Filozof Karl R. Popper kdysi napsal, že rozhodujícím znakem demokratického režimu nejsou volby ani jiná politická technikálie, ale to, že se lidé mohou zbavit nenáviděné vlády bez krveprolití. V tomto popperovském smyslu je tedy Česká republika demokratickou zemí. Nenáviděná vláda Petra Fialy odchází a nepotřebovali jsme k tomu krvavou revoluci.

 

Volby neukazují na totální mocenskou změnu, nýbrž na určitý posun. Země se posouvá od totální dominance liberální oligarchie ke studené občanské válce, kde skupina kolem Andreje Babiše pravděpodobně obsadí vládní úřady a jejich protivníci budou nadále ovládat úřad prezidenta, ústavní soud, Českou televizi, Český rozhlas, velké neziskovky, banky a další instituce. Nemůžeme tedy čekat žádnou zásadní změnu směřování země, ale můžete čekat mnoho drobných vylepšení. Můžeme očekávat, že vláda bude postupovat o něco citlivěji vůči vlastnímu obyvatelstvu, vyhne se nejhorším fanatickým opatřením Green Dealu, přestane zavírat lidi za nesouhlas s oficiálními stanovisky, nepošle české kluky na východní frontu a bude svou zahraniční politiku koordinovat s jinými malými státy regionu, v první řadě se Slovenskem a Maďarskem. Kupa dalších problémů zůstane neřešena, ale i tak nemůže nikdo nevidět, že je to změna k lepšímu.

 

Psali jsme:

Slovensko, Maďarsko, USA. Je to tu. Svět „kavárníků“ se hroutí

Petr Hampl: Co je důležité vědět o Orbánově ekonomickém modelu

Petr Hampl: Vražda Charlieho Kirka jako důsledek nepoměru sil

Petr Hampl: Progresivistická nostalgie

 

Jakkoliv volby skončily vítězstvím opozice, je dobré si všimnout, že vládní strana nepodala až tak špatný výkon. Během posledních dvou týdnů dokázala mobilizovat své otrávené stoupence a zlepšit pozici. Nejen energickými projevy (kde zaznělo přesně to, co na jejich voliče působilo), ale i různými akcemi, kdy jejich příznivci povzbuzovali své známé, aby k volbám opravdu došli. Babišovská i alternativní opozice jen přihlížely.

 

Paradoxně k té slabé koncovce přispěly i radikálně opoziční strany, které se zaměřily na vzájemné přetahování voličů a vůbec neřešily, že tím také vystrašily a motivovaly vládní voliče – odtud nezvykle vysoká účast. Přitom při 60% účasti by Stačilo! stačilo oněch 240 tisíc hlasů na vstup do Parlamentu.

 

Obecně můžeme říct, že tzv. vlastenecká alternativa, o kterou se opíraly Stačilo! a SPD, je vedle vládních stran druhým poraženým. Právě v takových chvílích se ukáže síla nebo slabost toho kterého hnutí. Dokáže se poučit a příště postupovat racionálněji, nebo se zapouzdří do ublíženosti a posílí sektářskou mentalitu?

 

V každém případě to otevírá prostor pro nové subjekty, ať už to budou nově založené strany nebo vzniknou reformou těch stávajících.