Nejnovější díl Trialogu, pořádaného Spolkem Svatopluk, se zaměřil na události 17. listopadu 1989 a jejich širší kontext. Hovořili Michal Semín, vydavatel časopisu Te Deum a publicista se zaměřením na politiku, náboženství a sociální etiku, a Jan Schneider, bezpečnostní analytik, jenž v prosinci roku 1976 připojil svůj podpis pod Chartu 77 a spolupracoval se skupinou The Plastic People of the Universe. Diskusi moderoval Tomáš Doležal, politik, ekonom, politolog a publicista.
Líbí se vám, jak jsou v Praze pojímány oslavy 17. listopadu?Anketa
Diskutující rozebírali, zda sametová revoluce byla spontánní, nebo řízená změna, a porovnávali ji s událostmi z roku 1939. Schneider zmínil indicie naznačující plánovanou změnu režimu. Nejdůležitější mezinárodní a domácí vlivy předcházející událostem 17. listopadu 1989 tvořily komplexní mozaiku, která naznačovala, že změna režimu byla do značné míry předpřipravena a představovala vyvrcholení série událostí trvajících přibližně od roku 1988.
„Už v únoru 1989 krajané v Kalifornii říkali, že na podzim bude Václav Havel prezidentem. Pavel Tigrid říkal něco podobného. Těch náznaků bylo dost,“ vzpomenul chartista.
V prosinci 1988 Prahu navštívil francouzský prezident François Mitterrand. Klíčovou události se stala pověstná snídaně s disidenty na francouzském velvyslanectví. Václavu Havlovi bylo v disidentských kruzích již tehdy žertem přezdíváno „prezident“.
Kdyby si tam Zifčák nelehl
Následující události byly řízeny jak spontánní nespokojeností, tak i záměrnými kroky určitých složek tehdejšího režimu. „Série událostí, kterou se režimu nedařilo zvládnout, začala Palachovým týdnem v roce 1989. I když se lidé na Václavském náměstí dostávali do konfrontací s policií a byli biti, režimu se dlouho nedařilo dostat do ulic dostatečný počet osob, aby se na to mohla navléknout změna režimu. Takhle tomu rozumím já,“ řekl Schneider.
Už v lednu 1989 navrhovali tehdejší komunističtí funkcionáři Rudolf Hegenbart a Alojz Lorenc změnu ústavy, konkrétně vypuštění článku 4, který zakotvoval vedoucí úlohu KSČ, což představovalo snahu o regulérní změnu režimu v mezích zákona. „Komunisté plánovali důležité zasedání s cílem provést změny v prosinci. Snahy o dosažení mírného pokroku v mezích zákona tam byly. Ale někdo tu zamýšlenou změnu předběhl už v listopadu,“ uvedl chartista.
Fotogalerie: - Chvilky 17. listopadu
Zmínil údajnou smrt studenta Martina Šmída. „Poslouchali jsme to v rádiu a zapůsobilo to tak, jak mělo. Řekli jsme si: ‚Tak dost.‘ Kdyby si tam tehdy Ludvík Zifčák nelehl, kdyby neriskoval nastydnutí ledvin, tak někteří z těch lidí by dodnes chodili na 1. máj, mávali by a provolávali by ta hesla jako dřív. Byl to šťastný fejk, který lidi dostal do ulic. Revoluce zdvihá kal od dna. Radši bych byl pro pomalou změnu v mezích zákona, protože fundament změn by byl pevný, nebylo by to tak bláznivé,“ zmínil Schneider.
Dále řekl, že někteří lidé jsou za každého režimu vepředu. „Proto jsem skeptický. Když jsem v posledních letech viděl, co se dělo na Národní, jenom mě to v mém názoru utvrzuje,“ řekl chartista.
Svazáci zakládali akciovky a tunelovali stát
Michal Semín byl přímým aktérem události 17. listopadu 1989. „Byl jsem insider, ale velmi nepoučený. Domníval jsem se, že všechny události mají jen spontánní ráz. 28. října 1989 jsem byl zajištěn na 48 hodin, byl jsem studentem pedagogické fakulty. Po palachiádě už bylo několik studentů vyloučených. Zorganizovali jsme petici na jejich podporu. Počítal jsem s tím, že studia nedokončím, i když to byl můj poslední ročník. Řekl jsem si, že už musíme jít do konfrontace,“ vysvětlil Semín.
