Německo mělo po skončení studené války jedinečnou šanci působit jako prostředník mezi Východem a Západem a přispět ke vzniku multipolárního mírového uspořádání. Této šance však podle ekonoma Maxe Otteho nevyužilo. Podle něj to souvisí s poválečnou „převýchovou“ německých elit a jejich silnou westernizací.

Otte kritizuje, že cíle německé zahraniční politiky nebyly po druhé světové válce formulovány samostatně na základě vlastních národních zájmů, ale byly automaticky odvozovány od příslušnosti k NATO a evropské integraci. „Pilíře německé zahraniční politiky, o národních zájmech se nemohlo a nemluvilo vůbec. Národní zájmy byly vždy neoddělitelně spjaty s NATO a evropskou integrací,“ uvádí Otte.

„To si myslela první poválečná generace: budujeme Evropu a máme NATO jako obrannou alianci, a to jsou pilíře a téměř základní prvky německé doktríny zahraniční politiky,“ vysvětluje ekonom. Podle jeho názoru ovšem měly být nejprve definovány národní zájmy a teprve poté by se mělo rozhodovat o podobě a smyslu aliančních vazeb.

Důsledkem chybné zahraniční politiky Německa je podle Otteho dlouhodobé nevyužívání německého potenciálu, které nejprve vedlo k vnitřní rozpolcenosti a dnes až k sebedestruktivnímu vývoji. To dává Otte do souvislosti s poválečným uspořádáním, kdy v Evropě panovala obava o znovuobnovení německé moci a převládal názor, že Německo je nutné systematicky omezovat. Německo podle něj takový přístup samo přijalo a rezignovalo na důsledné formulování a prosazování vlastních národních zájmů, přestože jejich zohledňování by vedlo k postupnému posilování země.

„Pokud stát po delší dobu nevyužívá svůj potenciál, nevyužívá ho moudře, nejprve se stane schizofrenickým, což jsme byli, a poté se sám zlikviduje, což právě děláme. To je výsledek této chybné zahraniční politiky,“ tvrdí Otte.