Pane doktore, jsou to čtyři roky od začátku ruské invaze na Ukrajinu. Už jsme zde o tom napsali dost. Je nicméně něco, co by k tomuto výročí mělo zaznít a zatím to vyřčeno nebylo?

Někdy se mi zdá, že se až příliš snadno píše o Ukrajině a Ukrajincích a zapomíná se na to, že jsou to dvě různé věci. Ukrajina je přece stát, sice s nejistou suverenitou, ale obývaný různými národy a etnickými skupinami nejen po revoluci a občanské válce, ale i dlouhá staletí před tím. V jiné zemi žil kníže Vladimír, který přijal křesťanství z Východní říše římské, jinou zemi dobýval Čingischán a jeho potomci, vládci kaganátu ovlivnění islámem i judaismem, jiné byly politické poměry či spíše nepoměry v době „smuty“ (smutnoje vremja), krátkého období vlády samozvanců, v letech švédsko-polských nájezdů, hladomoru a krizí. Krymský chanát, stát Krymských Tatrů, trval od poloviny 15. stol. do dobytí poloostrova vojsky Kateřiny Veliké (1783) a vzniku carské vojenské flotily pod velením admirála Ušakova.

A to se příliš nevzpomíná na poměry na Krymu v letech občanské války 20. století, kdy jen jmen generálů bílých a rudých, stejně jako vojsk podporovaných velmocemi, jejichž vojáci se zde ocitali jako dobyvatelé vojenských strategických prostorů a lupičů ekonomických zdrojů agrárních i surovinových. Snad by se někdy mohlo mluvit nikoliv jen o Krymu jako geografickém útvaru, ale také o Autonomní republice Krym, politické a multikulturní jednotce, kvůli které ta poslední ruská „policejní akce“ vznikla a přerostla v dnešní válku. Válku, na jejíž frontách se setkávají vojenské jednotky dodané z KLDR a podle posledních zpráv dokonce i z jihoamerické Kolumbie.

Souvisí to také s tím, proč se tato válka nacionalizovala a jaký druh nacionalismu dnešní „Ukrajinci“ a „Rusové“ si pod tímto slovem představují. Proto by se mělo mluvit o „zemském nacionalismu“ a hledat důvody, proč se stává za daných okolností nacionalismem kulturním až náboženským. Náš krajan, slovutný Karl Wolfgang Deutsch, mluví o nacionalismu jako prostředku sociální komunikace (Nationalism and Social Communication, 1953) a ta by neměla být opomenuta, stejně jako fundamentální a mnohé studie Miroslava Hrocha, kterému bychom zde mohli za všechny jeho bývalé studenty složit poklonu.

Fixace části české veřejnosti na Ukrajinu coby „svatou věc“ trvá; viděli jsme při víkendové demonstraci Milionu chvilek. Opravdu jde těm lidem o dobro Ukrajiny nebo o něco jiného?

Máte pravdu, že na této demonstraci to chvílemi vypadalo jako procesí ke svatému grálu. Když ovšem přehlédneme některé pohanské vulgarismy a chování některých „účinkujících“, kteří si toho pravděpodobně nebyli vědomi. Jistě tam byli lidé, kteří věří ideálu svatého boje za svobodu a války proti, jak neustále a tvrdohlavě opakují, agresorovi. Co si pod tím slovem představují, je jistě něco jiného, než upálení živých demonstrantů v Domě odborů v Oděse, a doufejme, že nebudou naslouchat českému vládnímu zmocněnci pro energetiku (od roku 2025 českému velvyslanci ve Spojeném království) Václavu Bartuškovi, který navrhoval podobný postup včetně vysypání popelu spálených „někde v příkopu podél cesty“.

Fotogalerie: - Společně za Ukrajinu

Velká část této sešlosti byla jistě přesvědčena o své pravdě a chovala se v duchu nekultivované výzvy pana Mináře „neposrat se“. I když ví Bůh! Dnes se na internetu objevily také výroky pana exministra Lipavského k vítěznému tažení až do zničení Ruska, a tak můžeme předpokládat, že někteří z účastníků manifestace jsou připraveni, alespoň duchovně, „táhnout na Východ“. Jsou přece lidé, a dokonce i celé národy v Evropě, které o tom sní už více než dvě století.

Stejně tak se projevila určitá neurotičnost vůči Rusku – vyjádřená nespokojeností nad tím, že ruští tělesně postižení sportovci se zúčastní paralympijských her v Miláně pod svou vlajkou. Ano, Rusko je agresor, ale jistě ne první a jediný. Proč zrovna zde taková vyhrocenost?

Nemusíme pro tento efekt chodit daleko. Patřím ke generaci, která se účastnila až hysterických demonstrací a aktivit v letech americké války ve Vietnamu. A to tehdy měli lidé přímo fyzické zkušenosti s utrpením Vietnamců a také mladých Američanů, kteří se nedokázali vrátit z války, protože zůstali pohřbeni daleko od domova, nebo se vrátili a dožívali jako ztracená generace. Ta dnešní ukrajinská válka je sice daleko, ale účastníme se jí prostřednictvím médií, která ji prezentují jako neosobní prožitek teatrální prezentace.

