Média se plní úšklebky a vtipy nad absurdním předpisem či směrnicí, které nikdy neuznávají heterogenní (mnohovrstevnatou) svobodnou společnost a vytvářejí většinou proti zavedenému zvyku a tradici daleko větší třenice a nesoulad. Jsou často snahou něco vyrovnat, ve všem hledají univerzální symetrii, a ať už se jedná o ty integrační nebo o návrhy na rozvoj s přívlastky jako obnovitelné, udržitelné a bezpečné, mají jedno společné. Neohlížejí se na náklady a ve svém úhrnu vedou k hospodářské stagnaci. Má se za to (dlouho to zřejmě v dnešní krizi nevydrží), že to komise myslí dobře, byť někdy trochu pomýleně, a jde-li o čirou absurditu, tak jako v případě kariérních kvót pro ženy, jež mají vyrovnat do 40% údajnou diskriminaci žen na vedoucích místech nepochybnou diskriminací mužů, je to považováno za úlet, vykolejený byrokratismus, což se úředníkům stává, i když důkladně promyslí neblahé důsledky zásahu do citlivého společenského organismu, což se zas tak často nestává.

Na příkladu rovnosti pohlaví a vyrovnávacích kvót, můžeme ukázat, že jde o daleko hlubší a negativnější záležitost, než jen o to, kolik za to společnost zaplatí. Komise totiž považuje ženy v podstatě za muže a usiluje, aby se jim, co nejvíce podobaly. Tahle pověra existuje zřejmě i proto, že po staletí existovala neméně absurdní pověra, že jsou ženy méněcenné. Pokud to dodnes některým mužům tak připadá, měli by porovnat blbce s blběnkou a intelektuála s intelektuálkou, aby pochopili, že žádný zásadní mentální rozdíl nenajdou, snad až na to, že je takové srovnání v ženském vydání přece jen o nějakou tu empatii lepší. Že ženám plné lidství po staletí celkem rozumní lidé upírali i bez znalosti koránu je podivné, z bible to mít nemohli, nevím, možná to pramenilo z náboženského instinktu chránit „slabé pohlaví“ a tomu odpovídající ženská autonomie domova. Žena je jistě úplný člověk, ale není muž, a proto je její role v životě odlišná. Stačí se podívat na ženské tělo a pochopit, k čemu je uzpůsobeno. Staří Římané proto rozlišovali mezi mladou ženou a matronou, ctihodnou ženou po klimakteriu, která jako by byla kompenzována za vše, co pro lidský rod postoupila, a právě v ní viděli vrchol lidské přirozenosti.

 Bruselská komise noblesní pohanskou antiku nezná, na dětech a lidském rodu ji houby záleží, jako malou úlitbu matkám by tak dopřála nanejvýš jesle, ještě nedávno považované za zločin.