsem ho znal snad o generaci déle. Z pohledu zpět a z logiky vývoje jejich vzájemných vztahů si ale dovolím soudit, že jsou si pánové povahově dost podobní. Oba jsou poněkud narcistní – i když se jejich narcismus páně Paroubkovu, jehož naopak oba vysoce převyšují intelektem, sečtělostí i instinktem pro politiku, zdaleka nepřibližuje, nebo dovedou lépe držet masku. Oba, Zeman i Klaus, jsou také značně sebevědomí a prostořecí, přičemž Klaus je opatrnější a jeho instinkt bystřejší. Při střetu o různé politické zájmy každý po chvíli vycítí své možnosti a podle toho se zachová. Proto mezi čtyřma očima dovedou rychle uzavřít tiché `gentlemanské` dohody, jež pak sotva poruší. To oběma umožňuje posílit v sobě pocit gentlemana spolu s (pod)vědomím, že za něj vděčí tomu druhému,“ napsal Lánský.
O žárlivosti na Václava Havla
Také v knize rozebral žárlivost obou na prvního českého prezidenta Václava Havla. „Z hlediska postkomunistické české politiky zůstávají tito dva muži ústředními politickými osobnostmi své doby. Jakkoli každý z nich v minulosti měl období, kdy vědomě či podvědomě, ne však nevědomě, žárlil na úspěchy Václava Havla, jako politické osobnosti ho, myslím, oba výrazně převyšují. Historie to možná zaznamená jinak. Historie si ovšem spíše všímá, jak ta či ona osobnost ovlivnila dobu, já uvažuji o tom, jak ovlivnila politiku své doby. Václav Havel, i podle lidí z jeho blízkosti, vůči silným osobnostem pociťoval jakýsi komplex, jenž ho zřejmě poněkud svazoval ve volnosti jednání. Ten se snad vyskytoval i vůči Miloši Zemanovi, určitě ale, jak občas přiznává i Havel, vůči Václavu Klausovi,“ podotkl v knize.
Psali jsme:
Nepravda o Zemanovu synovi
V článku, kde si Lánský zčásti vyřídil účty s tuzemskými investigativními novináři, napsal: „Také před volbami se v Lidových novinách objevil sloupec, obvykle vyjadřující názor listu, o poněkud zdrogovaném synovi předsedy ČSSD Zemana. Kromě toho, že šlo o nepravdu, vyšel sloupec pár dnů před jednou z posledních zkoušek Zemanova syna na lékařské fakultě. K bizarním okolnostem pak patří, že tehdejší šéfredaktor Lidových novin a autor zmíněného sloupku, Jefim Fištejn, později ve svém listě vysvětloval, že původně byl domluven s dalšími žurnalisty, že všichni zveřejní tuto `informaci` ve stejný den. Pak to ale ostatní neudělali a nechali v tom chudáka šéfredaktora samotného.“ K tomu ještě Lánský dopsal, že s Fištejnem měl ve Svobodné Evropě dobrou spolupráci a podrazy podobného druhu u něj nepozoroval.
O sebejistotě Miloše Zemana
O současném prezidentu Miloši Zemanovi napsal Lánský, že není příliš složitou osobností a jeho základní rysy se dají lehce definovat. „On se ani nesnaží přetvařovat před těmi, jimž důvěřuje - pokud samozřejmě nemá s nimi či přesněji proti nim plány, o nichž tuší, že by se jim nezamlouvaly,“ sdělil a v dalším z odstavců doplnil: „S postupováním Miloše Zemana nahoru se měnila atmosféra kolem něj, také se vyměnili někteří lidé, přišli noví, hladoví po postupu, často si přivedli i kamarády a dosadili je kolem sebe. Ti, kteří zůstali, se většinou také změnili a poměrně rychle se začal měnit i Miloš Zeman. Jeho rétorika zůstávala relativně stejná, zdánlivě mu pomáhala v postupu nahoru, nebyl důvod ji měnit. Stále hovořil o potřebě chránit sociální demokracii před integrováním `nejrůznějších kariéristů`, jak je obvyklé u jiných stran s růstem jejich úspěchů. Ve skutečnosti se k nám tento typ lidí přímo valil, také do Zemanova bezprostředního okolí. Byl přece bezkonkurenčně nejvlivnějším člověkem ve straně, bylo to přirozené. Zeman byl stále sebejistější, čím víc věřil, že sám sebe dobře zná, tím víc sám sobě a svým lidským slabostem unikal a ustupoval. Současně si podržel kus své plebejské dobromyslnosti navenek.“
Psali jsme:
Zamyšlení nad demokracií
Z knihy Incident s politikou by se zajímavých postřehů dalo citovat nespočet. Egon Lánský v roce 1968 emigroval do Švédska a po roce 1989 se vrátil do Československa. „První dojmy z Prahy byly otřesné – všude samá čerň a špína, budovy i ulice nepředstavitelně zanedbané, zcela zřejmě ještě mnohem více, než když jsem v roce 1968 odsud utíkal. Ale lidé byli teď nejméně stejně skvělí a pokračující úpadek prostředí kolem sebe jakoby nevnímali. Trochu jsem si připomněl zážitky z šedesátého osmého, dokonce i po okupaci `spojeneckými` armádami – v takových chvílích se prostě `náš člověk` vybičuje vysoko nad své možnosti,“ napsal k tomu.
„Z našich společných pokusů o demokracii po rozpadu komunistického světa, stejně jako velká část spoluobčanů, ale příliš nadšen nejsem. Když jsem se na přelomu osmdesátých a devadesátých let minulého století začal – nejdřív jako novinář a později natrvalo – vracet domů, do Československa, říkával jsem sobě i přátelům, že na stabilní demokracii si budeme muset pár generací počkat. Pár jsou dvě, máme za sebou přibližně jednu, tak uvidíme. Ne-li já, někteří z mých přátel a také čtenářů, uvidí určitě,“ povzdychl si nad stavem tuzemské demokracie. On už její vývoj neuvidí, ale nejspíš by si i on přál, aby ještě s jednou generací Česko získalo stabilní demokracii.
Glosy Egona Lánského pro ParlamentníListy.cz:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Jan Rychetský