Film Miloše Formana Hair vznikl podle broadwayského muzikálu z roku 1968. Byla to pozoruhodná reflexe fenoménu přijímání hrůzné události, aniž se v tomto díle válčilo a zabíjelo. Senzibilita lidí, kteří mají jinou existenciální zkušenost než paralympionici, je jistě jiná, než u curlingového šoupání kameny. Proto se domnívám, že lidské utrpení vnímají intenzivněji. Neumím to říct jinak, ale myslím si, že více soucítí s Ukrajinci, a nikoliv jen s Ukrajinou.

Pobavilo mě, že voliči opozice chtějí být „světoví“ a mávají každým článkem ve světovém tisku, ve kterém nám vláda dělá „ostudu“ tím, že není dost „proukrajinská“ nebo dělá jinou „ostudu“. Ale když Donald Trump pochválil Petra Macinku, nějak se z toho opozičníci neradovali. Tak jak je to s tou „touhou po světovosti“?

To se tentokrát opravdu nepovedlo. Snad je to tím, že mnozí naši politici trpí tím svým l'esprit d'eskalier (opožděným, schodovým důvtipem) a když se rozhodnou trochu zalhat, nejsou pohotoví, ale spíše opoždění, protože jsou líní. V tomto vámi citovaném rozmaru chtěli dohnat a předehnat Donalda Trumpa a nezvážili všechny okolnosti. Jen se snažili okouzlit své televizní diváky a skončili u toho, že začali urážet amerického prezidenta. Snad si chtěli bláhově dokázat, že jsou o trochu víc, a tak se nadýmali tak dlouho, až, jak říká česká lidová moudrost, jim praskly kšandy.

Přitom nemuseli spěchat. Ten „úspěch“ pana MZV Macinky má své limity, ale kombinací nepřiznané malosti a velkého hulvátství z toho vznikl zase jeden staročeský Kocourkov.

Musím se vás zeptat na něco, co se mi dlouho honí hlavou a mohou za to právě voliči opozice: střední třída, zaměstnanci nadnárodních korporací, umělci, akademici, učitelé... Taková ta „státotvorná vrstva“, zlí jazykové by řekli „lepší lidé“. To hartusení o tom „být spolehlivý partner Západu“ a „civilizovaného světa“ a „stát na správné straně“ a nadávání těm „blbým Čechům“, kteří se vzpírají politice západní Evropy – no, není ono to v české krvi? Staletí jsme se klaněli Němcům, pak Sovětům, teď asi zase Němcům. 

Možná ta česká krev v tom nehraje tak důležitou roli. Francouzští maloměšťáci znají Molièrovi směšné preciosky, opoždění nevzdělanci se ověšují u nás tituly a domnívají se, že za nimi skryjí svou nedostatečnost. Mgr. et Mgr. et Mgr. PH.D., a MBA Tomáš Zdechovský své tituly jistě dostal právem, ale jakmile si je nechá vytisknout na svou navštívenku, je to vážné varování pro druhou stranu, že se setkává s něčím více než pozoruhodným. Mgr. et Mgr. Věra Jourová, dr.h.c., je na tom jen o trochu lépe, ale i její vizitka musí strašit v Bruselu, Štrasburku i Lucemburku.

Jan Werich někde vzpomínal, že když s Voskovcem promovali na UK, odnesl svůj diplom mamince a slíbil jí, že se nikdy nebudou s Jiřím Voskovcem podepisovat dr. nebo podle dnešní AI PhDr. a JUDr. V žertu pak dodával, že by to bylo blbé na plakátech.

U našich sousedů v Rakousku nebo SRN se s akademickými a pedagogickými tituly zápasí podobně a čas od času se tam objeví podobný skandál jako u nás doma. (Viz často citované a tajemné obchodování s tituly pod kontrolou paní europoslankyně Nerudové.) Snad právě proto mohl být v Rakousku napsán nedokončený román Roberta Musila Muž bez vlastností a mohli bychom si pamatovat, že bez vlastností nebývají jen muži, ale i ženy.

V Dalimilově kronice najdeme věty, že Němci všeho špatného Čechům činí, a proto se doporučuje: „Když Němce potkáchu, nosu mu uřezáchu“. A to jsme už ve 14. století. Ono těch praporů bylo víc, nejen ten žluto-modrý, a ten s rakouskou orlicí trhající své okovy a svírající ve spárech srp a kladivo. Proto nemůže překvapit, že dnešní občané ČR sice nesnášejí ČT, ale nejpopulárnějším současným dílem je Modrá krev, hned po kuchařích a kuchařkách všech druhů a barev.

Psali jsme:

Projekt Turek nevyšel, přišla akce Macinka. Zbořil vidí plán

Zbořil: Praha pracuje na svém sebezničení z vlastní vůle

Zbořil: ČT bez Okamury? Nebezpečná hra kolem Moravce

Komu hráblo? Zbořil o kauze „Putin a pošukové“