Spojenci USA projde prakticky cokoliv, odrodilec je světový padouch. Přečtěte si obsáhlý rozbor vztahů v jednom neobyčejně zajímavém regionu

Vzájemné vztahy mezi klíčovými hráči, ovlivňující politické dění na Blízkém a Středním východě, jsou natolik spletité, že je obtížné je precizně rozklíčovat: jsou plné animozit, kuriózních spojenectví a neustále se proměňují. Lze jmenovat čtyři základní státy či mocnosti, které v tomto výbušném regionu dlouhodobě hrají prim – Spojené státy, Saúdská Arábie, Írán a Izrael. Působení a role Izraele v regionu je téma na samostatnou kapitolu, budeme se tedy soustředit na úlohu a vzájemné vztahy prvních tří mocností.

Hledíme-li na dění na Blízkém a Středním východě regionální optikou, můžeme podotknout, že zde existuje jakýsi zápas mezi místními mocnostmi, a to mezi sunnitskou Saúdskou Arábií a šíitským Íránem, což je ale hodně zjednodušující pohled. Západní sdělovací prostředky ve shodě s vládní agendou Washingtonu, obdobným způsobem jako Saúdská Arábie, vytrubují do světa, že Írán představuje pro region i svět nebezpečné riziko, šíří terorismus a představuje „destabilizující“ faktor na blízkovýchodní šachovnici.

Přestože má Írán paradoxně díky americké okupaci značný vliv na iráckou vládu, podporuje syrský režim prezidenta Asada, libanonské hnutí Hizballáh či palestinský Hamas a dále třeba šíitské povstalce v Jemenu Hútie, nemůže se měřit se Saúdskou Arábií, které Obamova administrativa schválila prodej zbraní a další vojenský materiál za rekordní sumu 60 miliard dolarů. Saúdskoarabský spojenec Katar získal v loňském roce od amerických zbrojařských korporací vojenské vybavení ve výši 11 miliard dolarů navzdory skutečnosti, že Dauhá podporuje Hamás a džihádisty operující v Sýrii.

Íránský jaderný program je papírový strašák

Je nám neustále opakováno, že jaderné ambice Teheránu jsou maximální hrozbou pro svět, přičemž jak americké zpravodajské služby, tak Mossad dospěly před pár lety k závěru, že Írán na vytvoření jaderné bomby nepracuje. Skutečně závažný problém pro celou oblast naopak představují izraelský nukleární potenciál čítající až 200 jaderných hlavic, ale i jaderné ambice Rijádu, o nichž se ze známých důvod příliš nehovoří.

Důvody jsou nasnadě; zatímco Spojené státy udržují se Saúdskou Arábií vřelé vztahy až na malé výjimky již od roku 1933, Írán odpadl z mocenského orbitu USA v roce 1979 po svržení spřáteleného šáha Rézy Páhlavího a od té doby představuje „destabilizační faktor“ v regionu, protože se odmítá podrobit poslušnosti. Nepatří do „klubu vyvolených“, a proto je nutně ostrakizován, ačkoliv de facto nepředstavuje pro Washington ani Rijád zásadní hrozbu pro jejich dominanci.

Mluvíme-li o mezinárodní komunitě, která režim ajatolláhů v Teheránu odsuzuje a považuje jej za hrozbu, máme na mysli Spojené státy a jejich spojence, kterých jsou řádově desítky, nicméně většina zemí na světě, příkladně Hnutí nezúčastněných zemí (NAM), mající 120 členských států, podporuje právo Íránu na obohacování uranu pro mírové účely v intencích Smlouvy o nešíření jaderných zbraní (NPT), již Teherán ratifikoval.

Lidská práva coby fíkový list

Není od věci zmínit, že režim ajatolláhů představuje neopomenutelná rizika, nicméně ta se týkají především samotných Íránců; jsou jím porušována lidská práva, ale ve srovnání s nejbližším muslimským spojencem Spojených států, Saúdskou Arábií, je Írán téměř dokonalou demokracií, v jehož parlamentu má zastoupení i tamní židovská komunita. Dokonce i prominentní americký novinář Fareed Zakaria, který srovnával postavení a práva žen v Saúdské Arábii a Íránu, soudí, že íránské ženy jsou na tom ve všech ohledech lépe než saúdskoarabské ženy.

Nejenže Saúdská Arábie tvrdě potlačuje práva občanů na domácí půdě, je také předním vývozcem extremistického islámského učení wahhábismu (z něhož vychází i perverzní ideologie džihádistů Islámského státu), a to ve spolupráci se CIA a pákistánskou tajnou službou ISI, v podstatě do celého světa. Rijád financuje „edukační programy“ týkající se této krajně extremistické ideologie kupříkladu distribucí náboženské literatury a výstavou náboženských škol (madras), a potažmo dlouhodobě dotuje a sytí džihádistický teror.

Co je na tom poněkud žinantní, je fakt, že se tak děje se souhlasem a pomocí Spojených států, jež ale zároveň vedou tažení proti islámskému terorismu; tento schizofrenní postoj se opět nedostává pod palbu oprávněné kritiky.

Kdo je skutečným destabilizačním faktorem v blízkovýchodním regionu?

K eskalaci islamistického terorismu v blízkovýchodním regionu a nejen tam vrchovatou měrou přispělo taktéž vojenské angažmá Spojených států, zejména pak nelegální invaze do Iráku v roce 2003. Podle závěrů různých studií, které si nenašly cestičku do mediálního mainstreamu, připravily americká invaze a následná okupace o život půl milionu až milion Iráčanů, což samo o sobě z této děsivé tragédie dělá nekrvavější konflikt nového milénia. Podle studie bezpečnostních analytiků Petera Bergena a Paula Cruickshanka válka v Iráku sedminásobně zvýšila džihádistický teror v regionu a po celém světě v podobě stovek atentátů a útoků. Ba co více, válka vysídlila z domovů čtyři miliony lidí a zažehla sektářský konflikt mezi šíity a sunnity, který byl jiskrou pro vznik sektářských rozbrojů v sousední Sýrii.

Koncem března zahájili Saúdská Arábie a její arabští spojenci – s přímou vojenskou podporou Bílého domu – leteckou invazi do Jemenu, aby porazili šíitské Hutije, jež více méně symbolicky podporuje Írán. Ti svrhli prosaúdského a proamerického prezidenta Hadiho a chopili se moci. Bombardování a násilnosti vyhnaly více než půl milionu Jemenců z domovů, o život podle monitoringu OSN přišlo prozatím 2 000 lidí včetně spousty nevinných civilistů. Celá země se nachází v chaosu a sužuje ji humanitární katastrofa – dvě třetiny Jemenců, tedy 16 milionů osob, nemají přístup pitné vodě, jak tvrdí humanitární organizace Oxfam, hrozí vypuknutí různých nemocí apod.

Západní sdělovací prostředky včetně tuzemských ale v souvislosti se saúdskoarabskými nálety nezmiňují jeden zásadní fakt: invaze nemá mandát Rady bezpečnosti OSN, a je proto ilegální. Všimněme si, že zatímco ruská anexe Krymu a vměšování se Ruska do konfliktu na Ukrajině vedly v západních redakcích k ostrému odsouzení, v případě destruovaného Jemenu je klid po pěšině.

Nicméně jak všichni dobře víme, destabilizačním aktérem v horkém regionu je Írán, který jen tak mimochodem v uplynulých 200 letech nenapadl žádnou zemi. Karty jsou ale rozdány poněkud jinak, a není to Teherán, kdo v této hře blufuje.