Kamila Moučková je bývalá československá televizní a rozhlasová hlasatelka a moderátorka. Během pražského jara a při následném obsazení ČSR vojsky Varšavské smlouvy se zapojila do protiokupačního vysílání televize i rozhlasu, v den příchodu cizích armád 21. srpna vysílala celý den až do momentu, kdy ji ze studia vyvedli ozbrojení sovětští vojáci.

I když měla v té době tři děti, nemusela se prý dlouho rozhodovat o tom, že se přidá k protiokupačnímu vysílání. „Se mnou třásl vztek, co si ty šmejdi dovolí překročit hranice cizího výsostného státu, to je neskutečné,“ popisuje své tehdejší rozpoložení. Witovská se jí ptala, proč pak v období normalizace neemigrovala. Moučková uvedla, že není emigrantský typ, a dodala, že by emigrovala, kdyby jí šlo o život. Normalizaci popsala jedním slovem: „strašný“. V té době se živila různě, např. jako kantýnská, a její děti nesměly studovat, její dcera pak dostudovala v Anglii.

Pak přešla řeč na rok 1989. Světlana Witovská se tázala, zda se cítí naštvaná, že se demokracie dočkala až tak pozdě. Moučková odvětila: „Já jsem šťastná, že jsem se dožila v jednašedesáti svých let demokracie.“ Pak začala vyjmenovávat, co vše zažila, příchod nacistů ve svých 11 letech, rok 1948, padesátá léta, kdy „komunisté vraždili a zavírali své lidi“. „A já jsem v tom 89. roce poprvé žila v demokracii,“ říká bývalá hlasatelka. Prý samozřejmě naštvaná byla, ale vždy uklidňovala ostatní, že „Proboha živého, dyť žijeme v demokratické zemi, zaplať pánbů za to“.