Uhlová úvodem popsala pracovní pohovor, kdy se dozvěděla o všem možných benefitech, zároveň také předložila maturitní vysvědčení, výpis ze zdravotní dokumentace i výpis z rejstříku trestů. Trvalo měsíc, než nastoupila. „Měla jsem si vzít s sebou černé kalhoty, pevné boty a zámek od skříňky,“ uvedla, že následně dostala kasu s penězi, razítko, fix a klíč od své kasy.
Zavedli mě ke kase, kde seděla Janinka, a řekli mi, ať sleduju, jak pracuje. Dívala jsem se asi hodinu, ale byla jsem úplně bez šance vystopovat, jaká tlačítka mačká, protože to dělala děsně rychle. Po hodině mi řekla, ať si sednu za svou kasu a během nákupu prvních tří zákazníků stála za mnou a pomáhala mi. Pak už jsem pracovala sama. Celkem snadno jsem se naučila, jak se platí hotovostí a kartou, problém byly stravenky. Každý typ se zaznamenával trochu jinak a někteří zákazníci různé druhy stravenek kombinovali,“ poznamenala Uhlová.
Následně popisovala, jak ji to začalo bavit – nadšení jí vydrželo přesně šest hodin. „Pak mi začalo hučet v hlavě a musela jsem se hodně soustředit, abych nedělala chyby,“ uvedla. Popsala také, jak se jí chtělo za kasou hrozně čůrat, měla kolikrát žízeň a neměla dost drobných. Vedoucího pak musela volat kvůli stornu.
„Když jsem měla večer odcházet, byl v obchodě zrovna nějaký zmatek, hodně zákazníků, dlouhé fronty. Třikrát jsem důrazně zopakovala, že opravdu musím jít. Můj muž nebyl doma, děti hlídal náš kamarád Kolja, který se potřeboval domů dostat včas. Byla jsem hodně vehementní a vedoucí dne seděl na kase blízko mě. Díky tomu se mi podařilo odejít jen s dvacetiminutovým zpožděním,“ sdělila Uhlová.
Popsala i další dny, kdy například slyšela rozčilenou kolegyni a dozvěděla se, že je lepší být agenturní zaměstnanec, neboť pak je více benefitů. „Snažila jsem se zjistit, jaké benefity má na mysli. Nakonec z ní vypadlo, že ty benefity znamenají, že si může určovat, kdy má směnu. To samé říkala Janinka, o které jsem si dlouho myslela, že tam musí být zaměstnaná. Prý by se zaměstnat nenechala. Nemocná stejně není nikdy déle než tři dny a takhle si může určovat, kdy půjde do práce,“ dodala Uhlová.
Popsala i jak udělala manko, jak dýška patřila vedení společnosti, jak lidé nerespektují světelnou signalizaci, jež ukazuje, jestli je kasa zavřená.
„Musíme se hlavně pořád usmívat, ať se děje, co se děje. Na nástěnce jsme měli soutěž ‚smajlík za úsměv zákazníka‘ a manažerka pořád zdůrazňovala, abychom se usmívali. Když u mě nakupoval melouny šéf všech šéfů a já ztratila účtenku, kterou po mně chtěl, nebyl z toho nakonec průšvih. Ten den mi sice bylo z únavy spíš do pláče, ale manažerce se doneslo, že se mi ho podařilo pobavit,“ zmínila jasně Uhlová.
„Nikdo mi první dny neřekl, jestli půjdu do práce i o víkendu a jak to bude dál s mými směnami. První den na mě manažerka zavolala přes chodbu, že mám chodit v jednu a končit budu v půl desáté. Ve čtvrtek první týden jsem za ní přišla a poprosila ji, jestli bych nemohla mít služby dopoledne. Můj muž měl odjíždět na týden pryč a já jsem potřebovala být s dětmi. Manažerka mi sladkým hlasem řekla, že by to nešlo, že služby jsou už rozepsané a nedá se s tím nic dělat. Koncem měsíce mi pak oznámila, že mám takto rozepsané služby i na další měsíc. O pauzách jsem se potkávala s mladou ženou, která měla odpolední už několik měsíců,“ poznamenala dále a vzpomněla i na slova prodavačky, která si posteskla, že neviděla kvůli práci svého syna vyrůstat.
Závěrem si Uhlová také povšimla toho, jak hodně lidí pořizovalo jen úplně minimální nákupy. „Třeba za šedesát korun kousek petržele, pár housek, kousíček slaniny, bylo vidět, že to mají na dvě jídla a přesně spočítaný. A pak byli lidi, ale těch bylo vlastně málo, kteří zjevně vůbec nepočítali a nakupovali luxusní bio zboží. Hlavně staří lidé chodili s hodně skromnými a přesně propočítanými nákupy, ale nejen oni. Pak u mě nakupovali také alkoholici. Vytáhli drobný a koupili si jen krabičák nebo placatku,“ uvedla. Zákazníci se chovali většinou mile, za hodinu jich měla Uhlová správně obsloužit 75.
„Lidi, kterým nabídneš účtenku, si ji buď vezmou, anebo ji nechtějí. Z těch, kteří ji nechtějí, to hodně lidí okomentuje ‚nechci, stejně mi to nikdo neproplatí‘ anebo ‚pošlete to Babišovi‘. A když nejde načíst nějaký kód nebo nemůžu najít, co je to za kus pečiva, říkají ‚to bude asi zadarmo‘. Koncem měsíce už jsem se tomu začínala smát, opakovalo se to jako v nějakém absurdním dramatu,‘ uvedla Uhlová.
Původní text ZDE.
„Loučení pro mě bylo hrozné. Měla jsem špatné svědomí, že odcházím a nechávám tam ostatní pracovat v o to horších podmínkách, když jich bude zase méně. Hlavou se mi taky pořád honilo, jak reportáž z Alberta napíšu. Tušila jsem, že vedení Alberta bude chtít odpovědnost přehodit na naši manažerku, která je přitom vinna hlavně svou přílišnou loajalitou k firmě,“ uvedla Uhlová s tím, že její podezření se naplnilo, když se k jejím zjištěním pro Českou televizi vyjádřil počátkem září Jiří Mareček, mluvčí společnosti Ahold, která Alberty provozuje.
„Dodržujeme zákoník práce a procesy jsou nastaveny v souladu s legislativou. Takové situace by v našich obchodech nastat neměly. A pokud ano, jedná se o ojedinělé pochybení, za které se omlouváme,“ napsal podle Uhlové mluvčí.
Psali jsme:
Jste politik? Zveřejněte bez redakčních úprav vše, co chcete. Zaregistrujte se ZDE.
Jste čtenář a chcete komunikovat se svými zastupiteli? Zaregistrujte se ZDE.
