Déjà vu on-line v předvečer Vítězného února aneb Karel Kryl vždycky říkával, „Je to jejich pivo.“ A já k tomu vždycky dodával – „Rozlitý.“
Loni na podzim Poslanecká sněmovna zvolila tři členy do Rady ČTK – z toho dvě novicky a jednoho novice (totiž – nikdo z nich předtím nikdy nebyl v žádné mediální radě, takže nemá v téhle branži vůbec žádnou odpovídající – a nejen podle mne nutnou – erudici čili vzdělání a praxi v oboru – to jsou fakta). Mediální právo? Jak se říká „španělská vesnice“. Přitom právě znalost, respekt a důslednost v dodržování mediálního práva (a všech souvisejících právních disciplin) je v mediálních radách apriorní condictio sine qua non, anobrž podmínka bez níž nelze. Relativně nedávno jsme i tohle téma rozebírali v debatě několika zkušených právníků. Přitom jeden právě k tomu problému velmi výstižně poznamenal, že hentá neonomenklatura má na ty deficity nejen odborných, (a nota bene právních), ale i jiných předpokladů už to své osvědčené know-how – no asi takhle: oni to nahrazují tudy – voluntarismus, nespravedlnost, negace těch svobod včetně a především svobody projevu. Kádrování, arogance a tak dále, a to vše pod soustředěným tlakem jak na skupiny, i na jednotlivce, co oni onálepkují jakožto své nepřátele, a to vše s onou podporou té jejich a námi jim placené týví. Tolik z jednoho postřehu jednoho velmi zkušeného a světa znalého právníka. A shodou okolností zhruba tou dobou mi jeden šéfredaktor jednoho média řekl, že vidí jako nutnost, aby někdo inicioval a zorganizoval obligatorní proškolení všech členů všech mediálních rad, co nemají tu právní erudici – čili buď na to máš a zvládneš to, anebo je čas udělat dětem pá pá. A co mu na to můžete říct? No nic víc a nic míň, než tu další přiléhavou a výstižnou hlášku z filmu: „Má pravdu, předsedo.“
Během listopadu a prosince 2019 se ty mocenské poměry v radě změnily. Pro někoho možná překvapivě – ale pro mě osobně nikoliv. Já už právě před tím varoval, kudy jsem chodil, a to už v létě. Ale bohužel marně. Ti dotčení to moc dobře vědí. Ale nikdo z nich si to samo sebou nepřizná už ani v duchu – natožpak dokonce veřejně, že… Ale o to tady dneska už nejde. Jak už kdysi říkával můj přítel Karel Kryl: „je to jejich pivo“, a jak jsem k tomu obvykle dodával já: „rozlitý“. No, a tak v tom prosinci 2019 si ta nová většina v té radě „převolila“ vedení k obrazu svému. Jaksi kuriózně a právně problematicky – z čehož – jak oni asi už správně tuší – budou ještě asi nějaké problémy. A tak zčásti (mimo jiné) i dílem toho došlo k tomu, k čemu došlo na tom pondělním zasedání dne 24. 02. 2020 – jak poté kdosi podotknul, že jakoby náhodou právě v předvečer výročí Vítězného února. Je to znát čím dál tím víc. Stačí se pozorně podívat na ten záznam z toho zasedání a logicky si to analyzovat. Nechci nic předjímat a nebudu jim nic vzkazovat předem. Takže teď si tu dovolím jen prostou rekapitulaci faktů, co se staly:
Když ta staronová vlna přišla s tou frikulínskou novotou (jak to popsal v jedné své tipťop knížce jeden kamoš a rovněž právník Martin Nezval – přičemž novotvar frikulín je složenina free, cool, in) – takže, když ti ctihodní kolegové s tou novotou těch videopřenosů ze zasedání rady přišli, tak jsem varoval, že to jednak nemají košer ohledně práva, a jednak je to svým způsobem sadomasochismus. No, mohlo by se zdát (neříkám, že se to zdá), že někdy by třeba i taková touha být na té obrazovce mohla přebít i to, čemu se říká zdravá sebereflexe. Avšak tyhle věci už by asi podle někoho třeba mohly být i pro odborníky z jiných oborů, ale to já ani zde nebudu vůbec nijak rozebírat – jen připomenu fakt, že jsem je hned zpočátku upozornil na to, že to nemají ani právně, ani organizačně v rámci nutných (řekl bych, že zcela nezbytných a povinných) agend ošetřeno a že s tím asi ještě budou mít problémy. Nicméně – teď už k tomu pouze – no comment (aby to ptydepe bylo cool) a pak se uvidí, co dál. Takže nyní jděme i na ta další fakta z toho únorového pondělka:
