„Přijela jsem z Charkova s devítiletou dcerkou na začátku března. Manžel tam zůstal. Píše mi, že je tam všechno v pořádku. Vím, že si vymýšlí, abych se nestrachovala. Vím, že tam není nic v pořádku,“ říká blonďatá maminka Jekatěrina. Setkáváme se v útočišti v Michalovcích, což je jedno z prvních míst, kde si uprchlíci mohou po dlouhé cestě oddychnout. Zhruba tři měsíce zuří na Ukrajině válka.

Východní zlo, západní dobro

Přejdu přes modrožlutou lávku nad řekou Laborec a jsem u multifunkčního velkokapacitního centra (VKC) na pomoc uprchlíkům. Chvíli to trvá, než najdou hlavního koordinátora Jozefa Benyaka, ale pak už jde všechno jako po másle. V jednom ze stanů mě zaregistrují jako „press Jan“ a můžu si tady ve vší slušnosti dělat, co chci. Jen prý nefotit vnitřky stanů, když v nich někdo spí.

A proto si nyní povídám s Jekatěrinou. Za vlídnou tváří schovává strach. „Rusko napadlo Ukrajinu. Vraždí lidi, bombarduje města, vše ničí,“ řekne lakonicky. Podle ní se po invazi lidé ze západních i východních oblastí ve smýšlení o Rusku sjednotili. Přestože tam mají příbuzné či kamarády, berou ho jako zlo z východu. Jekatěrina s dcerkou bydlí v Košicích, kde jim bylo hned poskytnuto útočiště. „V jakémsi parku kultury, který má ubytovací prostory. Máme to na tři měsíce bezplatně. Jsem tam spokojená. Slováci jsou dobro ze západu. Dvakrát jsem kdysi byla i v Praze a moc se mi tam líbilo, ale lidem jsem skoro nerozuměla. Slovenský jazyk je nám bližší,“ podotýká. Její muž v domovském Charkově stále opravuje auta. Jak vojenská, tak civilní.