Kartous hned na začátku tvrdí, že v postfaktické době nelze dojít ke konečnému konsensu. „Realita se stává naprosto nesourodou směsicí protiřečících si narativů, jež existují paralelně pro různá publika a jejichž ‚reálnost‘ je určena čistě počtem věřících a mírou oddanosti jejich náboženství.“ Jinými slovy, koho je víc, ten definuje realitu. A dodává, že volání po kritickém uvažování či mediální gramotnosti chápe, ale „považuje za naprosto nemožné, aby se podařilo nabýt čehokoliv podstatného v tomto směru v krátkém horizontu“. Proto volá k zodpovědnosti „ekonomické elity“, neboli velké společnosti. Jinak prý může dojít k „další katastrofě typu Brexit“.

„Vést diskusi s dezinformátory většinou nelze. Nemůžete dosáhnout uznání argumentu nebo faktu. Pokus o takový dialog (myšleno v kyberprostoru) je v drtivé většině případů odsouzen k tomu, že jakýkoliv argument může být paralyzován stejným způsobem jako obsah odkazovaného rozhovoru,“ stýská si Kartous. Prý kvůli tomu, že stačí dodat správný kontext, správný titulek a perex, a dané publikum pak zhltne jakýkoliv nesmysl.