Ze záznamu prokazatelně plyne, že i na tomhle už třetím zasedání v pořadí má to nové vedení rady problémy se zvládnutím elementárních pravidel procedury – čili problém jak se znalostí, tak s praktickou aplikací zákona a jednacího řádu. A když je na to někdo (bona fide) upozorní, tak je oheň na střeše. Jenže, jak mi k tomu někdo včera velmi výstižně řekl, tak je velice naivní hrát si na Eisteina, a přitom neznat ani malou násobilku. Bohužel i na té pondělní schůzi té rady (podobně, jako už tolikrát za ty předchozí dva roky) jsem zase byl okolnostmi, tedy těmi ať už procedurálními, anebo věcnými chybami toho vedení, donucen podat několik rozdílných stanovisek. Nebudu je teď a tady uvádět – budou součástí zápisu z toho 144. zasedání – a tak jsem korektní (v pravém smyslu toho slova) i zde a nebudu nic předem vzkazovat přes média. Na rozdíl od jiných bleskově akčních členů rady, co zdá se touží po mediálním výsluní. Snad vedení rady dodrží jednací řád a ten zápis i včetně těch rozdílných stanovisek zveřejní včas, tj. v povinném termínu – s čímž dlouhodobě už předchozí i toto vedení mívalo problém. Jednou dokonce nedošlo ke zveřejnění zápisu ze zasedání vůbec – až když jsem se zeptal na dalším zasedání, co že se to jako děje a proč ten zápis z minula ani po měsíci ještě nevisí, tak mi ono tehdejší vedení na to řeklo, že to bylo kvůli řediteli ČTK (sic!). Tož to nevymyslíš, to se musí stát. A stalo se.
K oné provokační „emo“ scénce ze závěru toho pondělního video přenosu mi potom v jednom z ohlasů kdosi připomenul jednu hlášku z dalšího filmu: „Ztrestejte ho! Je to rebel.“ (Myšleno Petr Máchal.) A hned na to ten glosátor podotknul i svou faktickou poznámku: „A všichni přeci znají, jak na konci té pohádky dopadla ta Angelína, že? A pozor, nepodceňovat pohádky. Jsou velice důležitou součástí lidové a národní kultury. A z právního pohledu jsou taky cosi jako de lege ferenda.“ Pro neprávníky – de lege ferenda je vyjádření toho, jakou lid, ergo národ, ergo společnost má svou konkrétní vizi toho, jak má právo vypadat a jak má právo fungovat. Čili každý skutečně moudrý a prozíravý vládce (ať už demokrat, či osvícený monarcha apod.) by se nikdy neměl dopustit až tak fatální chyby, že by podceňoval, anebo dokonce ignoroval fenomén de lege ferenda. I toto jsem velmi zdůrazňoval a kladl na srdce mým studentům, když jsem kdysi řadu let přednášel na jedné univerzitě (i mediální právo atd.). No, a ještě k tomu extempore, jak se tam na závěr ta mladá kolegyně rozkřičela, mi další glosátor po zhlédnutí toho videa s gustem připomenul i další hlášku taky ze závěru jednoho starého budovatelského filmu, čímž mě teda fakt dostal, a ta hláška zní: „Jen si řvi. Nás neumlčíš.“
Možná i tak nějak podobně by to mohlo být i s tím tzv. etickým kodexem. Kdo ví, možná, že i nějakou souhrou nějakých okolností se někdo pokusil (ausgerechnet a hned v úterý 25. února) protlačit etický kodex i v RRTV, avšak členové té tzv. „velké“ rady to odmítli. Nedivím se – byl jsem (i ve vedení) té velké rady hezkou řádku let, takže to dobře znám a vím, co ještě je možné, a co už je tzv. hodně přes čáru. Na pondělní schůzi jsem se v rámci toho bodu zeptal, kdo je „autorem“ znění toho tzv. etického kodexu a pan Bc. Soukup mi na to sdělil, že on (z větší části). Je mi líto – a jsem upřímně nerad, že to musím konstatovat, ale za těch svých 40 let praxe už jsem viděl ledacos, včetně řady vskutku výjimečných „skvostů“ z toho, čemu se v našem právním okruhu říká „právní kutilství“. A musím uznat, že tato představa o tomto tzv. etickém kodexu je vskutku jednou velikou černou perlou. Někdo by to třeba mohl brát i jako pokus o vtip (hodně nejapný a nepodařený). Někdo by to třeba mohl brát i jako pokus o profesní urážku, že má jako zkušený právník o něčem takovém jednat, nebo dokonce, že se po něm chce, aby se podílel na přijetí něčeho takového. Já osobně beru věci tak, jak jsou, takže i tím způsobem musím vidět i tuhletu záležitost (velmi diplomaticky řečeno). Nevím, jestli to pan bakalář (předtím, než to členům rady předložil) konzultoval s nějakým právníkem. Ale ti právníci, co znám já (a jsou mezi nimi vesměs dost velké právní kapacity), tak ti by ho s tím štandopéde, řečeno s mistrem Horníčkem: „Poslali daleko, tedy rozhodně dál než k šípku, nebo do háje.“ Absolutně – ani v tom nejdivočejším snu – si neumím představit, že bych já někdy mohl (zcela na vážno, nota bene veřejně, nota bene coby řídící veřejného jednání, nota bene coby – sice mizerně, ale přesto placený člověk ve výkonu veřejné funkce) spáchat a tlačit na prosazení něčeho takového, jako je to znění toho tzv. etického kodexu z pera páně bakalářova. Řečeno s hláškou z filmu: „Ať se třeba propadnu do západního Německa, velebnosti.“ Sorry, ale je národním specifikem tohoto národa ten typicky český humor coby záchranná brzda a vyprošťovák v situacích, kdy se na nás řítí válcování toho typu – za posledních 30 let často pod maskou etiky, kodexů apod. roztodivných produktů onoho právního kutilství.
