Německo mělo po skončení studené války jedinečnou šanci působit jako prostředník mezi Východem a Západem a přispět ke vzniku multipolárního mírového uspořádání. Této šance však podle ekonoma Maxe Otteho nevyužilo. Podle něj to souvisí s poválečnou „převýchovou“ německých elit a jejich silnou westernizací.
Otte kritizuje, že cíle německé zahraniční politiky nebyly po druhé světové válce formulovány samostatně na základě vlastních národních zájmů, ale byly automaticky odvozovány od příslušnosti k NATO a evropské integraci. „Pilíře německé zahraniční politiky, o národních zájmech se nemohlo a nemluvilo vůbec. Národní zájmy byly vždy neoddělitelně spjaty s NATO a evropskou integrací,“ uvádí Otte.
„To si myslela první poválečná generace: budujeme Evropu a máme NATO jako obrannou alianci, a to jsou pilíře a téměř základní prvky německé doktríny zahraniční politiky,“ vysvětluje ekonom. Podle jeho názoru ovšem měly být nejprve definovány národní zájmy a teprve poté by se mělo rozhodovat o podobě a smyslu aliančních vazeb.
Důsledkem chybné zahraniční politiky Německa je podle Otteho dlouhodobé nevyužívání německého potenciálu, které nejprve vedlo k vnitřní rozpolcenosti a dnes až k sebedestruktivnímu vývoji. To dává Otte do souvislosti s poválečným uspořádáním, kdy v Evropě panovala obava o znovuobnovení německé moci a převládal názor, že Německo je nutné systematicky omezovat. Německo podle něj takový přístup samo přijalo a rezignovalo na důsledné formulování a prosazování vlastních národních zájmů, přestože jejich zohledňování by vedlo k postupnému posilování země.
„Pokud stát po delší dobu nevyužívá svůj potenciál, nevyužívá ho moudře, nejprve se stane schizofrenickým, což jsme byli, a poté se sám zlikviduje, což právě děláme. To je výsledek této chybné zahraniční politiky,“ tvrdí Otte.
Zároveň ekonom kritizuje podobu evropské integrace. Původní německá představa podle něj směřovala k decentralizované, federální a subsidiární Evropě založené na principu rovnosti hlasů. To ovšem podle jeho slov narazilo na odpor ve Francii, která se nejvíce obávala dominantního postavení Německa, a prosadila proto silně centralizovaný model Evropské unie.
„Po válce jsme samozřejmě byli morálně obviňováni – a právem. Mysleli jsme si tedy, že bychom měli udělat velké ústupky,“ vysvětluje Otte. „Někdo označil současnou podobu Evropské unie za ‚francouzský oblek na míru‘ a Německo s tím souhlasilo,“ dodává.
Dalším zásadním ústupkem Německa je podle Otteho vzdání se německé marky a zavedení eura, k němuž podle jeho názoru došlo bez bez vytvoření odpovídajících politických a bezpečnostních protivah. „Kdyby existovala centrální multilaterální jaderná odstrašující síla, byla by to spravedlivá dohoda. Kdyby tedy francouzská armáda byla integrována do multilaterální struktury, považoval bych to za spravedlivou dohodu a Německo by využilo svůj plný potenciál. Ale to se nestalo,“ tvrdí Otte. Výsledkem je podle něj vysoce centralizovaná a nefunkční Evropská unie, která se podle Otteho proměnila v nástroj, který Německo staví do relativně nevýhodné pozice a přispívá k oslabování jeho průmyslu i celkového postavení v Evropě. Přitom Otte chmurně dodává, že z německého průmyslu toho po skončení roku 2026 už „moc nezbude“.
Německo v troskách
Následně se Otte vrátil do devadesátých let minulého století, kdy se podle něj Spojené státy americké proměnily z ekonomického spojence v ekonomického konkurenta Německa a Evropy. Elity však tuto změnu podle jeho názoru mentálně nepřijaly, protože Spojené státy zůstávaly pevně zakotvené v jejich představě „Západu“. Německá veřejná debata přitom podle něj byla ideologicky vymezena ve prospěch Severoatlantické aliance a západních spojenců, přičemž takový konsenzus byl jen upevňován mainstreamovými médii.
„Německo tedy bylo ideologicky vždy připraveno být oporou NATO, USA, Francie nebo Anglie. Ale i debata byla nasměrována tímto směrem,“ tvrdí Otte. I proto podle něj nedošlo k zásadní reflexi ani po sabotáži plynovodu Nord Stream. Bývalou kancléřku Angelu Merkelovou Otte popisuje jako političku, která si byla vědoma mocenských struktur, příliš se nezajímala o své voliče a při rozhodování se orientovala především na zahraniční aktéry a neziskové organizace.
Současný německý kancléř Friedrich Merz je nyní podle Otteho zmatený, protože jeho silně proatlantický postoj naráží na stále agresivnější chování Spojených států amerických jako hegemonní mocnosti. Merzův dosavadní pohled na svět se i v souvislosti s vývojem situace ohledně Grónska otřásá. V souvislosti s absencí soudržné zahraniční politiky a diplomacie Otte dodává, že se Německo nyní pod vedením Merze „rozpadá“.
„Německo je v troskách. Destrukce byla dokončena určitě z více než 50 %,“ prohlašuje Otte a opakuje, že velkou roli v destrukci Německa hrála role médií i dominující ideologická představa, že je „Západ nejlepší“. Podle Otteho tuto představu zosobňují politici jako Friedrich Merz či Angela Merkelová, kteří ji přijali a podíleli se na formování současného stavu Německa.
Ekonom Max Otte je bývalým členem CDU, který v roce 2022 neúspěšně kandidoval na prezidenta Německa jako nominant pravicové AfD. Z CDU byl následně vyloučen.
Celý rozhovor s Maxem Ottem ke zhlédnutí zde:
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
Váš názor? (Hlasovalo 5 čtenářů)
Souhlasíte, že potlačování národních zájmů může vést k oslabení státu a jeho postavení v mezinárodním prostředí?
