„Přijela jsem z Charkova s devítiletou dcerkou na začátku března. Manžel tam zůstal. Píše mi, že je tam všechno v pořádku. Vím, že si vymýšlí, abych se nestrachovala. Vím, že tam není nic v pořádku,“ říká blonďatá maminka Jekatěrina. Setkáváme se v útočišti v Michalovcích, což je jedno z prvních míst, kde si uprchlíci mohou po dlouhé cestě oddychnout. Zhruba tři měsíce zuří na Ukrajině válka.
Východní zlo, západní dobro
Přejdu přes modrožlutou lávku nad řekou Laborec a jsem u multifunkčního velkokapacitního centra (VKC) na pomoc uprchlíkům. Chvíli to trvá, než najdou hlavního koordinátora Jozefa Benyaka, ale pak už jde všechno jako po másle. V jednom ze stanů mě zaregistrují jako „press Jan“ a můžu si tady ve vší slušnosti dělat, co chci. Jen prý nefotit vnitřky stanů, když v nich někdo spí.
A proto si nyní povídám s Jekatěrinou. Za vlídnou tváří schovává strach. „Rusko napadlo Ukrajinu. Vraždí lidi, bombarduje města, vše ničí,“ řekne lakonicky. Podle ní se po invazi lidé ze západních i východních oblastí ve smýšlení o Rusku sjednotili. Přestože tam mají příbuzné či kamarády, berou ho jako zlo z východu. Jekatěrina s dcerkou bydlí v Košicích, kde jim bylo hned poskytnuto útočiště. „V jakémsi parku kultury, který má ubytovací prostory. Máme to na tři měsíce bezplatně. Jsem tam spokojená. Slováci jsou dobro ze západu. Dvakrát jsem kdysi byla i v Praze a moc se mi tam líbilo, ale lidem jsem skoro nerozuměla. Slovenský jazyk je nám bližší,“ podotýká. Její muž v domovském Charkově stále opravuje auta. Jak vojenská, tak civilní.
Fotogalerie: - Útočiště v Michalovcích
„Nejvíce chtějí uprchlíci do Mnichova a Prahy. Tady se najedí, odpočinou si a cestují dál. Nyní sem přichází zhruba tři sta běženců denně a tak do deseti jich chce zůstat na Slovensku. Ti, co zůstanou, se přes cizineckou policii zaregistrují a dostanou veškeré důležité informace. Dostanou nouzové ubytování a pak je přesouváme do střednědobého či dlouhodobého ubytování,“ vysvětluje koordinátor Benyak.
Nouze nemá hranice
Centrum funguje jako malé uprchlické městečko. Tady je zdravotnický stan, tam modlitebna, jinde stany jako nouzové ubytování či jídelna. V jendom z otevřených stanů se nachází psychologická poradna, kde právě ordinuje Dominika Rajznerová. Nejvíce se prý setkává s lidmi v panice, úzkosti a zahlcené emocemi. Někteří mají symptomy posttraumatického stresu a zároveň nevědí, co si mají počít dál. „Jejich obavy nevyřešíme, ale můžeme jejich stav stabilizovat, trochu je upokojit. Nabrali odvahu, vyšli ze svých úkrytů a s dětmi se odebrali do bezpečí. Obdivuji je. Klobouk dolů,“ dodává.
A jak členka Krizového intervenčního týmu IPčko nahlíží na řeči některých Slováků, že se jí podobní starají více o Ukrajince než o vlastní lidi? „Už deset let pomáháme lidem s duševními těžkostmi. Chodíme do škol, řešíme různé tragédie, pomáháme. Snažíme se být Slovákům, ale i Čechům, protože máme kolem dvaceti procent českých klientů, co nejblíž. Strach, nouze a těžkosti nemají hranice. Nezáleží na tom, ze které země člověk je. Teď se je třeba postarat o uprchlíky z Ukrajiny,“ odpoví.
Podle Benyaka do centra v Michalovcích stále přichází mnoho uprchlíků, kteří pomoc potřebují: „Samozřejmě že se střetáváme s různými názory. A vím, že i mezi uprchlíky se najdou tací, kteří zneužívají systém a lidskou dobrotu. Příběhy lidí, co ztratili úplně všechno, mě stále přesvědčují o smyslu této práce. Přicházejí lidé z Charkova, Mariupolu, ale třeba i ti z Užhorodu, kteří pomoc až tak nepotřebují.“
Příběhy smutných očí
Autobusem od hranic právě dojel Michal. Dorazil sem ze Zakarpatské oblasti s manželkou a čtyřmi dětmi. „Nikomu není třeba války, chceme mír. Nejdřív se musím postarat o rodinu, aby žila v bezpečí. Dříve jsem pracoval v Hamburku, takže tam nyní míříme. Vím, kde najdu práci, jak sehnat ubytování. A pak se rozhodnu, jestli tam zůstanu, anebo se vrátím do války a budu bojovat,“ vysvětlil v obavách, jestli nebude někde v rádiu slyšet jeho hlas. Po ujištění, že mám diktafon jen kvůli špatné paměti, se uklidnil.
Někteří Ukrajinci utíkají i s domácími mazlíčky. Ostatně i na ně je „vékácéčko“, jak zařízení všichni říkají, připraveno. V menším stanu sídlí veterinářka a zrovna pomáhá mladé dívce s neposedným pejskem. Jde o jeden z příběhů psího života a možné cesty za lepším. „Vozíme s dalšími uprchlíky jídlo do Užhorodu, odkud ho distribuují dál na východ potřebným. Přišla tam k nám paní, co už dva roky krmila u autobusové stanice zbědovaného pejska, jestli bychom se o něj nepostarali. Po mnoha peripetiích jsme ho chytili,“ vypráví Norka Nura, která studuje veterinu v Košicích a bezejmenného pejska bezdomovce s očima plnýma strachu a ponížení převezla přes hranice. Teď ho čeká karanténa, odčervení, vakcinace, mikročip a snad i hodní páníčci.
Multifunkční velkokapacitní centrum. Ta slova znějí hrůzně a odosobněně. Nicméně tady potřební najdou ochotné lidi. Až by se namísto „sláva válečným hrdinům“ chtělo zvolat „sláva dobrovolníkům“. Referentka komunikace Městského úřadu Michalovce Marcela Andréová sdělila, že bylo otevřené správou města prvního března a po pěti dnech přešlo pod správu slovenského ministerstva vnitra. Tohle útočiště se nachází poblíž hraničních přechodů ve Vyšném Nemeckém a v Čierne nad Tisou, odkud sem vozí uprchlíky autobusy. Hned po invazi jich byly tisíce denně, teď jejich řady notně prořídly.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
Ukrajina (válka na Ukrajině)
Zprávy z bojiště jsou v reálném čase těžko ověřitelné, ať již pocházejí z jakékoliv strany konfliktu. Obě válčící strany z pochopitelných důvodů mohou vypouštět zcela, nebo částečně nepravdivé (zavádějící) informace.
Redakční obsah PL pojednávající o tomto konfliktu naleznete na této stránce.
autor: Jan Rychetský