Zkušený mediální matador a kolega Žantovský den poté, co bylo ono výročí toho Vítězného února, položil otázku, jestli to celé není záměr – neboli zda tím kdosi kdesi nesleduje třeba i odvolání této rady. Kdo s jistotou vyloučí, že by tu něčí záměry toho typu nemohly být, že? A při položení logické podotázky cui bono pak insidery a zkušené analytiky může i na to téma napadnout hned několik hypotéz…
Od toho pondělního večera se u mě dveře století digitální páry netrhly. Maily, telefonáty (pár simek jsem radši vypnul a pár z nich ještě doteďka ani nezapnul), schůzky, jednání atd. A všechno k tomu jednomu monotématu: „Co to tam na tebe zkoušejí? Jsou tam dva měsíce, a už se chovají jako akční výbory. To má bejt jako pokus o konec demokracie v mediálních Čechách, a to v přímým přenosu a symbolicky v předvečer toho Vítěznýho února?! Se svobodou slova a projevu chtějí zatočit po bolševicku, jak ten malej rudej ďábel v Tankovým praporu. Jestli předseda rady při oficiálním zasedání veřejně na kameru do éteru plácne cosi o schůzi JZD, tak to ať to v tý radě hnedka zabalí a nechá si někde založit ten kolchoz. Tak co s tím teďka budeš dělat?!? Tohle šméčko si přece beztrestně nemůžeš nechat líbit. Aspoň doteďka sis to nikdy a nikde a od nikoho líbit nenechal.“ A tak dále a tak dál zhruba v tomhle duchu, jen trochu jinými slovy. Inu, líbit jsem si to nenechal hned. Už tam na místě. Rozhodně by se už nikdo (a nota bene asi věkem i služebně nejmladší a jistě někdo, kdo je nejméně zkušený ve veřejných funkcích) neměl pokoušet křičet na mě při zasedání. I já umím poněkud zvýšit hlas úměrně ataku. No, a už vůbec mi nikdo takový či podobný nebude zkoušet rozkazovat či velet, například, co, kdy, kde smím či nesmím říkat, anebo kdy a kam smím či nesmím jít, a podobně. Během noci z pondělka na úterý asi někdo písknul poplach těm svým „holubím letkám“ a ty už od rozbřesku pár hodin zkoušely oklovávat mi kotníky. Vesměs tou tzv. elektronickou cestou, včetně těch tzv. sociálních sítí, takže veřejně. Snůška sprostých nadávek a další morální poklesky různých asi nešťastníků, ale i výhrůžky, z nichž některé už byly za hranou přestupku čili možná už i v oblasti trestněprávní. To trvalo po několik hodin. Pak už následovaly pozitivní ohlasy i výzvy k odpovídající reakci. Už je mi čím dál tím víc jasnější, že se ode mne asi čeká, že s tím budu něco dělat. Závěrem jedné repliky s jedním z kolegů, co jsme spolu už ledacos zažili a „přeskákali“, pak na to téma zazněla i jedna výstižná reminiscence na poslední větu pronesenou jedním japonským admirálem ve filmu „Tora! Tora! Tora!“. Inu, kdo může předem vyloučit, že by to třeba i tady tak nějak mohlo dost případně i přiléhavě sedět jako ta příslovečná poklice na hrnec.
JUDr. Pavel Foltán
mediální analytik a mediální právník
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Tomáš A. Nový
