Na východní frontě panuje klid, stejný klid panuje i ve vztazích mezi světovými velmocemi. Především proto, že po uzavření mírové dohody v Minsku je na Ukrajině dodržován klid zbraní a pozornost světového společenství se obrátila na Írán a Jemen. Přesto není vztah mezi Ruskem a Západem o nic méně chladný, než tomu bylo v předcházejících měsících. Může ovšem takový antagonistický vztah přetrvat i v dlouhodobém horizontu? A pokud ano, mohou si obě dvě strany něco podobného dovolit?

V případě Ruska všeobecně převládá názor, že nikoli. Zdá se, že takové hodnocení je vzhledem k posledním statistikám celkem na místě. Centrální ruská banka předpovídá pokles ekonomiky o 3,5 až 4 % a v příštím roce o další procento. Rubl je sice nyní poměrně stabilizovaný, ale přesto od června loňského roku ztratil 40 % své hodnoty. Bývalý ministr financí Alexej Kudrin se nechal slyšet, že podle jeho odhadů budou Rusko události na Krymu v příštích třech až čtyřech letech stát 200 miliard dolarů. V ekonomice převládá šedá zóna a kromě Putina málokdo hýří optimismem, že by se mělo vše rapidně změnit k lepšímu.

Z Putinova pohledu se ovšem zase nic tak zásadního neděje. Ruský prezident vstoupil do šestnáctého roku v čele své země ať už v roli premiéra či prezidenta a nepotýká se vlastně s jinými problémy, než tomu bylo v roce prvním. Ekonomika stagnuje, životní úroveň klesá, odliv kapitálu je patrný a přímé zahraniční investice jsou naopak nízké. Vývoj ruské demografie a akciové trhy jsou na tom celkem dobře, ale v krátkodobém horizontu nepřinášejí makroekonomické ukazatele zemi příliš velké naděje.