Charta byla prvním a nejdéle působícím opozičním hnutím v sovětském bloku a inspirovala podobné aktivity v jiných zemích. Po zveřejnění dokumentu Prohlášení Charty 77 na začátku ledna 1977 vyšel tento text v předních světových denících a pozornost mu věnovaly západní tiskové agentury a rozhlasové stanice. Nezpochybňoval legitimitu stávajícího režimu a chtěl vést dialog, připomíná ČTK.

Režim však reagoval ostře. Již 7. ledna 1977 vyšel v Rudém právu první článek o Chartě pod titulkem Čí je to zájem. A ve zmíněném článku Ztroskotanci a samozvanci o pět dní později se o prohlášení Charty mluví jako o „protistátním, protisocialistickém, protilidovém a demagogickém hanopisu, který hrubě a lživě pomlouvá Československou socialistickou republiku a revoluční vymoženosti lidu“.

Vrcholem této kampaně se stala takzvaná Anticharta, kterou koncem ledna přijali umělci na shromáždění v Národním divadle. Kromě toho režim zasahoval proti signatářům Charty 77 i silou – zatýkáním, výslechy, domovními prohlídkami, nutil je také k vystěhování z republiky. Charta však ve své činnosti pokračovala a pomohla vytvořit prostor pro přechod k demokratickým změnám v roce 1989.