Realisté, na jejichž programu jste se podílel, ve sněmovních volbách neuspěli. Je to pro vás zklamání?
Je to rozhodně zklamání. A proč takový propadák? Možná příliš komplikovaný program pro intelektuály, přičemž lid chtěl srozumitelná hesla. Ale i náročný program se dá shrnout do několika srozumitelných bodů, což se bohužel nestalo. Reklamní kampaň Realistů byla naprosté fiasko. Totální fiasko, horší propadák jsem nezažil. Tak to dopadá, když se s plnou důvěrou obrátíte na tzv. odborníky na marketing. Oberou vás až na kost a výsledek je vrchol trapnosti.
Kdybyste byli prezident, vyžadovali byste od Babiše 101 hlasů, jako chtěl Zeman kdysi po Němcové?Anketa
Ale jiné nové strany se do Sněmovny probojovaly. Novou parlamentní stranou jsou Piráti, SPD a vlastně i STAN.
Ale Piráti nejsou žádná nová strana. Jsou tu už několik volebních období. Teprve letos si jich však voliči všimli. Ze zoufalství, vylučovací metodou, protože je to špatná strana. Piráti mají zmatek v myšlení, tápou mezi naivním chápáním liberalismu a tzv. Novou levicí. Je to strana bez myšlenek, zcela postradatelná.
Ani Okamura není ve Sněmovně nováček. Jeho úspěchem je povrchnost, která se určité vrstvě voličů líbí. A také teflonová povaha. Pokud jde o STAN, tato univerzální politická výplň dříve fungovala jako dodatek k TOP 09. Ani oni nejsou nijak noví.
Mají podle vás Realisté budoucnost, když jejich program voliče nezaujal?
Ale proboha. Cožpak voliči měli vůbec šanci se s volebním programem Realistů seznámit? Když kromě vlastního antimarketingu připočteme vliv blokády státních sdělovacích prostředků – které naopak mocně propagovaly bezvýznamnou ministraničku STAN – je zřejmé, že program Realistů byl jedním z nejpečlivěji střežených tajemství letošních voleb.
Jak hodnotíte celkový volební výsledek? Co vás nejvíc překvapilo, ať už příjemně, nebo nepříjemně?
Příjemně mě překvapil propad ČSSD. Sociální demokracie byla a stále je nejtoxičtější politickou silou naší polistopadové historie. Zatímco komunisté jsou známým, a tudíž méně nebezpečným nepřítelem, ČSSD si udržuje image „tradiční demokratické strany“. Fakticky vzato, co nám přinesla ČSSD? Myšlenkové giganty jako Zemana, Špidlu, Dienstbiera, Marksovou Tominovou. Nenažraný sociální stát. Tuny zákazů, příkazů, regulací. Korupci, nezkrotnou a žravou korupci – Rath je jen špička špičky masivního ledovce. Krajské uspořádání a zákon o státní službě – jinak řečeno, hromadu koryt pro stranické soudruhy.
Nepříjemně mě překvapila faktická absence pravice ve Sněmovně. Kromě ODS, která je vlažná a nespolehlivá, není ve Sněmovně jediná pravicová liberální síla, která by prosazovala nižší daně, omezení role státu a obranu základních svobod včetně svobody projevu.
Po minulých volbách mnozí politologové tvrdili, že sympatie k Babišovi opadnou, až tento kritik bude muset ukázat, co umí. Nic moc nepředvedl, zničil pár firem, mnohým otrávil podnikání, vyplula na něj spousta kauz, dokonce byl trestně stíhán, ukázalo se, že za dobu v politice hlavně zdvojnásobil svůj majetek, slovenský Ústavní soud v podstatě potvrdil, že byl konfidentem Státní bezpečnosti, přesto všechno ve volbách zvítězil s téměř třiceti procenty hlasů. Co je za tím? Marketing podporovaný prezidentem, médii, ať už jeho, nebo soukromými televizemi, jeho charisma, populismus, nebo nespokojenost lidí s polistopadovým vývojem?
V minulých volbách fungovalo ANO jako náhražka pravice. Dostalo hlasy od bývalých voličů ODS. Nyní Babišovo hnutí naopak zabralo jako náhražka ČSSD. Ano, je za tím vychytralý marketing, a také nespokojenost, že více než čtvrtstoletí od revoluce máme příjmy stále ani ne na 40 procentech Německa. Voličům, bohužel, nedochází, proč tomu tak je, ale to je jiný příběh.
Zajímavé bude sledovat Babišovy preference, pokud během jeho vlády nastane hospodářská recese. Zda se mu podaří svést vinu na někoho jiného, anebo zda lidem konečně dojde, že ten člověk je politický šarlatán.
Očekával jste takový debakl většiny tradičních stran, jak je označuje Andrej Babiš? Co udělaly nebo dělají špatně? Je už éra standardních stran, které se dělí na pravicové a levicové, event. středové, minulostí?
Co je to tradiční strana? Česká politická tradice netrvá ani tři desetiletí, lze vůbec mluvit o tradičních stranách?
