„V rámci města Plzně nemůžeme toto výročí přejít bez nějaké větší pozornosti a bez toho, aby bylo připomenuto,“ uvedl na úvod při setkání s médii poslanec za ODS a náměstek primátora Martin Baxa. „Uplynulo 50 let od události, která zásadně poznamenala politický vývoj v naší zemi na další dlouhá desetiletí. Události roku 1968 byly, jsou a budou předmětem veřejné diskuse, předmětem pří historiků, lidí, kteří se pohybují ve veřejném prostoru, protože možných interpretací, co pražské jaro znamenalo, určitě vyžaduje diskusi.“ Třeba prý právě jakou roli hrála KSČ, k čemu směřovalo tehdejší dubčekovské vedení KSČ, co vlastně mělo, mohlo být a nakonec se nestalo cílem reformního procesu.
…a rok poté aneb zas a znova
„Jsme hrdí na to, že občané Československa včetně Plzeňanů se okupaci postavili, byť se tehdy Československo vojensky nebránilo této invazi. Jsem pyšný na to, že tehdejší Československý rozhlas v Plzni byl jedním z ohnisek odporu proti přicházejícím vojskům Sovětského svazu,“ pokračoval Baxa a připomněl, že tato agrese přinesla řadu obětí. „Druhá, bolestivější část připomínání událostí roku 1968, je to, co se odehrálo po těch měsících po invazi, kdy totéž komunistické vedení začalo postupně ustupovat a přistupovat na podmínky Sovětského svazu a kdy narůstala frustrace ve společnosti, která vyvrcholila několika událostmi, ať již to byla oběť Jana Palacha v roce 1969,“ připomněl o rok pozdější události bývalý plzeňský primátor. „Nebo pak připomenutí ročního výročí okupace v roce 1969, kdy byli Češi proti Čechům, demonstrace byly velice tvrdě rozháněny. Pak přišla doba okupace, jejíž následky neseme dosud. V období let 1969 až 1971 došlo ke zlomení páteře společnosti. Byl nastolen režim, který tady dalších dvacet let petrifikoval pevné postavení normalizační komunistické strany a totalitního režimu,“ uvedl v závěru svého vystoupení. Zároveň si pochvaloval připravený program, „…zvláště pak představení písničkářů, jako je Jaroslav Hutka či Vladimír Merta, kteří jsou spojeni s odporem proti komunistickému režimu.“
Z marasmu do marasmu
Hostem byl spoluorganizátor akce, pamětník srpnových událostí, bývalý vysokoškolský pedagog FAMU, docent Jaroslav Bárta.
„Lidé si představovali, že budou vyvedeni z marasmu, kterým po roce 1948 procházeli. Tyto naděje byly zmařeny tím, že tyto elity selhaly. Kdo neselhal, byli lidé,“ konstatoval Bárta. Společnost se podle něj dokázala v té době neuvěřitelně sjednotit a stát za idejemi, „které byly deklarovány, které přijala za své a ve které doufala. Které skýtaly naději změny. Srpnem 1968 byla všech těchto iluzí definitivně zbavena. Bylo potvrzeno, že Sovětský svaz se svou ideologií a mocenskými ambicemi po celou dobu toto území považoval za své. Tak se také v době srpnové agrese choval“.
„Oběti, které si zaslouží naši úcty, jsou ti, kteří na rozdíl od těch elit neselhali. Nejsou to jenom oběti, byť někteří jsou skutečně obětí zcela svéhlavého agresivního chování sovětských okupačních vojsk. Doplatili na to. Ať to byl traktorista, který náhodou vyjel 21. srpna prostě na pole a srazil jej tank. Neumím si představit, co se mu muselo promítat v hlavě ještě s tou hrůzou, že tento člověk zemřel po dlouhé době až v roce 1977,“ připomněl docent Bárta. „Oběti nahodilé, že tank vjel do trafiky, která stála v Kralovicích na náměstí. Dále žena ve svém bytě v Bučovicích náhodně stála u okna a byla zastřelena. Vbíhá do domu v Prostějově a u svých dveří je zastřelena. Jde nakupovat, tank vjede do obchodu a zabije ji. Zcela banální situace, kdy lidé doplácejí na to, jak se tady toto vojsko chovalo. Byla to rána, která mohla společnost probudit a sjednotit, pokud by ty elity šly s národem. Plané heslo – Jsme s vámi, buďte s námi – nebylo od nich dodrženo. Od mas, obyčejných lidí, dodrženo bylo. Tito lidé nejsou jen oběti, ale hrdinové. Hrdinou není Dubček a lidé, ke kterým stále ještě možná takto vzhlížíme,“ konstatoval host za souhlasného přikyvování poslance Baxy.
„Byl to člověk, který si lehl do cesty tankům, aby zabránil v cestě, ale velitel vojsk dal povel k jeho přejetí. Je to nejen oběť, ale hrdina. Dosud nikdy nebyl hrdinou a národ hrdiny potřebuje. Národ se stává obětí nikoliv hrdinů a hrdiny nenalézá. Hrdiny jsou ti, kteří trvali na Masarykově ideji, kterým se zařazoval po bok nejlepších demokracií na celém světě. Václav Fridrichovský se v Jihlavě také postavil tanku, naštěstí byl jen zraněn. Tito dva hrdinové jsou stejnými hrdiny, jako jsme později viděli na Náměstí nebeského klidu v Číně člověka, který se s taškou stavěl proti tankům a snažil se neustálým pohybem jim zabránit v cestě… Tito lidé k tomu přišli čirou náhodou, v banální situaci. Ta jejich smrt je dokladem zvůle agresora,“ vypočítával Jaroslav Bárta. Je podle něj zajímavé sledovat, jak se s tímto traumatem srovnávali českoslovenští výtvarníci.
Dnešní doba plná lží, matení a zkreslování
„Měli bychom si přiznat selhání, kterých jsme se dopustili. I já si nesu určité trauma, že jsem se jaký mladý člověk v té době nepostavil proti tomu nějakým výraznějším způsobem,“ kritizoval sám sebe Bárta. Pedagog považuje připomenutí srpnových událostí za dobré „…i v této době, kdy je plno lží, dezinformací, matoucích zpráv a vykládání historických faktů se zkresluje“. Zástupcem městského archivu pak byl připomenut plzeňský občan Josef Hlavatý, který se upálil na protest 20. 1. 1969 na plzeňském Masarykově náměstí, byť to pak komunistický režim svaloval na jeho psychický stav.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Václav Fiala
