A s luxusními předraženými tramvajemi se oficiálně rozjíždí i tříměsíční kampaň do plebiscitu (18.9) o nezávislost Skotska. Už půl roku probíhá mediální střelba mezi nacionalisty a unionisty, už půl roku po sobě odpůrci vrhají verbální koktejly argumentů, stejně iracionálních jako odhady a rizika budoucí stavby státu.

Od vzniku regionálního parlamentu (1999), který věnoval národu edinburgský rodák a premiér Anthony „Tony“ Blair, aby zastavil skotský nacionalismus, narůstala obliba národovců podle známého historického receptu – od autonomie k nezávislosti – a představa samostatného Skotska, ještě nedávno tak absurdní, získala respekt. A když dostala národní strana (ve sněmu většinu (2011), byl plebiscit jen otázkou času.

Angličany představa odtržení Skotska velmi trápí. Pravděpodobná ztráta celé třetiny území rozlohou České republiky je psychologická rána Velké Británii, nemluvě o mezinárodní prestiži, přestože odchod 5 milionů občanů (z 62 milionů) tolik neznamená a kulturní i obchodní vztahy budou pokračovat v těsné sounáležitosti. Na řadě by mohl být Wales. Ostatně je to nefér, říkají Angličané, vždyť britská národnost nebyla nikdy tak umělá jako čechoslovakismus. Skoty jsme uznávali a ctili a politickou unii předcházela personální (dynastická) unie (1603) a byl to skotský král Jakub VI., kdo dosedl na anglický trůn a nikoli opačně. Skotové se na kulturním a imperiálním rozmachu Británie podíleli relativně vyšší mírou a protože si udrželi vlastní školství a jurisdikci, udrželi si i silné národní povědomí, posílené romantickým básníky a neméně romantickými historickými romány Waltra Scotta, nejoblíbenějšího autora anglického jazyka všech dob.

Proč nevznikl separatismus v časech, kdy se v Evropě prosazoval národní stát, ptal jsem se svého skotského profesora, když se do parlamentu poprvé dostali poslanci za skotskou stranu. „Byla to skvělá firma,“ odpověděl nostalgicky.