Dělení na pravici a levici ovšem není zastaralé. Vždy, když se hlasuje o výši daní, je jasně vidět, kdo je napravo a kdo nalevo. Vždy, když se hlasuje o posílení moci státu (vzácněji o omezení moci státu), je opět vše zcela jasně viditelné. Levice vždy touží po maximální moci. Levice je definována touhou po moci. Naopak pravice zastává názor, že je lepší žít a nechat žít. Já pán, ty pán. Všichni lidé jsou si rovni před zákonem a každý má právo na život, svobodu a na hledání svého štěstí.
Zdůrazňuji, že pravicovým ideálem je „hledání štěstí“, ovšem levice to vidí jinak. Podle levice máme všichni právo na štěstí, přičemž štěstí je definováno vládou, Evropskou komisí nebo nějakou jinou autoritou.
Jak podle vás dopadne vyjednávání o vládě? Většina stran odmítá spolupracovat s Andrejem Babišem kvůli obvinění z dotačního podvodu, proto je připraven sestavit menšinovou vládu doplněnou o experty. Existují obavy, že díky podpoře prezidenta může vládnout bez důvěry třeba i rok. Navíc prezident stejně prohlásil, že i druhý pokus dá Andreji Babišovi. Co si o tom myslíte?
Ach. Nemám tušení. Neumím předpovídat výsledky voleb ani výsledky jednání po volbách. Volební potenciál Realistů jsem viděl na dvojciferné číslo a šeredně jsem se zmýlil. I kdybych někdy podobné předpovědi dělal – což je u mě ve střízlivém stavu téměř nemožné – nevěřte mi. Neumím předpovídat politiku. Naštěstí si to kompenzuji jinde, kde to má zajímavější finanční efekt, ale to není předmětem tohoto rozhovoru.
Někteří politologové i politici kritizují parlamentní strany, například ODS, která by byla schopna sestavit s ANO vládu jen ze dvou členů, že nectí svoji politickou odpovědnost. Měly by jít do vládní spolupráce s ANO, i když vědí ze zkušeností ČSSD a KDU-ČSL, že Babiš si přisvojí všechny výhody společného vládnutí a problémy svede na partnery?
Kdo chce kam, pomůže si sám. ODS byla předem varována. Nebude si moci stěžovat, pokud se tento scénář opravdu odehraje a ona dopadne špatně.
Měla by šanci ODS vůbec něco prosadit nebo něčemu zabránit, kdyby vládla s Babišem, jehož hnutí má trojnásobnou voličskou podporu, a tedy i trojnásobnou sílu? Nevymstilo by se jí to podobně jako opoziční smlouva?
Od opoziční smlouvy uplynulo téměř dvacet let a stále je pro ODS politické břemeno! Tím je řečeno vše.
Neměla by strana, která před volbami slibovala, že do koalice s Andrejem Babišem nepůjde, velký problém s důvěryhodností, kdyby svůj slib porušila? Odpustili by jí to voliči?
Já nejsem politolog, předseda ODS ano. On by to měl vědět lépe než já.
Objevují se návrhy na zavedení obecného referenda; častokrát s úmyslem dosáhnout vypsání referenda o setrvání v EU. Je možné, že Tomio Okamura k tomu nakonec dotlačí Andreje Babiše? Již teď proevropští aktivisté bijí na poplach, že je to začátek konce našeho členství v EU. Uvítal byste to jako kritik Evropské unie?
Babiš profituje z evropských dotací nejvíce v tomto státě. On bude poslední, kdo by referendum o členství chtěl vypsat.
Pokud jde o Evropskou unii – zcela realisticky chápu, že pro referendum o odchodu teď není vhodná doba. A dlouho nebude. Nicméně EU tady nebude navěky. Každé impérium se časem rozpadne, protože každé impérium je nesourodý, nepřirozený celek, který musí být udržován při životě uměle. Buď násilím nebo jinými prostředky, což v tomto případě jsou nástroje ekonomického charakteru. Až tyto nástroje ztratí účinnost, rozpad bude záležitostí historicky krátké doby.
Nevím, kolik času EU ještě zbývá. V roce 1910 nikdo netušil, že habsburská monarchie nepřežije dalších deset let. V roce 1930 nikdo netušil, že britské impérium směřuje k rychlému zániku. V roce 1985 by téměř nikoho nenapadlo (snad s výjimkou historika Richarda Pipese), že sovětské impérium tu v 90. letech už nebude.
Měli bychom tedy být připraveni na situaci, která jednou může nastat. Nebude to letos, nebude to příští rok, nebude to možná ani během příštích deseti let – ale jednou se to stane. Jednoho dne tu Evropské impérium prostě nebude a bude třeba vypořádat se s důsledky. Naši předkové řešili ekonomické následky rozpadu Rakouska-Uherska. Byla to těžká situace, ale vyřešili ji. Jednou můžeme něco podobného řešit i my.
