Třiadvacetiletá Alima z Nigérie, třicátník Patrick z Konga a devatenáctiletý Baba z Gambie pochází z různých zemí, ale jedno mají společné. Všichni tři bezmezně věří, že v Evropě se budou mít lépe. Patrick podnikl dlouhou a nebezpečnou cestu přes Kamerun, Nigérii, Benin a Niger. V Libyi musel chvíli pracovat, aby mohl zaplatit za cestu do Itálie. „V Tripolisu vám běžně cizí lidé na ulici nabízejí, že vás dostanou do Itálie. Chtěli po mně asi 1100 dinárů, ale já měl jen 800, což je asi 400 dolarů. Nejprve odmítli, ale nakonec jim to stačilo. Trávil jsem s ostatními pohromadě asi pět dní. K jídlu jsme měli jen pár sušenek a velmi málo vody. Stále nám říkali, že musíme být hlavně ticho,“ svěřuje se Patrick se svými prožitky.
„Když jsem nastoupil v přístavu do lodi, byl jsem nevýslovně šťastný. A jaký byl můj důvod? Všichni jsme své rodné země opustili, abychom začali nový život. My, Afričané, věříme, že když se dostaneme do Evropy, budeme mít lepší život. Já osobně tomu také věřím,“ přiznává Patrick, který o návratu domů neuvažuje. „Známí by se mi vysmáli. Naprosto bych u nich ztratil respekt. V Evropě se chci stát vojákem. Pokud by to nevyšlo, vydal bych se do Mosambiku. Vyznám se v kamenech a tam bych se tím mohl živit,“ vypráví o svých plánech Patrick. Absolvovat cestu po jeho vzoru však nikomu nedoporučuje. „Každému, koho potkám, řeknu, aby nic takového nepodnikal.“
Reportáž o délce 25 minut v angičtině najdete ZDE
Podobně strastiplnou cestu do Libye má za sebou i devatenáctiletý Baba z Gambie. Do libyjského přístavu Misrata cestoval přes Senegal, Mali, Burkinu Faso a Niger. Jeho první pokus dostat se do Itálie selhal, protože loď zachytila libyjská námořní hlídka. „Plánoval jsem dostat se do mezinárodních vod a tam požádat o záchranu italské námořní hlídky. Tak nám to také poradili převaděči. Měl jsem bohužel smůlu, ale budu to zkoušet dál,“ vysvětluje Baba. Podle svých slov se chce dostat do Itálie. „Setkám se tam se svými kamarády a známými. Co vím, tak jich tam je snad padesát. O návratu domů neuvažuji. S prázdnýma rukama se tam vrátit nemůžu. Byl bych za hlupáka,“ opakuje podobná slova jako o něco starší Patrick z Konga.
Stejně neúspěšně dopadl pokus dostat se do Evropy také třiadvacetileté Alimě z Nigérie. Bez obalu říká, že chce vydělat peníze a mít se lépe. „Řekli mi, že v Evropě se žije dobře. Ne jako v Nigérii, kde nejsou peníze ani jídlo. Vystuduješ a pak tam ani nenajdeš práci,“ vypráví Alima, která se dle svých slov cítí mizerně. „Jsem smutná a zklamaná, že jsem skončila v detenčním centru. Neprosila jsem se Libyjců, aby mě na moři zachraňovali. Chtěla jsem, aby mě později zachránili Italové: Nejsou tu na nás zlí a dávají nám jídlo. Stejně ale celý den probrečím. Volala jsem své matce a ta je nyní také smutná,“ říká Alima v slzách. Jejím jediným snem je dosáhnout italských břehů. V Itálii si žádné problémy nepřipouští. „Bude to tam lehké. Mám ruce, které chtějí pracovat. Vydělám peníze a pošlu je své matce,“ říká s odhodláním. Dodává však, že po moři se do Evropy již nevydá.
Zmíněné detenční centrum pro uprchlíky v libyjském přístavu Misrata vede již třetím rokem Saleh Abu Daboos. Situace je zde složitá a on sám necítí od libyjských úřadů ani Evropské unie prakticky žádnou podporu. „My své poslání plníme, ale nikdo nás v našem úsilí nepodporuje. Potřebovali bychom pomoc od mezinárodních humanitárních agentur. Schází nám peníze, potřebné vybavení i lepší zdravotnická péče. Za některé uprchlíky, kteří potřebovali lékařskou pomoc, jsem dokonce musel platit ze svých vlastních peněz. Skutečně bychom tady nějakou pomoc uvítali. Obzvlášť v době, kdy se počet uprchlíků neustále zvyšuje,“ říká Daboos.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: pro
