Prohlášení autora článku

Název samotného článku se snaží ukázat, komu je určen. I když pochopitelně ne výhradně. Přesto anebo právě proto autor prosí voliče jiných stran a hnutí (tedy voliče dlouhodobé a pevně ukotvené v jejich názorech) v laskavém protektorátu Česká republika, aby následujícím řádkům nevěnovali žádnou pozornost. Text se totiž jmenuje „příručka“, a jako takový je tedy návodný, zavádějící a příliš technicistní. Je navíc určen pouze pro velmi omezenou skupinu občanů, pro tuto chvíli aktivních voličů, kteří byli kdysi voliči ODS, a kteří poté, co svoji stranu ztratili (dále viz text), hledají jiné politické uskupení, kterému by mohli hodit svůj voličský hlas v  parlamentních volbách roku 2017 a kteří nechtějí, aby jejich hlas propadl nevolbou.

Autor se nesnaží přesvědčit ani získat voliče jiných stran. Příručka je pro ně stejně nudná, jako pro opuštěného voliče ODS text Komunistického manifestu, Pařížské klimatické dohody, rozhovory Tomáše Halíka, novoroční projevy Václava Havla, komentáře Jiřího Pehe nebo Jana Čulíka, a sto šedesátá osmá Výzva podepsaná Martinem Bursíkem, Michalem Kocábem, pražskými umělci, které nikdo nezná a Táňou Fišerovou.

Ouvertura

Potkal jsem ho tento týden na Kulaťáku v Praze. Otevřel jsem dveře obchodu, díval se po ulici a hledal kolegu, který mezitím parkoval automobil, a tu jsme do sebe s VK vrazili. Tedy…., skoro vrazili. Jeho tvář je nepřehlédnutelná. On se podíval na mě a zarazil se také. Jestli mu došlo, kdo jsem nebo ne, nevím.  Myslím si, ale že ano, i když ten můj obličej už po těch několika letech není zas tak profláknutej. Oba dva zaraženi, nevědouce co říci. Kdybych měl jen chvíli na přípravu, asi bych mu připomněl, že se někdy vídáme, když doprovází tatínka na oběd, a že máme spoustu společných známých a v mnohém i osud. I jemu ukradli jeho dítě.  Ale asi bych mu spíše poděkoval za jeho články, které vyhlížím každé pondělí tak, jak za minulého režimu knihovní čtvrtky. A zcela určitě bych mu ve zkratce řekl, co si vlastně o celé situaci, ve které se ocitl, myslím. Vážím si ho. Myslím si, že je to jeden z těch pronikavých mozků, které mají co říci. Takhle jsem tam stál jak tvrdé y, a připadal si jak blbec. Pak jsem si ale uvědomil, že jsem zaražen z něčeho úplně jiného. Proti mně stál chlap s mošničkou, tak trochu nenápadný a řekl bych i trochu nedbale ustrojený. A z jeho očí na mne vanula nesmírná únava a poraženost. Ne víra a rozhodnost, ne vůle k vítězství. Byla tam rezignace….. A to mě přikovalo k zemi, úplné štronzo.

On se ale rychle  zorientoval, a podal mi do ruky modrý otvírák a něco řekl. Nevím  co. „Přeju Vám hodně štěstí“, řekl jsem a podal mu ruku. Poděkoval a otočil se k dalším kolemjdoucím. A já jsem si sedl do automobilu a přemýšlel, že jsem mu nevysvětlil, proč mu vlastně přeji hodně štěstí. Vím, nebylo to vlastně možné, nebyl prostor a čas, a už vůbec ne na to, co bych mu řekl. A navíc jsem si uvědomil, že jsem na stejném náměstí před rokem postával stejným způsobem a vím, jak to bylo stresující a občas i trapné. A jak by asi bylo mně, kdyby mi tam někdo začal něco dlouze vykládat a vysvětlovat.

Přijel jsem do kanceláře, otvírák si pozorně prohlédl poté, co jsem ho vyndal z obalu. A uvědomil si, že musím najít cestu, pomocí které mému dárci vysvětlím, proč jsem mu popřál hodně štěstí, i když jsem to myslel jinak, než si to v té chvíli mohl myslet on. A podíval jsem se na střechu zámečku, ve které úřaduje jeho tatínek a řekl si, že je to vlastně nezbytnost. A proto tahle příručka.