Je proto žádoucí navazovat dobré styky se všemi partnery a potenciálními spojenci na východě i na západě. Začal bych s tradičním spojencem, což je Británie. Rusko ani Čína ve mně nebudí velké nadšení, ale je nutné mít korektní obchodní styky i s nimi. Koneckonců, ten neoblíbený Putin také nebude v Kremlu navěky a Čínu prostě nelze ignorovat. Pak je tu malý a přece velký spojenec jménem Izrael. Tento stát má velké zkušenosti s tím, co západní Evropu teprve čeká: s životem v neustálém ohrožení. Kromě toho je světovou jedničkou v moderních technologiích
Kdysi jste mi na adresu socialistů, kteří prosazovali v Česku švédský daňový systém, protože se tam osvědčil, řekl, že u nás nelze zavést, protože je u nás nedostatek Švédů. Dnes Tomio Okamura prosazuje švýcarský systém přímé demokracie. Nemyslíte, že u nás nepůjde zavést zase kvůli nedostatku Švýcarů?
Bral bych švédský daňový systém z roku 1960 – z doby, kdy tato severská země mohutně hospodářsky rostla a kdy přerozdělovala menší část HDP než dnešní Česko. Ani dnešní daňový systém Švédska není úplně zlý, i když mají vysokou DPH, což mi přijde asociální.
Nicméně švýcarský systém přímé demokracie byl přijat v roce 1848, kdy země byla chudá, většina Švýcarů naprosto politicky nevzdělaná, nebo dokonce úplně negramotná. Tehdejší zastánce všeobecného volebního práva, referenda a svobody projevu se jmenoval Ignaz Troxler. Byl to filosof a lékař, velmi vzdělaný člověk se světovým rozhledem. Ve své době čelil stejné námitce jako přímá demokracie dnes v Česku. A jaká byla jeho odpověď?
„Kdo touží po svobodě, musí počítat s tím, že bude i zneužívána. Škodu, která případně může vzniknout zneužitím svobody, lze napravit zas jen svobodou.“
Škoda, že Okamura není stejný myšlenkový kalibr jako kdysi Troxler. Základní myšlenka přímé demokracie je samozřejmě správná, ovšem metody, jakými je prosazována, jsou poněkud buranské.
Ke škodě věci.
Okamura také přišel s návrhem na zestátnění České televize a Českého rozhlasu. Nyní jsou veřejnoprávní média hrazena z koncesionářských poplatků a Sněmovna řídí tyto organizace přes jí volené rady. Okamura by rád převedl obě instituce přímo pod stát jakožto de facto příspěvkové organizace. Znamenalo by to podle vás ohrožení demokracie? Nebo by bez toho nebylo možné např. v ČT rozbít různá bratrstva, která tam podle největších kritiků, třeba prezidenta, skrytě řídí především zpravodajství a publicistiku?
Ale to je přece nesmysl. Česká televize i rozhlas přece vždy byly státní. Stát je financuje z výnosu zvláštních daní zvaných koncesionářské poplatky. Stát je reguluje a provádí ex post cenzuru. Formální zestátnění by neznamenalo žádnou změnu.
V mnoha politických stranách, které zažily volební debakl, dnes padají hlavy předsedů i celých vedení stran. Postačí personální rošády, nebo je potřeba zásadnějších změn, pokud strany chtějí návrat voličů?
Asi by stálo za to připomenout starou pravdu: Nelze oblbovat všechny. Pokud ano, pak jen na krátkou dobu. A pokud na dlouho dobu, pak ne úplně ve všem. A stejně se to nakonec vrátí i s úroky.
Jak vidíte po sněmovních volbách, které vyhrál velký spojenec současného prezidenta Miloše Zemana Andrej Babiš, lednové prezidentské volby? Podle mnohých Babišův úspěch posílil Miloše Zemana a znovu ho vrátil do role favorita.
Neodvážím se nic prognózovat. Řeknu jen to, že ani jeden z možných kandidátů mě nenaplňuje nadšením. Ze všeho nejméně dva oblíbenci salónní levice, myslím, že je nemusím jmenovat.
Myslíte, že se česká politika dá nějak změnit k lepšímu?
Nedá. Nejprve by bylo nutné změnit volební systém. Zavést přímou volbu poslanců, protože jedině přímá volba znamená přímou odpovědnost. Podle vzoru americké ústavy bychom měli zavést odvolatelnost poslanců: i když je tato možnost velmi zřídkakdy využívána, musí existovat, aby plnila úlohu Damoklova meče. Omezit imunitu pouze na projevy v parlamentu, na nic jiného. Referendum je také důležité, ale ve srovnání se změnou volebního systému je to druhotná záležitost.
Také by bylo třeba vyřešit roli prezidenta, abychom neměli dvě zahraniční politiky: vládní a hradní. Česká republika je ve skutečnosti konstituční monarchie, ovšem s velmi ledabyle, až fušersky napsanou konstitucí. Potřebujeme novou ústavu, kterou by nepsaly české právnické nuly, ale někdo, kdo má systémové myšlení. Švýcarsko mělo Ignáce Troxlera, který dokázal svoji ústavní reformu prosadit. My nikoho takového nemáme.
Takže – zanechte vší naděje, vy, kteří žijete v Kocourkově.
Psali jsme:
autor: Libuše Frantová