Spolu s kamarádem založil studentskou sekci Demokratické iniciativy. „Potom jsem stál u vzniku Stuhy, což byla studentská organizace nesvazáků,“ vzpomenul někdejší účastník listopadových událostí.
Fotogalerie: - Výročí 17. listopadu
Tehdejší studentští vůdci se rozhodli využít výročí 17. listopadu 1939 jako příležitost pro speciální protest. Nicméně události následně vynesly do čela studentské revolty spíše funkcionáře SSM. „Studentská revolta proběhla v režii SSM. Chvíli jsem u toho asistoval, ale pak už to převzali jiní. Ty děje nebyly úplně spontánní a nahodilé,“ zdůraznil publicista.
Změny byly podle něj do značné míry předpřipravené a ovlivněné geopolitickým vývojem a úmysly velmocí. „Za své tehdejší přesvědčení se nestydím. Myslel jsem si, že skončím v kriminále. Ale už to bylo všechno nastavené tak, že změna režimu byla předpřipravena,“ míní Semín.
Mezinárodní kontext hrál klíčovou roli ve směřování k pádu režimu. Sovětské vedení, reprezentované Michajlem Gorbačovem, usilovalo o ukončení závodů ve zbrojení a konfrontace a o nalezení modus vivendi se Západem. Již v roce 1987 pocítili lidé v Československu uvolnění a spontánně vítali Gorbačova s nadějí na perestrojku. Přímý signál o plánovaných změnách přišel z Moskvy, když se Gorbačovův poradce pro mezinárodní otázky již v roce 1987 dotazoval českého režiséra Jiřího Svobody, jak by československá veřejnost reagovala na to, kdyby Václav Havel zaujal významné místo v politice. Propojení obou bloků a konec studené války byly z velké části dány spotřební krizí Západu. Bylo zapotřebí ukončit konfrontační etapu.
„O těchto věcech jsme tehdy vědět nemohli. Jako dvaadvacetiletý student jsem rozuměl světu na základě poslechu Svobodné Evropy a Hlasu Ameriky, věděl jsem kulové. Dnes vím, že jsem byl v roli užitečného idiota. Rozhodnuto bylo dlouho dopředu,“ posteskl si Semín.
Naštvanost velké části lidí však tehdy podle něj byla autentická a také oprávněná. „Je zajímavé, že jediný, koho 17. listopadu sebrali, byl Alexander Dubček, který se chtěl připojit k demonstraci. Disidenti byli jinde, na Hrádečku nebo na večeři na britské ambasádě. Dubčeka sebrali možná proto, aby se nestal tváří těch událostí,“ tipl si publicista a přímý účastník listopadových událostí.
„Kdysi jsem se ptal Hegenbarta, kdo udělal 17. listopad. A on řekl, že Štěpán, ÚV SSM a někteří jejich chartisté,“ uvedl Schneider.
Vrcholné špičky Státní bezpečnosti (StB) byly informovanější než politické vedení KSČ. „Už na jaře 1989 ústřední výbor Socialistického svazu mládeže (ÚV SSM) zakládal akciové společnosti ve spolupráci se zahraničními účastníky ze Švédska, Rakouska a Itálie,“ řekl Schneider.
Na tehdejší dobu nezvyklé kroky měly sloužit k vyvedení státního majetku. „Proprali majetek přes zpravodajské účty, zpět se vrátil jako zahraniční investice,“ objasnil chartista.
Je tedy zřejmé, že kádry SSM se aktivně připravovaly na ekonomickou transformaci. Změna režimu byla vyústěním globálního tlaku na ukončení studené války a zároveň připravenosti části vnitřních elit, zejména StB a SSM, na ekonomickou a personální transformaci, která ovšem byla předběhnuta řízenou událostí v listopadu.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
Váš názor? (Hlasovali 4 čtenáři)
Souhlasíte s názorem, že události 17. listopadu 1989 nebyly zdaleka tak spontánní, jak si lidé tehdy mysleli?
autor: Naďa Borská
