V relativně chudé ekonomice nesmyslně vysoké daňové kvóty (47 %) je jediná cesta z močálu recese radikální snížení daní – předevší daň přidaná na spotřebu potravin, kulturu, léky i nesmyslné daně na naftu. A je to také nejrozumnější politika sociální, vždyť máme na potraviny snad z výjimkou Dánska daně nejvyšší, a ti nejchudší, kterých valem přibývá, utratí za ně v relativním měřítku nejvíc, ale naše „sociální“ strany tomu nechtějí rozumět, přestože tímhle slůvkem šermují na stránkách programu asi padesátkát. A tak se účtaří podle zásady, má dáti, dal, podle nulové statické ekonomické představy: těmhle ubereme (živnostníkům), těmhle přidáme (důchodcům), jako by Lafferova křivka neexistovala. Naši voliči přece preferují dárky a dynamice hospodářství stejně nerozumí